Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

Proto, že ti už nemá co říci, odpověděl sám sobě. Byl teď u erozí rozežraných skal, které se podobaly groteskním sochám. Kaňon se před ním rozevřel jako ohromný příkop plný tmy, paprsky slunce nedosahovaly ještě ani do poloviny černých stěn. Místy pronikaly kartáčovitou houštinou skalní jehly, bílé jako vápno. Jediným pohledem přehlédl celý ohromný prostor až po kamenité dno v hloubce půldruhého kilometru, a cítil se tak zranitelný, tak bezradný, že instinktivně poklekl, aby se přitiskl ke kamenům a stal se tak jakoby jedním z nich. Bylo to nesmyslné, nehrozilo mu přece, že bude zpozorován. To, čeho se musel obávat, nemělo oči. Ležel na mírně zahřáté kamenné desce a hleděl dolů. Fotogrammetrická mapa poskytovala neužitečné údaje, protože zachycovala terén z ptačí perspektivy, s velkým kolmým zkreslením. Sestup úzkou průrvou mezi dvěma masivy černého křoví nepřicházel v úvahu. Musel by mít ne pětadvacetimetrové, ale nejméně stometrové lano a ještě by potřeboval skoby a cepín. Neměl však nic, nebyl vybaven na horolezeckou túru. Těsný žlab se svažoval zpočátku dosti mírně, potom se ztrácel z očí pod skalním převisem a objevoval se hluboko dole. Napadla ho nesmyslná myšlenka, že kdyby měl padák…

Vytrvale prohlížel svahy v obou směrech od místa, na kterém ležel přitisknut k velikému hřibovitému balvanu. Teprve teď pocítil, že z hluboké propasti, která se pod ním rozevírá, stoupá lehký proud zahřátého vzduchu. Houština byla akumulátorem slunečních paprsků. Také obrys protilehlého svahu se mírně chvěl. Když přesunul pohled na jih, objevil vrcholy sloupů, které tvořily skalní bránu na místě katastrofy. Nepoznal by je, nebýt toho, že na rozdíl od ostatních skal byly úplně černé a leskly se jako pokryty silnou glazurou — jejich povrch musel při utkání Kyklopa s mrakem vařit… Ze svého stanoviště nemohl postřehnout na dně kaňonu ani transportéry ani stopy atomové exploze. Tak ležel a náhle ho zachvátilo zoufalství: musí sestoupit dolů a cesta neexistuje. Namísto úlevy, že se může vrátit a oznámit astrogátorovi, že udělal, co mohl, mu napadlo řešení.

Vstal. Jakýsi pohyb v hloubi kaňonu, který postřehl koutkem oka, ho přiměl lehnout na kamení, ale znovu se narovnal. Budu-li každou chvíli padat k zemi, pořídím málo…, pomyslel si. Postupoval nyní po skalním hřebenu a hledal průchod; každých několik set metrů se nakláněl nad hlubinu a viděl stále stejný obraz — tam, kde byl svah mírný, byl pokryt černým houštím, na holých místech spadal kolmo. Jednou uvolnil nohou kámen, který letěl dolů a strhl s sebou další. Malá lavina s rachotem udeřila do huňaté stěny asi sto metrů pod ním; vyplazila se odtud stužka lesklého dýmu, ve vzduchu se rozvinula a chvíli tak setrvávala, jako by pozorovala okolí; asi za minutu zřídla a nehlučně se vsákla do lesklého houští.

Blížila se devátá hodina, když při pohledu od dalšího balvanu postřehl dole, na samém dně údolí, které se tu značně rozšiřovalo, jasnou pohybující se skvrnu. Třesoucí rukou vyňal z kapsy malý skládací dalekohled, namířil jej…

Byl to člověk. Zvětšení bylo příliš malé, nemohl tedy spatřit jeho tvář, dobře však viděl pravidelné pohyby nohou. Člověk kráčel pomalu a lehce klopýtal, jako by měl zmrzačená chodidla. Má na něj zavolat? Neodvážil se. Opravdu se o to pokoušel: hlas mu neprošel hrdlem. Nenáviděl sám sebe za ten prokletý strach. Věděl, že teď už určitě neodejde. Zapamatoval si dobře místa, kudy ten druhý postupoval — mířil rozšiřujícím se údolím vzhůru k bělavým kuželům sesuvů. Rohan se rozběhl po hřebenu stejným směrem, přeskakoval balvany a rozsedliny, až ho svištící dech začal dusit a srdce se mu silně rozbušilo. To je šílenství, takhle to nejde…, pomyslel si bezradně. Zpomalil a tu se přímo před ním lákavě rozevřel široký žlab. Z obou stran ho pokrývalo nízké křoví. Směrem dolů byl svah stále příkřejší… je tam snad převis?

