Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Ano…,“ řekl pomalu Rohan a opět ho ovládlo napětí. Astrogátor se díval mimo něj, jako by nevěděl jak začít.

„Ještě jsem se nerozhodl,“ řekl náhle. „Někdo jiný na mém místě by házel mincí. Vrátit se — nevrátit se… Ale já nechci. Vím, jak často se mnou nesouhlasíš…“

Rohan otevřel ústa, ale on zarazil jeho slova v zárodku lehkým pohybem ruky.

„Ne, ne… Nuže, máš možnost. Dám ti ji. Ty rozhodneš. Uděláme to, co řekneš.“

Pohlédl mu do očí a opět je skryl za těžkými víčky.

„Jak to… já?“ vykoktal Rohan. Očekával všechno, jenom tohle ne.

„Ano, právě ty. Samozřejmě platí, že to zůstane mezi námi. Ty rozhodneš a já rozhodnutí provedu. Já za ně budu odpovídat Bázi. Výhodné podmínky, ne?“

„To míníte… vážně?“ zeptal se Rohan jen proto, aby získal čas, protože věděl, že je to pravda.

„Ano. Kdybych tě neznal, poskytl bych ti čas. Vím však, že chodíš a myslíš si svoje… že ses už dávno rozhodl… ale že bych z tebe to rozhodnutí nedostal. Proto mi je povíš teď tady. Je to rozkaz. Pro tuto chvíli se staneš velitelem Nepřemožitelného… Nechceš hned? Dobrá. Máš minutu času.“

Horpach vstal, přešel k umyvadlu, přejel si tváře dlaní, až mu mezi prsty zašelestil šedivý porost, a začal se klidně holit elektrickým strojkem. Díval se přitom do zrcadla.

Rohan ho viděl i neviděl. Jeho prvním pocitem byl hněv na Horpacha, že s ním jedná tak bezohledně, když mu dal právo či vlastně povinnost rozhodnout, zavázal ho slovem a současně převzal všechnu odpovědnost. Rohan ho znal natolik, aby věděl, že to všechno je promyšleno a že tomu nelze zabránit. Vteřiny běžely a bylo třeba se vyslovit, za chvíli, hned, a on nevěděl, co má říci. Všechny argumenty, které by byl tak rád vmetl astrogátorovi do tváře, které si skládal jako železné cihly v době nočních meditací, zmizely. Čtyři lidé nežili — téměř určitě. Kdyby nebylo toho ‚téměř‘, nebylo by třeba nic rozvažovat, zkoumat, prostě by za svítání odletěli. Ale teď se v něm to ‚téměř‘ začalo rozrůstat. Dokud byl vedle Horpacha, domníval se, že jsou povinni okamžitě odstartovat. Teď cítil, že se mu takový rozkaz vzpříčí v hrdle. Věděl, že by to nebyl konec problému Regis, ale jeho začátek. Nemělo to nic společného s odpovědností vůči Bázi. Ti čtyři lidé by zůstali s nimi, už nikdy by to nebylo stejné jako předtím. Posádka se chtěla vrátit. Připomenul si však svoji noční pouť a pochopil, že po určité době by o tom začali nejprve přemýšlet a potom hovořit. Řekli by:,Vidíte? Opustil čtyři lidi a odstartoval. Neuznali by žádné argumenty. Každý člověk musel být přesvědčen, že ho ostatní neopustí za žádných okolností. Že je možné prohrát všechno, ale posádka se musí vrátit na palubu — živí i mrtví. Tato zásada nebyla v předpisech. Ale kdyby tak nejednali, nikdo by nemohl létat.

„Poslouchám,“ řekl Horpach. Odložil strojek a usedl naproti němu.

Rohan si olízl rty.

„Musíme se pokusit…“

„Co?“

„Najít je…“

A bylo to. Věděl, že mu astrogátor nebude odporovat. Byl si teď docela jist, že Horpach s tím vlastně počítal, že to udělal úmyslně. Snad aby nepodstoupil riziko sám?

„Ty čtyři. Rozumím. Dobrá.“

„Potřebujeme však nějaký plán. Nějaký rozumný způsob.“

„Rozumní jsme byli doposud,“ řekl Horpach. „Výsledky znáš.“

„Mohu něco říci?“

„Poslouchám.“

„Byl jsem dnes v noci na poradě stratégů. Lépe řečeno, slyšel jsem… ostatně to není důležité. Vypracovávají různé varianty anihilace mraku… ale problém není přece v tom, jak jej zničit, ale jak najít ty čtyři. Jestliže podnikneme nějaký antiprotonový masakr, tak v případě, že některý z nich ještě žije, z dalšího podobného pekla určitě nevyvážné. Nikdo. To je nemožné.“

„I já si to myslím,“ pomalu odvětil astrogátor.

