Stanislaw Lem - Nepřemožitelný

Pomalu se stmívalo. Rohan se v tom zmatku nemohl vyznat. Náhle vyrazil z výšky oslepivě bílý sloup světla z velkého reflektoru. Raketa v něm vypadala jako obrovský maják. Reflektor vyhledal daleko v poušti kolonu světel, komíhajících nahoru, dolů a do stran, což vyvolávalo dojem blížícího se konvoje lodí. Znovu zazářila světla otevíraného pole. Vozy se ještě nezastavily a už z nich seskakovali do písku Gallagherovi lidé, od rampy přijížděl druhý reflektor a špalírem nahromaděných strojů kráčelo několik mužů okolo nosítek, na kterých někdo ležel.

Rohan odstrčil ostatní v okamžiku, kdy ho nosítka míjela, a strnul. V první chvíli si pomyslil, že se opravdu přihodilo neštěstí, ale člověk na nosítkách měl svázané nohy a ruce.

Škubal celým tělem tak, až vrzaly provazy, kterými byl spoután, a široce otevřenými ústy vydával kňučivý, strašný zvuk. Skupina už přešla ve stopách reflektoru, který ji vedl, a k Rohanovi stojícímu ve tmě stále doléhalo to nelidské kňučení, nepodobné ničemu, co kdy slyšel. Bílá skvrna světla na rampě s pohybujícími se postavičkami se zmenšovala a nakonec zmizela v dokořán otevřeném otvoru nákladních prostor. Rohan se začal vyptávat, co se stalo, ale obklopovali ho pouze lidé ze skupiny Kondora, kteří věděli stejně málo jako on.

Uběhla delší chvíle, než se vzpamatoval natolik, aby zavedl aspoň jakýs takýs pořádek. Řada strojů se pohnula za řevu motorů vzhůru po rampě, rozsvítila se světla výtahu a čekající zástup se zmenšoval. Rohan odjel nahoru jako jeden z posledních, s těžce naloženými arktany, jejichž klid mu připadal jako zvlášť zrádný výsměch.

Uvnitř rakety bylo slyšet zvonění informátorů a vnitřních telefonů, na stěnách stále ještě planuly poplachové příkazy lékařům, které však rychle hasly. Chodby se uvolňovaly. Část posádky sjížděla dolů do jídelny, nějaký opožděný arktan těžce našlapoval a mířil do oddělení robotů, až se konečně všichni rozešli, Rohan zůstal jako ochrnutý, jako by pozbyl naděje pochopit to, co se stalo; byl si jist, že žádné rozumné vysvětlení neexistuje.

„Rohane!“

Ten výkřik ho probudil z mrákoty. Zachvěl se. Stál před ním Gaarb.

„To jste vy?… Doktore… viděl jste? Kdo to byl?“

„Kertelen.“

„Cože?! To je nemožné…“

„Viděl jsem ho skoro až do konce…“

„Do jakého konce?“

„Byl jsem tam s ním,“ řekl nepřirozeně klidným hlasem Gaarb. Rohan pozoroval odlesk světel chodby v jeho brýlích.

„Skupina průzkumu pouště…,“ vykoktal.

„Ano.“

„Co se s ním stalo?“

„Gallagher určil to místo na základě seismické sondáže… narazili jsme na labyrint malých klikatých kaňonů,“ vyprávěl pomalu Gaarb, jako by nemluvil k němu, ale snažil se sám sobě přesně připomenout sled událostí. „Jsou tam nízké skalky organického původu, erodované vodou, plno jeskyň, museli jsme nechat transportéry nahoře… šli jsme blízko sebe, bylo nás jedenáct. Ferometry signalizovaly výskyt většího množství železa, hledali jsme je. Kertelen si myslel, že jsou tam někde ukryté nějaké stroje.“

„Ano, mně to také říkal… a co bylo pak?“

„V jedné jeskyni — jsou tam dokonce stalaktity i stalagmity — našel pod blátem, ani ne moc hluboko, něco jako automat.“

„Opravdu?!“

„Ne, ne to, co si myslíte. Úplný vrak, ne sice zrezivělý, je to nějaká nerezavějící slitina, ale zkorodovaný, napůl spálený, prostě šrot.“

„Ale možná jiné…“

„Kdepak, ten automat tam byl nejméně tři sta tisíc let…“

„Jak to můžete vědět?“

„Protože se na povrchu usazoval vápenec, jak se odpařovala voda kapající ze stalaktitů na stropě. Gallagher sám udělal přibližný výpočet, podle rychlosti vypařování, vytváření usazeniny a její tloušťky. Tři sta tisíc let je nejstřízlivější odhad… Ostatně, víte čemu je ten automat podobný? Těm ruinám!“