Rozhodly hodinky: bylo téměř půl desáté. Začal sestupovat, nejprve tváří k propasti, pak se obrátil, neboť svah byl náhle příliš strmý. Slézal krok za krokem, pomáhal si rukama, černé houští bylo blízko, žhnulo nehybným a mlčícím horkem. Ve spáncích mu bušilo. Zastavil se na šikmé skalní hraně, zapřel se levou nohou a pohlédl dolů. Asi o čtyřicet metrů níž viděl široký převis, z něhož spadal dolů mohutný holý skalní útes, přečnívající neživé štětiny černých keřů. Od této spásné hrany jej však odděloval vzduch. Podíval se nahoru, sestoupil už nejméně dvě stě metrů. Srdce mu prudce bušilo. Několikrát zamrkal. Pomalými navyklými pohyby začal rozvíjet lano. Nebuď tak nervózní…, říkal si. Posunul se šikmo dolů k nejbližšímu keři. Jeho ostré větvičky byly pokryty rzí, která při dotyku prášila. Dotknul se ho. Očekával, že se něco stane, nestalo se však nic. Uslyšel pouze suchý, skřípavý šelest, zatáhl tedy silněji, keř držel pevně, ovinul jej lanem, ještě jednou zatáhl… V náhlém přílivu odvahy ovinul základnu druhého a třetího keře, opřel se a trhl ze všech sil. Držely pevně, vzrostlé do popraskaných kamenů. Začal se spouštět, zpočátku se ještě mohl opírat nohama o skálu, ale pak se odrazil a zůstal viset. Popouštěl lano stále rychleji. Pravou rukou brzdil a pozorně se díval dolů, až přistál na hraně útesu. Pokusil se uvolnit lano zatažením za jeden konec. Keře nepovolily. Zatáhl několikrát. Zaseklo se. Posadil se tedy rozkročmo na hranu a zatáhl vší silou. Lano náhle s pronikavým svistem proťalo vzduch a udeřilo ho do krku, až se zapotácel. Zůstal sedět ještě několik minut, neboť měl nohy příliš nejisté, než aby se mohl vydat na delší cestu. Opět spatřil figurku člověka, který šel dole. Byla už trochu větší. Připadalo mu divné, že je tak jasná; i ve tvaru hlavy, či spíše v pokrývce jeho hlavy bylo něco zvláštního.

Mýlil se, když se domníval, že nejhorší má už za sebou. Přesněji řečeno na to nemyslel. Jen doufal, ukázalo se však, že marně. Další cesta byla technicky mnohem snadnější, ale mrtvé, rezavé houští vystřídaly lesklé, mastně černé keře, jejichž drátěné větvičky byly místy ztluštělé, jako obsypané drobnými plody, které okamžitě poznal.

