Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

„Jak tedy zahynul?“ zeptal se Horpach. Byl stále stejně klidný.

„Prostě zmrzl,“ odpověděl McMinn a teprve teď si všiml, že má na sobě plášť. Rozepjal knoflíky a odhodil jej na nejbližší prázdné křeslo. Hladká tkanina po něm sklouzla a spadla na podlahu.

„Jaký je tedy váš názor?“ dotíral neústupně astrogátor.

„Nemám žádný,“ řekl McMinn. „Mohu jen prohlásit, že se ti lidé neotrávili.“

„Nějaká rychle se rozpadající radioaktivní látka? Nebo tvrdé záření?“

„Tvrdé záření ve smrtelných dávkách zanechává stopy: poškozené kapiláry, změny v krevním obraze. Takové změny jsem nenašel. Neexistuje žádná radioaktivní látka, která by při smrtelné dávce za osm let zmizela beze stopy. Zdejší úroveň radioaktivity je nižší než pozemská. Ti lidé se nesetkali se žádnou formou radioaktivního záření. Za to ručím.“

„Ale něco je přece zabilo!“ pronesl zvýšeným hlasem planetolog Ballmin.

McMinn mlčel. Nygren mu něco tiše šeptal. Biochemik přikývl a prošel kolem řad sedadel ven. Nygren sestoupil z pódia a usedl na své místo.

„Nevypadá to dobře,“ řekl astrogátor. „V žádném případě nemůžeme očekávat pomoc od biologů. Chce někdo něco říci?“

„Ano.“

Vstal atomový fyzik Sarner.

„Vysvětlení konce Kondora je v něm samém,“ řekl. Postupně pohlédl na všechny svýma očima dalekozrakého ptáka. Ačkoliv byl brunet, měl duhovky téměř bílé. „Chci říci, že tam je, my je zatím jen neumíme nalézt. Chaos v kajutách, neporušené zásoby, způsob rozmístění mrtvol, poškozená instalace — to všechno něco znamená.“

„Jestliže nechcete říci nic jiného…,“ ozval se znechuceně Gaarb.

„Pomalu. Tápeme v temnotách. Musíme hledat nějakou cestu. Zatím toho víme málo. Mám dojem, že určité věci, které jsme viděli na palubě Kondora, si nemáme odvahu připomínat. Proto jsme se tak úporně vraceli k hypotéze hromadné otravy, která mohla způsobit šílenství. V našem vlastním zájmu však musíme být vůči faktům bez skrupulí. Navrhuji či spíše kategoricky žádám, aby každý z nás teď řekl, co ho na Kondorovi nejvíce šokovalo. Co možná neřekl nikomu. O čem se domníval, že je to třeba zapomenout.“

Sarner usedl. Rohan po krátkém vnitřním boji pověděl o těch kouscích mýdla, kterých si povšiml v koupelně.

Potom vstal Gralev. Pod vrstvou roztrhaných map a knih bylo v místnostech plno zaschlých fekálií.

Další hovořil o konzervě, která nesla stopy zubů, jako by se někdo snažil rozkousat plech. Gaarba nejvíce polekaly čmáranice v palubní knize a zmínka o ‚muškách‘. Ale tím neskončil.

„Řekněme, že z té tektonické trhliny ve ‚městě‘ vytryskla vlna jedovatých plynů a vítr ji zanesl do rakety. Jestliže z neopatrnosti zůstal vchod otevřen…“

„Otevřen byl pouze vnější příklop, kolego Gaarbe. Svědčí o tom písek v tlakové komoře. Vnitřní byl zavřen…“

„Mohli ho zavřít, až když začali pociťovat jedovaté účinky plynu…“

„To je přece nemožné, Gaarbe. Vnitřní příklop nelze otevřít, když je otevřen vnější. Otevírají se střídavě, to vylučuje jakoukoli neopatrnost nebo nedbalost…“

„Je nepochybné, že k tomu došlo náhle. Všichni víme, že během letu dochází někdy k případům psychózy, nikdy ne však na planetách, navíc několik hodin po přistání. Hromadné šílenství, zahrnující celou posádku, mohlo být pouze důsledkem otravy…“

„Nebo zdětinštění,“ poznamenal Sarner.

„Jak? Co to říkáte?“ strnul Gaarb. „Má to být… žert?“

„V takové situaci nežertuji. Mluvil jsem o zdětinštění, protože o tom se nikdo nezmínil. A přece — ty čmáranice v palubní knize, ty roztrhané hvězdné atlasy, ta s námahou kreslená písmena… viděli jste je přece?“

„Ale co to je?“ zeptal se Nygren. „To má být nemoc?“

„Ne. Taková snad ani neexistuje, viďte, doktore?“

„Určitě ne.“

Opět nastalo ticho. Astrogátor váhal.

