Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Pravda…,“ opakoval lékař. „Pravda… Ammerhatten dělal takové experimenty na opicích a kočkách. Vystavoval je působení mohutných magnetických polí, až ztrácely paměť…“

„Ano, souvisí to nějak s elektrickými impulsy mozku…“

„Ale v tomto případě,“ uvažoval nahlas Sax, „máme kromě Gaarbova hlášení výpovědi všech jeho lidí. Silné magnetické pole… to musí mít snad statisíce gaussů?“

„Statisíce jsou málo. Musí to být milióny,“ řekl suše astrogátor. Teprve teď se jeho zrak zastavil na Rohanovi.

„Pojďte dál a zavřete dveře.“

„Milióny? Že by naše přístroje takové pole neobjevily?“

„Kdyby bylo zkoncentrováno ve velmi malém prostoru, kdyby mělo, řekněme, objem jako tento glóbus a kdyby bylo zvenčí odstíněno…,“ odvětil Horpach.

„Jinými slovy, kdyby Kertelen strčil hlavu mezi póly gigantického elektromagnetu…?“

„To by nestačilo. Pole musí oscilovat s určenou frekvencí.“

„Ale tam nebyl žádný elektromagnet, žádný stroj, nic kromě těch rezavých úlomků, pouze vodou vyhloubená údolí, štěrk a písek…“

„A jeskyně,“ namítl měkce, zdánlivě lhostejně Horbach.

„A jeskyně… myslíte, že ho někdo vtáhl do takové jeskyně, kde byl magnet — ne, to přece…“

„A jak to tedy vysvětlíte?“ zeptal se velitel tónem, jako by se mu ten rozhovor už zprotivil. Lékař mlčel.

Ve tři čtyřicet v noci zaplnil všechny sekce Nepřemožitelného táhlý zvuk poplašných signálů. Lidé s klením vyskakovali z lůžek, v běhu se oblékali a spěchali na svá místa. Rohan se ocitl v řídicí kabině pět minut poté, co se ozvalo zvonění. Astrogátor tam ještě nebyl. Přiskočil k hlavní obrazovce. Černou noc rozjasňovalo na východě mraveniště bílých záblesků. Vypadalo to tak, jako by na raketu útočil roj meteoritů vycházející z jednoho radiantu. Pohlédl na kontrolní ukazatele pole. Automaty programoval sám, nemohly tedy reagovat na déšť nebo písečnou bouři. Z pouště, která nebyla vidět, něco létalo a rozstřikovalo se jako korálky ohnivými výbuchy na povrchu pole a záhadné střely odskakovaly v zářivých parabolách nebo stékaly po vypouklé energetické cloně. Vrcholy dun se vynořovaly na okamžik ze tmy a opět mizely; ručičky ciferníků líně kmitaly: efektivní energie, spotřebovávaná Diracovými emitory k zastavení záhadného bombardování, byla poměrně malá. Když uslyšel za zády velitelovy kroky, pohlédl Rohan na údaje spektroskopických přístrojů.

„Nikl, železo, mangan, barylium, titan,“ přečetl z jasně osvětlené tabule astrogátor, když stanul vedle něj. „Velice rád bych věděl, co to vlastně je.“

„Déšť kovových částic,“ řekl pomalu Rohan. „Zdá se, že jejich rozměry musí být malé…“

„Rád bych si je prohlédl zblízka…“ zabručel velitel. „Co myslíte, riskneme to?“

„Vypnout pole?“

„Ano. Na zlomek vteřiny. Malá část se jich dostane do chráněné části a zbytek oddělíme, až zase zapojíme pole…“

Rohan dlouhou dobu neodpovídal.

„Možné by to bylo,“ ozval se konečně váhavým hlasem. Avšak dřív než velitel došel k řídicímu pultu, světélkující mraveniště zhaslo stejně náhle jako se objevilo a nastala taková tma, jakou znají pouze planety bez měsíců, kroužící daleko od centrálních hvězdokup galaxie.

„Lov se nám nepodařil,“ zabručel Horpach. Chvíli stál s rukou na hlavním vypínači, potom pokynul Rohanovi hlavou a odešel. Ječivý zvuk signálů odvolávajících poplach naplnil všechny sekce. Rohan vzdychl, ještě jednou se podíval na obrazovky zahalené černou tmou a šel spát.

