Robert Heinlein - Friday

Rada svým prohlášením ospravedlňovala započaté zabíjení a slíbila, že bude zabíjet ještě více a více, pokud její požadavky nebudou splněny.

Po seznamu celosvětových vůdců začal hlas, který z obrazovky doléhal až k nám, číst seznam Britské Kanady. Z výrazu tváře a zamyšleného pokyvování hlavou mých hostitelů a hostitelky jsem viděla, že s většinou tohoto výběru souhlasí. Místopředseda vlády na tom seznamu sice byl, ale ne už sám premiér, což bylo určité překvapení pro nás a ještě větší asi i pro něho samotného. Jak byste se cítili, kdybyste prožili celý život v politice, drápali se bezohledně nahoru a pak si přijdou klidně nějací drzí tlachalové a řeknou, že nejste dost důležití na to, aby vás zabili? No to je přeci výsměch.

Hlas slíbil, že v nejbližších deseti dnech se už nebude zabíjet a vraždit. Jestliže se ale situace nezlepší, vylosují jedno z deseti zbývajících jmen a dotyčný bude popraven. Nebude souzen, jednoduše ho zabijí. Za dalších deset dnů zas další. A tak dále, dokud ti, co přežijí, nebudou žít v dokonalém světě. Hlas vysvětlil, že Rada není žádná vláda a že žádnou vládu ani nenahrazuje. Je to prý, krátce řečeno, jakási morální garda, která ve veřejném zájmu uchopila moc. Ti mocní, kteří přežijí, by ve funkcích měli zůstat. Ale přežijí jenom tehdy, když budou vládnout spravedlivě. Varovali je, aby se nepokoušeli odstoupit.

„Tady je Rádio Přežití. Pozemský ráj je už na dosah.“ Odmlčel se.

Pak následovala dlouhá přestávka, až se na obrazovce živě objevil komentátor. Janet přerušila ticho: „Ano, ale…“

„Ano, ale co?“ zeptat se Ian.

„Není pochyb o tom, že na tom seznamuje skutečně většina mocných v téhle zemi. Představ si, že seš na té černé listině taky a že máš tak hrozný strach, že uděláš cokoliv, aby tě nezabili. Co budeš dělat? Co je to vládnout spravedlivě?“

(„Co je pravda?“ ptal se Pilát Pontský a umyl si ruce. Neznala jsem odpověď, a tak jsem byla zticha.)

„Drahoušku, to je jednoduché,“ odpověděl Georges. „Co to říkáš za nesmysly! Jak to?“

„Zařídili si to jednoduše. Každý vlastník nebo šéf nebo tyran ví, co by měl dělat. Je to jeho zaměstnání. Když dělá, co by měl, je všechno v pořádku. Když neuspěje, jeho chybu napraví — dr.Gilotina.“

„Georgi, nedělej si z toho legraci.“

„Drahoušku, nikdy jsem nic nemyslel vážněji. Když kůň nedokáže na závodech přeskočit překážku, tak ho zastřel. Dělej to pořád a nakonec najdeš koně, který se překážkám nebude vyhýbat. Pokud ti ovšem nedojdou koně. Tuhle pseudologickou pravděpodobnost si většina lidí přenáší s sebou i do politiky. A pak se člověk diví, že lidstvo je schopné docela dobře existovat pod každým systémem moci.“

„Vládnout je lumpárna,“ zabručel Ian.

„Svatá pravda. Ale vraždy a atentáty jsou ještě špinavější.“ Tahle debata o politice by ještě pokračovala, kdyby se terminál opět nerozsvítil. Všimla jsem si, že takové diskuse o politice nikdy nekončí, jednoduše je něco zvenčí vystřídá. Na obrazovce se zase živě objevila moderátorka. „Záznam, který jste právě slyšeli,“ oznamovala, „byl do naší stanice doručen osobně. Úřad předsedy vlády už tento záznam dementoval a nařídil všem stanicím, které jej dosud nevysílaly, aby se toho vyvarovaly, jinak budou potrestány podle Zákona o veřejném zájmu. Takový precedens je samozřejmě protiústavní. Hlas Winnipegu bude pokračovat ve svém vysílání a informovat vás o vývoji situace. Vyzýváme vás, abyste zůstali tiše a nevycházeli ven, pokud nezajišťujete nezbytně nutné veřejné služby.“

Pak přehráli záznam se zprávami, který jsme slyšeli už dříve, takže Janet vypnula zvuk a nechala na obrazovce přehled zpráv. Řekla jsem: „Iane, domnívám se, že tady zůstanu dokud se vývoj v Impériu neutiší…“

„To není domněnka. To je skutečnost.“

„Ano, pane. Pak musím urychleně zavolat svému zaměstnavateli. Můžu použít váš terminál? Tady je moje úvěrová karta, to je samozřejmé.“