„To nás může uvést na falešnou stopu. Výsledky nekroptických vyšetření jsou vždy nejisté. Ale teď nevím, co by nám mohlo ještě uškodit. Doktore Saxi…“

Neurofyziolog popsal obraz získaný z mozku zmrzlého člověka a nezapomněl se zmínit o slabikách, které zůstaly v jeho sluchové paměti. Vyvolalo to opravdovou bouři dotazů; jejich křížová palba zasáhla i Rohana, protože se experimentu zúčastnil také. K žádnému závěru však nedošli.

„Ty skvrny souvisí s ‚muškami‘,“ řekl Gaarb. „Moment. Ale příčiny smrti byly asi různé. Řekněme, že posádku napadl nějaký jedovatý hmyz. Nejsou dosud vysvětleny stopy drobných škrábnutí na mumifikované kůži. A člověk nalezený v hibernátoru se prostě snažil ukrýt před oním hmyzem, aby ušel osudu ostatních… a zmrzl.“

„Proč však před smrtí onemocněl amnézií?“

„To je ztráta paměti, ano? Bylo to zjištěno naprosto jistě?“

„Natolik, jak jsou jisté výsledky nekroptického vyšetření.“

„Ale co říkáte hypotéze o tom hmyzu?“

„Ať se k tomu vyjádří Lauda.“

Byl to hlavní paleobiolog; vstal a čekal, až se ostatní utiší.

„Ne náhodou jsme dosud vůbec nemluvili o tak zvaných ‚muškách‘. Každý, kdo se vyzná v biologii, ví, že žádné organismy nemohou žít mimo vymezený biotop, to je nadřazená jednotka, která zahrnuje prostředí a všechny druhy v něm žijící. To je stejné v celém prozkoumaném vesmíru. Život buď vytváří obrovskou rozmanitost forem, nebo nevzniká vůbec. Hmyz nikdy nemohl vzniknout bez paralelního rozvoje pozemních rostlin, jiných druhů živočichů, bezobratlých a tak dále. Nebudu vám přednášet obecnou teorii vývoje, myslím, že postačí, když vás ujistím, že je to nemožné. Nejsou tu žádné jedovaté mouchy ani jiní členovci, blanokřídlí či pavoukovití. Nejsou tu také žádné formy jim příbuzné.“

„Nemůžete si tím být tak jist!“ zvolal Ballmin.

„Kdybyste byl mým žákem, Ballmine, nedostal byste se na tuto palubu, protože byste u mne neudělal zkoušku,“ řekl nevzrušeně paleobiolog a přítomní se mimovolně usmáli. „Nevím jak z planetologie, ale z evoluční biologie máte nedostatečnou!“

„Už začíná typický spor odborníků… není na to škoda času…?“ zašeptal někdo Rohanovi zezadu. Rohan se obrátil a spatřil širokou, opálenou Jargovu tvář, která na něj s porozuměním mrkala.

„Třeba to není hmyz místního původu,“ trval na svém Ballmin, „třeba ho odněkud dovezli…“

„Odkud?“

„Z planet novy…“

Teď začali mluvit všichni současně. Trvalo dost dlouho, než se podařilo shromážděné uklidnit.

„Kolegové!“ řekl Sarner. „Vím, kde vzal Ballmin tento nápad. Od doktora Graleva…“

„Nepopírám autorství,“ odvětil fyzik.

„Výborně. Řekněme, že luxus pravděpodobně znějících hypotéz si už nemůžeme dovolit. Že potřebujeme hypotézy šílené. Prosím. Vážení biologové! Řekněme, že nějaký koráb z planety novy sem přivezl tamnější hmyz… Mohl by se přizpůsobit místním podmínkám?“

„Jestliže má být hypotéza šílená, tak by mohl,“ souhlasil ze svého místa Lauda. „Ale i šílená hypotéza musí vysvětlit vše.“

„To znamená?“

„To znamená, že musí objasnit, co ohlodalo celý vnější pancíř Kondora do té míry, že podle mínění inženýrů nebude koráb vůbec schopen letu, dokud nebude velmi důkladně opraven. Domníváte se snad, že se nějaký hmyz přizpůsobil tak, že mohl požívat molybdenovou slitinu? Je to jedna z nejtvrdších látek v celém vesmíru. Inženýre Petersene, co může poškodit ten pancíř?“