Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Když je dobře vytvrzen, tak vlastně nic,“ řekl zástupce hlavního inženýra. „Je ho možné trochu navrtat diamanty, ale na to je třeba tuny vrtacích nástrojů a tisíců hodin. To už spíše kyseliny. Ale musí to být kyseliny anorganické, musí působit za teploty nejméně dva tisíce stupňů a za přítomnosti příslušných katalyzátorů.“

„Co tedy podle vás ohryzalo pancíř Kondora?“

„Nemám ponětí. Vypadal by tak, kdyby byl ponořen v těch kyselinách při určité teplotě. Ale jak se to stalo bez plazmových hořáků a bez katalyzátorů — to si nedovedu představit.“

„Tu máte vaše ‚mušky‘, Ballmine,“ řekl Lauda a usedl.

„Myslím, že nemá smysl prodlužovat diskusi,“ ozval se dosud mlčící astrogátor. „Bylo na ni možná ještě brzy. Nezbude nám nic jiného než pokračovat ve výzkumech. Rozdělíme se na tři skupiny. Jedna se bude zabývat ruinami, druhá Kondorem a třetí podnikne několik výprav do západní pouště. To je maximum našich možností, neboť i když použijeme některé stroje Kondora, nemohu stáhnout z obvodu více než čtrnáct energobotů. I nadále bude platit třetí stupeň…“

Tíživá tma ho obklopovala ze všech stran. Dusil se. Zoufalými pohyby se snažil od sebe odstrčit smyčky, které ho ovíjely, zapadal stále hlouběji, s křikem zadrhnutým v oteklém hrdle marně hledal nějakou zbraň, ale byl bezbranný. Napjal všechny síly a vykřikl. Ohlušující zvuk ho vytrhl ze sna. Rohan vyskočil z lůžka napůl bez sebe, uvědomoval si jen to, že ho obklopuje šero a že neustále zvoní poplašný signál. To už nebyl sen. Rozsvítil světlo, hodil na sebe kombinézu a běžel k výtahu, u kterého se tlačila spousta lidí ze všech sekcí. Bylo slyšet táhlý zvuk poplašného signálu, na stěnách svítily červené nápisy POPLACH. Vběhl do řídicí kabiny. Před hlavní obrazovkou stál astrogátor v denním oděvu.

„Poplach jsem už odvolal,“ řekl klidně. „To byl jen déšť, Rohane, ale podívejte se. Nádherný pohled.“

Obrazovka, která ukazovala horní část nočního nebe, jiskřila nesčetnými výboji. Kapky deště padaly z výše na neviditelnou clonu silového pole, která přikrývala Nepřemožitelného, a jak se v okamžiku měnily v mikroskopickém výbuchy, osvětlovaly celou krajinu mihotavým světlem, podobným polární záři.

„Je třeba lépe programovat automaty,“ řekl tiše Rohan, který se už docela vzpamatoval. Ospalost ho už úplně přešla. „Musím říci Ternerovi, aby nezapojoval anihilaci. Jinak nás bude hrst písku přinesená větrem budit uprostřed noci…“

„Dejme tomu, že to byl cvičný poplach. Jakési manévry,“ odvětil astrogátor, který měl neobvykle dobrou náladu. „Teď jsou čtyři. Můžete si zase lehnout, Rohane.“

„Abych pravdu řekl, nechce se mi spát. A vám?“

„Už jsem se vyspal. Stačí mi čtyři hodiny. Po šestnácti letech ve vesmíru nemá rytmus spánku a bdění už nic společného se starým pozemským návykem. Přemýšlel jsem o nejlepší ochraně průzkumných výprav, Rohane. Je dost obtížné vléci s sebou kvůli silové cloně všechny energoboty. Máte nějaký jiný návrh?“

„Bylo by možné dát lidem individuální emitory. Ale tím se to také nevyřeší. Člověk v silové bublině se nemůže ničeho dotknout… víte, jak je to. A při zmenšení poloměru energetické clony se může sám popálit. Už jsem se s tím setkal.“

„Myslel jsem i na to, že bychom nikoho nepustili ven a pracovali pomocí dálkově řízených robotů,“ přiznal se astrogátor. „Ale to stačí jen na několik hodin, na den a mně se zdá, že tu zůstaneme déle…“

„Co tedy hodláte dělat?“

„Každá skupina bude mít výchozí základnu obklopenou silovým polem, ale jednotliví průzkumníci si musí ponechat určitou volnost pohybu. Jinak budeme chráněni před nehodami tak dobře, že se k ničemu nedostaneme. Bude nezbytné, aby každý člověk pracující mimo silovou clonu měl za zády chráněného člověka, který bude sledovat jeho pohyby. Neztrácet se z očí — to je hlavní zásada na Regis III.“