„Vy také!? To je dobře… co tedy?“

Horpach mlčel.

„Ale oni… našli snad nějaké jiné řešení?“

„Oni…? Ne.“

Rohan se chtěl ještě na něco zeptat, ale nenašel odvahu. Slova mu ztuhla na rtech. Horpach na něj hleděl, jako by na něco čekal. Ale Rohana nic nenapadalo — připouští snad velitel, že on sám dokáže vymyslet něco dokonalejšího než všichni vědci, kybernetikové a stratégové i s jejich elektronickými mozky? To je nesmysl. A přece na něj Horpach trpělivě hleděl. Mlčeli. Z kohoutku kapaly pravidelně kapky vody, nezvykle hlasitě v naprostém tichu. A z toho mlčení mezi nimi se zrodilo něco, co sevřelo Rohanovi hrdlo. Náhle se celý jeho obličej, jeho kůže od krku až k lícím začala chvět při pohledu do zaslzených, v této chvíli nevýslovně starých Horpachových očí. Už neviděl nic kromě těch očí. Už věděl.

Pomalu kývl hlavou. Jako kdyby říkal ‚ano‘. Rozumíš? ptal se astrogátorův zrak. Rozumím, odpovídal Rohan pohledem. Ale postupně, jak se v něm toto vědomí stávalo stále zřetelnější, cítil, že to není možné. Že nikdo nemá právo to od něj žádat, ani on sám. Mlčel tedy dále. Mlčel, ale teď už předstíral, že nic netuší, že neví; zachytil se té naivní naděje, že nic nebylo řečeno, že to, co přešlo z očí do očí, může zapřít. Může namítnout, že je to nedomyšlené — přece chápal a cítil, že mu to Horpach sám nikdy nenavrhne. Ale ten to viděl, viděl všechno. Seděli bez hnutí. Horpachův pohled zjihl. Už nevyjadřoval očekávání ani naléhavost, ale jen soucit. Jako kdyby říkal: „Rozumím. Dobrá. Jak chceš.“ Velitel zavřel oči. Ještě chvíli a všechno nevyslovené by zmizelo a oba by se mohli chovat tak, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ale ten odvrácený pohled rozhodl. Rohan uslyšel vlastní hlas.

„Půjdu,“ pronesl.

Horpach těžce vydechl, ale Rohan, zachvácený panikou, kterou v něm vyvolalo jeho vlastní slovo, si toho nevšiml.

„Ne,“ řekl Horpach. „Takhle nepůjdeš.“

Rohan mlčel.

„Nemohl jsem ti to říci…,“ pokračoval astrogátor. „Ani hledat dobrovolníka. Nemám právo. Ale teď už sám chápeš, že takhle nemůžeme odletět. Pouze jediný osamělý člověk tam může jít… a vyváznout. Bez přílby, bez vozu, beze zbraní.“

Rohan ho stěží slyšel.

„Vysvětlím ti svůj plán. Přemýšlej o něm. Můžeš ho zavrhnout, protože všechno stále ještě zůstává mezi námi dvěma. Představuji si to tak: Kyslíkový přístroj ze silikonu. Žádný kov. Pošlu tam dva vozy, bez lidí. Přitáhnou k sobě mrak, který je zničí. V téže době pojede třetí vůz. S člověkem. To je největší riziko: je třeba přijet co nejblíž, aby se neztrácel čas pochodem přes poušť. Zásoba kyslíku bude stačit na osmnáct hodin. Mám tu fotogramy celého kaňonu i okolí. Myslím, že nemá cenu postupovat dosavadní cestou, ale přijet co nejblíže k severnímu okraji planiny a odtud sejít pěšky po skalách dolů do horní části kaňonu. Jestli vůbec někde jsou, tedy jen tam. Jen tam se mohli zachránit. Terén je těžko schůdný, plný jeskyň a rozsedlin. Kdybys našel všechny, nebo alespoň některého z nich…“

„Právě. Jak je odvezu?“ zeptal se Rohan, který pocítil osten vzdorovité satisfakce. V tomto bodě měl plán slabinu. Jak lehce jej Horpach obětoval…

„Budeš mít příslušný mírně omamný prostředek. Něco takového existuje. Samozřejmě jej použiješ jen tehdy, když nalezený nebude chtít jít dobrovolně. Naštěstí nemohou v tom stavu chodit…“