Začínali už planetě přivykat — její neměnné pouštní tvářnosti s nepatrnými šmouhami rozplývajících se oblak, mezi nimiž i ve dne prosvítaly hvězdy. Šumotu písku pod nohama a pod koly vozů, červenému slunci, jehož paprsky byly mnohem jemnější než na Zemi, takže na holé kůži bylo místo tepla cítit jen jeho němou přítomnost. Ráno vyjížděly skupiny do terénu, každá svým směrem, energoboty mizely kolébavě jako nemotorné loďky mezi dunami, a když se prach usadil, zbytek posádky Nepřemožitelného hovořil o tom, co bude k obědu, co řekl dnes radarový bocman spojovému, nebo vzpomínali, jak se jmenoval pilot, který před šesti lety přišel o nohu při nehodě na navigačním satelitu Terra 5. Tak seděli a povídali na prázdných kanystrech pod hvězdoletem, jehož stín se jako ručička gigantických slunečních hodin otáčel a současně prodlužoval, až se dotkl linie energobotů. V tom okamžiku začali vstávat a vyhlížet navrátilce. Ty zase, když se objevili, hladoví a unavení, opouštělo náhle vzrušení, v němž je udržovala jejich práce v kovovém spáleništi „města", a dokonce i skupina Kondora už po týdnu přestala ohlašovat senzační novinky asi toho druhu, že se v nalezených pozůstatcích podařilo rozpoznat některého známého člověka. To, co bylo v prvních dnech zdrojem hrůzy, po přivezení z Kondora pečlivě zabalili (jak jinak nazvat onen proces svědomitého ukládání všech zachovalých lidských pozůstatků do hermetických nádob, které putovaly na dno lodi) a odstranili. Místo očekávané úlevy se však lidé, nadále prosévající písek kolem Kondora a pátrající v jeho místnostech, začali nudit, jako by zapomněli na to, co potkalo jeho posádku, a zabývali se shromažďováním nesmyslných drobností, které zbyly po nežijících majitelích. Tak přiváželi místo dokumentů, které by vysvětlily tajemství záhuby, hned nějakou starou harmoniku, tu zas čínský hlavolam, a tyto předměty, zbavené mystické příšernosti svého původu, kolovaly a stávaly se jakýmsi společným vlastnictvím posádky.

Rohan, který by nikdy nevěřil, že je něco takového možné, se už po týdnu choval stejně jako ostatní. Pouze někdy, když byl sám, kladl si otázku, proč tu vlastně je, a tehdy cítil, že celá jejich činnost, veškerá námaha, ten komplikovaný proces výzkumů, prosvěcování, sbírání vzorků, vrtání skalních vrstev, ztížený tím, že museli neustále dodržovat třetí stupeň, otvírání a zavírání polí, namířené lasery, stálá optická kontrola, stálé počítání, mnohokanálové spojení, že to všechno je jen velký sebeklam. Že ve skutečnosti pouze čekají na nějakou novou událost, nové neštěstí a pouze předstírají, že tomu tak není. Zpočátku se každé ráno shromažďovali před ošetřovnou Nepřemožitelného lidé, aby vyslechli zprávu o Kertelenově stavu. Byl pro ně nejen obětí záhadného útoku, ale zároveň jakousi nelidskou bytostí, tvorem odlišným od nich od všech. Jako by náhle uvěřili ve fantastické pohádky a domnívali se, že je možné změnit člověka, jednoho z nich, nepřátelskými cizími silami planety v příšeru. Ve skutečnosti byl pouze zmrzačen; nakonec se ukázalo, že jeho mozek, stejně prázdný jako u novorozeněte, přijímá znalosti, které mu předávají lékaři, a postupně se začal učit mluvit; z ošetřovny už nedoléhalo lidskému hlasu nepodobné kňučení, strašné proto, že nesmyslné breptání nemluvněte se dralo z hrdla dospělého muže. Kertelen už po týdnu začal vyslovovat první slabiky a poznával lékaře, ačkoliv nedokázal vyslovit jejich jména.

Na začátku druhého týdne zájem o jeho osobu opadl, když lékaři prohlásili, že o okolnostech neštěstí nebude moci nic říci ani po návratu do normálního stavu, či spíše až skončí podivná, třebaže nutná výchova.