„Kam mě přidělíte?“

„Chtěl byste pracovat u Kondora?… Vidím, že ne. Dobrá. Zbývá město nebo poušť. Můžete si vybrat.“

„Volím město, astrogátore. Stále se mi zdá, že tam je ukryto tajemství.“

„Možná. Tedy zítra, vlastně dnes, protože už svítá, vezmete s sebou svoji včerejší skupinu. Dám vám ještě dva arktany. Vezměte si raději také několik ručních laserů, mám takový pocit, že ‚to‘ působí z nevelké vzdálenosti…“

„Co?“

„To kdybych věděl. Aha. Kuchyni si vezměte také, abyste byl na nás úplně nezávislý a mohl v případě potřeby pracovat bez trvalého spojení s korábem…“

Červené, téměř nehřející slunce se překulilo přes nebeskou klenbu. Stíny groteskních budov se protáhly a spojily. Pohyblivé duny mezi kovovými pyramidami honil vítr stále na nová místa. Rohan seděl na těžkém transportéru a dalekohledem pozoroval Graleva a Chena, kteří za hranicí silového pole kopali u úpatí černé „plástve medu“. Popruh, na němž měl zavěšen ruční laser, ho tísnil u krku. Přesunul jej co nejvíce na záda a nespouštěl přitom oči z obou lidí. Plazmový hořák v Chenově ruce svítil jako drobný, ale oslepující briliant. Z transportéru k němu dolehl rytmický zvuk opakovaného volacího signálu, ale on se ani na chvíli neotočil. Slyšel, jak řidič odpovídá základně.

„Navigátore! Velitelův rozkaz! Máme se okamžitě vrátit!“ vykřikl vzrušený Jarg a vystrčil hlavu průlezem věže.

„Vrátit? Proč?“

„Nevím. Opakují stále signál okamžitého návratu a čtyřikrát EV.“

„EV?! To znamená, že si musíme pospíšit. Podej mi mikrofon a vystřel rakety.“

Za deset minut byli už všichni lidé ve vozidlech. Rohan vedl svoji malou kolonu maximální rychlostí, jakou jen kopcovitý terén dovoloval. Blank, který teď vykonával funkci spojaře, mu náhle podal sluchátka. Rohan seskočil dolů do kovového nitra, kde to páchlo rozehřátou umělou hmotou, a v závanech ventilátoru, které mu čuchaly vlasy, poslouchal výměnu signálu mezi Gallagherovou skupinou, pracující v Západní poušti, a Nepřemožitelným. Zřejmě se blížila bouře. Už od rána ukazoval barometr nízký tlak, ale teprve teď vylézaly zpod obzoru tmavomodré ploché mraky. Nebe nad nimi bylo čisté. Na nedostatek atmosférických poruch si nemohli stěžovat — ve sluchátkách to třaskalo tak, že spojení bylo možné pouze morseovkou. Rohan zachycoval série smluvených signálů. Zapojil se na poslech příliš pozdě, nemohl tedy pochopit, oč jde. Poznal jen to, že se Gallagherova skupina také vrací co nejrychleji na základnu a že na lodi byla vyhlášena pohotovost a svoláni všichni lékaři.

„Pohotovost lékařů,“ řekl Ballminovi a Gralevovi, kteří na něj vyčkávavě hleděli. „Nějaké neštěstí. Ale určitě nic vážného. Třeba je někde zával, mohlo to někoho zasypat…“

Říkal to, poněvadž všichni věděli, že se Gallagherovi lidé měli pustit do geologických vykopávek na místě určeném předchozím průzkumem. Sám nevěřil tomu, že došlo k obvyklé pracovní nehodě. Od základny jej dělilo asi šest kilometrů, ale druhou skupinu odvolali zřejmě dříve, neboť v okamžiku, kdy spatřil temný trup Nepřemožitelného, přeťali úplně čerstvé stopy po housenkových pásech. Při takovém větru by nebyly zřetelné ani půl hodiny.

Přiblížili se k hranici vnějšího pole a začali volat řídicí kabinu, aby jim otevřela průchod. Museli čekat neobvykle dlouho, než jim vůbec odpověděli. Nakonec se rozsvítila smluvená modrá světla a vjeli do vnitřního obvodu. Skupina z Kondora tu už byla. Ta tedy byla povolána před nimi, nikoliv Gallagherovi geologové. Kolem stály transportéry, některé kolem nákladní rampy, jiné tarasily příjezd. Panoval tu zmatek, lidé běhali, vázli po kolena v písku, automaty blýskaly svítilnami.