„Kartu si nech. Zavolám tam a hned se vyrovnáme.“

Vycítila jsem určitou rozmrzelost. „Iane, uvědomuju si, že vaše pohostinnost je nákladná. Ale když jste se rozhodli platit dokonce i výdaje, které by si měl host správně platit sám, pak bys mě měl přihlásit jako svou souložnici a zveřejnit svou odpovědnost za mé dluhy.“

„To je rozumné. Jaký plat očekáváš?“

„Počkej!“ požádal ho Georges. „Já platím lépe. Je to lakomý Skot.“

„Neposlouchej ani jednoho,“ radila mi Janet. „Georges by sice mohl platit lépe, ale čeká, že mu budeš pózovat a že mu zároveň poskytneš jedno vajíčko, to vše za jeden plat. A já vždycky chtěla harémovou otrokyni. Lásko, budeš skvělou odaliskou, i když nebudeš mít v pupku drahokam. Ale umíš masírovat záda? A jak umíš zpívat? A nyní se dostáváme ke klíčové otázce: jaký je tvůj vztah k ženám? Můžeš mi to pošeptat do ouška.“

„Možná bude lepší, když odejdu a vrátím se a všechno začneme znova. Teď bych chtěla zavolat Šéfovi. Můžu na to použít svou úvěrovou kartu. Je to MasterCard, trojitý A—úvěr.“

„Kde ji vystavili?“

„V Imperial Bank v Saint Louis.“

„Podle toho, co říkáš, usuzuju, že jsi neslyšela dřívější zprávy. Nebo chceš svou úvěrovou kartu zrušit?“

„Zrušit?“

„Děláš mi ozvěnu? Síť úvěrových bank Britské Kanady oznámila, že úvěrové karty vydané v Impériu a v Quebecu prohlašuje kvůli stavu ohrožení za neplatné. Takže si to strč za klobouk a nauč se divit zázrakům věku počítačů a doby zápachu ze spalování umělých hmot.“

„Teda!“

„Klidně řekni svůj názor. Myslel jsem, že řekneš to své teda.“

„Taky jsem to řekla. Iane, můžu se pokorně kát a sypat si popel na hlavu? Mohla bych si potom zavolat Šéfovi na tvůj úvěr?“

„Samozřejmě, že můžeš… Když si to dohodneš s Janet. Ona se stará o domácnost.“

„Janet?“

„Neodpověděla jsi na mou otázku, drahoušku. Tak mi to teď pošeptej do ouška.“

Pošeptala jsem jí to do ouška. Rozšířily se jí oči. „Nejdříve si zavoláš.“ Dala jsem jí telefonní čísla a ona to pro mě udělala. Použila při tom terminál ve svém pokoji.

Mezitím byl komentář na obrazovce přerušen a objevil se nápis: „BEZPEČNOSTNÍ NAŘÍZENÍ — ŽÁDNÉ SPOJENÍ DO CHICAGSKÉHO IMPERIA!“

Blikalo asi deset vteřin, pak zhaslo. Pořádně jsem od plic zaklela a uslyšela za sebou Ianův hlas. „Nezlob, nezlob, hezké holčičky a paní tohle neříkají.“

„Nejsem ani jedno ani druhé. A navíc jsem ve stresu.“

„To vidím. Já už jsem ty zprávy slyšel dřív. A vím, že to budeš tak dlouho zkoušet, až se o tom přesvědčíš sama.“

„Ano, mermomocí bych to zkoušela. Iane, nejsem jen ve stresu, uvázla jsem na mělčině. Dostala jsem neomezený úvěr od Imperial Bank of Saint Louis a nemohu na něj sáhnout. Mám několik novozélandských dolarů a něco málo vyměněno. A padesát říšských korun. A zastavenou úvěrovou kartu. Stačilo by to na tu smlouvu o konkubinátu? Můžeš mě najmout lacino. Přistoupím na návrh kupce.“

„Přijde na to. To jsou ale podmínky vynucené okolnostmi a teď bych stejně nesměl jít výš než za ubytování a stravu. Co jsi to pošeptala Janet, že to vzalo takový grády?“

Janet odpověděla: „Zašeptala mi: 'Honi soit qui mal y pense'. Prostě cit, který ti doporučuji, můj milý mužíčku. Marjorie, nejsi na tom o moc hůř než před hodinou. Stále ještě nemůžeš jet domů, dokud se vše neuklidní… pak teprve začne fungovat doprava a spojení, protože se otevřou hranice a poběží ti zase úvěr… Když ne tady, tak určitě za hranicí ani ne sto kilometrů odsud. Takže si klidně slož ruce do klína a čekej…“