„Není to tedy žádný automat…“

„Ne, musel se pohybovat, ale ne na dvou nohách. Ani jako krab. Neměli jsme ostatně čas ho zkoumat, protože hned nato…“

„Co se stalo?“

„Každou chvíli jsem počítal lidi. Byl jsem v ochranném poli, měl jsem je chránit, rozumíte… ale všichni byli v maskách, znáte to, všichni jsou si podobní a kombinézy už také nebyly barevné, protože se zašpinily od hlíny. Najednou mi chyběl jeden člověk. Svolal jsem všechny a začali jsme ho hledat. Kertelen byl velmi potěšen svým nálezem a šmejdil dál… Myslel jsem si prostě, že někam odbočil… Je tam plno postranních uliček, ale všechny krátké, mělké, dokonale osvětlené… Náhle vyšel ze zatáčky. Už v takovém stavu. Nygren byl s námi, myslel si, že je to po tepelném šoku…“

„Co mu tedy vlastně je?“

„Není při vědomí. Ačkoliv… vlastně ne. Může chodit, pohybovat se, pouze s ním není možné navázat kontakt. Kromě toho ztratil řeč. Slyšel jste jeho hlas?“

„Ano.“

„Teď už se asi trochu unavil. Předtím to bylo horší. Nepoznával nikoho z nás. Nejhorší to bylo v první chvíli. ‚Kertelene, kam ses poděl!‘ zvolal jsem a on mě minul jako hluchý, prošel mezi námi a lezl nahoru do stráně, ale takovým způsobem, že všem přeběhl mráz po zádech. Nereagoval na volání, museli jsme ho tedy honit. Hrůza! Nakonec jsme ho museli svázat, jinak bychom ho nepřivedli zpátky.“

„Co říkají lékaři?“

„Jako obvykle se vyjadřují latinsky, ale stejně nevědí nic. Nygren se Saxem jsou u velitele, můžeš se jich zeptat…“

Gaarb odešel těžkým krokem, s charakteristicky skloněnou hlavou. Rohan nasedl do výtahu a jel nahoru do řídicí kabiny. Byla prázdná, ale když míjel kajutu kartografů, uslyšel pootevřenými dveřmi Saxův hlas. Vešel dovnitř.

„Vypadá to jako celkový zánik paměti,“ říkal neurofyziolog. Stál k Rohanovi zády a prohlížel rentgenové snímky, které držel v ruce. Za stolem seděl u otevřeného palubního deníku astrogátor, zvednutou ruku měl opřenu o regály zcela zaplněné svitky hvězdných map. Poslouchal mlčky Saxe, který pomalu ukládal snímky do obálky.

„Amnézie. Zvláštního druhu. Ztratil nejen vědomí své totožnosti, ale i řeč, schopnost psaní a čtení, je to vlastně ještě víc než amnézie: úplný rozpad, zničení osobnosti. Nezůstalo z ní nic kromě nejprimitivnějších reflexů. Dokáže chodit a jíst, ale jen tehdy, dá-li se mu jídlo do úst. Reaguje, ale…“

„Slyší a vidí?“

„Ano. Určitě. Ale nechápe to, co vidí. Neodlišuje lidi od věcí.“

„Reflexy?“

„Normální. To je záležitost centrální.“

„Centrální?“

„Ano. Mozková. Něco jako úplné vymazání paměti.“

„Tedy onen člověk z Kondora…“

„Ano. Teď jsem si tím jist. To bylo totéž.“

„Viděl jsem jednou něco takového…,“ řekl úplně tiše, téměř šeptem astrogátor. Hleděl na Rohana, ale nevnímal ho. „To bylo ve vesmíru…“

„Ano, vzpomínám si! Že mě to nenapadlo!“ vykřikl vzrušeným hlasem neurofyziolog. „Amnézie po magnetickém úderu, že?“

„Ano.“

„Nikdy jsem takový případ neviděl. Znám je pouze teoreticky. To se stávalo kdysi dávno, když se velkou rychlostí proletělo silnými magnetickými poli?“

„Ano — za jistých podmínek. Intenzita pole není ani tak důležitá jako její gradient a rychlost probíhající změny. Jestliže jsou v prostoru velké gradienty a mění se skokem — přístroje je na dálku objeví. Dříve takové přístroje neexistovaly.“