Chvílemi se z nich vyrojily slabě bzučící dýmy, které kroužily ve vzduchu. Tehdy Rohan ztuhl, ne však na dlouho, protože by se jinak nikdy nedostal na dno kaňonu. Postupoval určitou dobu rozkročmo jako na koni, potom se útes začal rozšiřovat a byl méně strmý, takže už mohl po něm sestupovat, nikoli však bez námahy. Musel si pomáhat rukama, stěží si však uvědomoval průběh tohoto dlouhého sestupu, neboť musel věnovat pozornost oběma stranám současně. Chvílemi slézal tak blízko rojících se keřů, že jejich štětičkovité drátky zachytávaly záhyby jeho kombinézy. Nahoře plynuly proužky dýmu, jiskřící ve slunci, k němu se však ani jednou nepřiblížily. Když konečně stanul na kamenité suti jen několik desítek metrů ode dna, kde se bělavě leskly suché oblázky připomínající kosti, blížila se dvanáctá. Byl už pod pásmem černých keřů. Svah, kterým sestoupil, osvětlovalo do poloviny slunce. Teď mohl ocenit délku zdolané cesty, ale ani se neohlédl. Běžel dolů co nejrychleji, snažil se přenášet váhu těla z nohy na nohu, z kamene na kámen, ale ohromná masa uvolněné suti začala sjíždět i s ním. Rachotila stále hlasitěji, až najednou, už docela blízko vyschlého potoka, mu štěrk ujel pod nohama a Rohan upadl tak prudce, že mu sklouzla kyslíková maska, a několik metrů se kutálel. Zvedal se, aby běžel dál; na modřiny se neohlížel, protože se bál, že mu zmizí z očí postava, kterou zahlédl seshora — oba svahy byly totiž plné černých otvorů jeskyní —, když ho něco varovalo, ani hned nepochopil co, vrhl se zpět na ostré kameny a zůstal ležet s roztaženýma rukama. Z výšky na něj padl lehký stín a ve vzrůstajícím monotónním hukotu, který zahrnoval všechny rejstříky, od hvízdání až po basy, jej obklopilo černé beztvaré klubko. Snad měl zavřít oči, ale neudělal to. Jeho poslední myšlenka se týkala toho, zda přístroj, který měl zašitý do kombinézy, neutrpěl prudkým pádem. Přemohl se a zůstal bezvládně ležet. Nepohnul ani okem, a přece viděl, jak nad ním visí hučící mračno, jak dolů vysouvá pomalu se rozvinující chapadlo, spatřil zblízka jeho konec, který vypadal jako ústí inkoustově lesklého víru. Kůží lebky, tvářemi, celým obličejem pocítil tisíce teplých dotyků vzduchu jako dech rozdrobený na milióny částí. Něco se mu otřelo o kombinézu na prsou, obklopila ho téměř úplná tma. Náhle se toto vzdušné chapadlo, stále prohnuté jako miniaturní chobot, vrátilo zpět do mraku. Bzučení zesílilo. Mravenčilo mu od něj v ústech, cítil je kdesi uprostřed lebky. Pak zesláblo. Mrak stoupal téměř kolmo vzhůru a měnil se v černou mlhu, rozprostřenou od jednoho svahu k druhému. Ta se rozpadla na jednotlivá rotující klubka, která vklouzla do nehybného kožichu houští a zmizela. Ještě dlouho ležel bez pohnutí jako mrtvý. Napadlo ho, že už k tomu možná došlo, že snad nebude vědět ani kdo je, ani kde se tu vzal, ani co má dělat, a z té myšlenky dostal takový strach, že prudce usedl. Náhle mu bylo do smíchu. To, že tak mohl uvažovat, znamenalo, že je zachráněn. Mrak mu neublížil, dal se tedy oklamat. Snažil se ovládnout nesmyslný smích, který se mu zvedal v hrdle a začínal jím otřásat, až se dusil. To je hysterie, pomyslel si a zvedl se. Zdálo se mu, že už je zcela klidný. Upravil si kyslíkovou masku a rozhlédl se. Člověk, kterého viděl seshora, byl pryč. Slyšel však jeho kroky. Zřejmě už minul toto místo a zmizel za zřícenou skálou sahající do poloviny dna kaňonu. Běžel za ním. Kroky se stále víc blížily a byly podivně hlučné. Jako kdyby ten člověk kráčel v železných botách. Běžel a cítil jehly bolesti pronikající od kotníku ke kolenu. Určitě jsem si vymknul nohu, pomyslel si; mával zoufale rukama, opět se mu nedostávalo vzduchu, už se začínal téměř dusit, když jej spatřil. Kráčel přímo vpřed mechanickým, dlouhým krokem, postupoval z balvanu na balvan. Blízké skalní stěny tleskavou ozvěnou opakovaly zvuk jeho kroků. Náhle se v Rohanovi zhroutila naděje. Byl to robot, a ne člověk. Jeden z arktanů. Vůbec nepřemýšlel o jejich osudu, o tom, co se s nimi stalo po katastrofě; při útoku mraku se nalézaly v prostředním transportéru. Byl od něj už jen několik desítek metrů. Tu zpozoroval, že levá robotova ruka je roztříštěná a bezvládně visí a že jeho kdysi lesklý pancíř je poškrábán a pomačkán. Rohanovo zklamání bylo veliké, avšak za chvíli ho napadlo, že bude mít aspoň při dalším pátrání společníka. Chtěl na robota zavolat, ale něco jej od toho odradilo, přidal tedy do kroku, předešel ho, postavil se mu do cesty a čekal. Avšak dva a půl metru vysoký obr jako by jej vůbec neviděl. Rohan zblízka postřehl, že má rozbité miskovité ucho, kde byla uložena radarová anténa, a v místě objektivu levého oka zel otvor s nerovnými okraji. Kráčel však dost jistě na svých ohromných nohách, pouze na levou kulhal. Když se vzdálenost mezi nimi zkrátila na několik kroků, Rohan na něj zavolal, ale stroj mířil přímo k němu, jako kdyby byl slepý, takže mu musel v poslední chvíli ustoupit z cesty. Přiběhl k robotovi podruhé a chtěl ho uchopit za kovovou tlapu, ale ten mu ji lhostejným pohybem vytrhl a kráčel dál. Rohan pochopil, že i tento arktan se stal obětí útoku a že s ním nemůže počítat. Bylo mu však zatěžko zanechat bezradný stroj vlastnímu osudu a navíc začal být zvědav, kam vlastně robot míří, vybíral si totiž co nejrovnější cestu, jako kdyby měl vyhlédnutý cíl. Po krátké úvaze, během níž se robot vzdálil o několik metrů, se vydal za ním. Robot došel ke kamenité suti a vstoupil na ni. Kamení, které mu létalo zpod širokých chodidel, nevěnoval nejmenší pozornost. Vylezl asi do poloviny kamenitého svahu a pak se zřítil. Klouzal dolů a stále přitom kráčel ve vzduchu, což by za jiných okolností vypadalo směšně. Potom se zvedl a opět začal stoupat do svahu.