Robert Heinlein - Friday

Novozélandské potraviny jsou báječné, ale v novozélandské kuchyni se ve skutečnosti skoro vůbec nevaří.

Georges se objevil v pravou chvíli a před ním pobíhala kočka, pojmenovaná Kočičí máma. Janet prohlásila, že tady nechce mít koťata, protože by musela neustále dávat pozor, aby na ně nešlápla. Taky prosadila, že se při jídle nebudeme dívat na zprávy a že nebudeme diskutovat o možném nebezpečí. To mi vyhovovalo, protože jsem musela myslet na ty nepříjemné události od chvíle, co začaly. Dokonce i ve spánku. Jak Janet zdůraznila, když vyhlašovala toto pravidlo, naši obranu by pravděpodobně mohla prorazit jenom vodíková bomba a jejího výbuchu bychom si asi ani nevšimli… Takže odpočívejte v klidu a užívejte si snídaně.

Užívala jsem si. A to samé dělala také Kočičí máma, která hlídkovala kolem našich nohou a upozorňovala každého z nás, že je včas zajíst kousek slaniny. Myslím si, že jí nakonec zkonzumovala stejně nejvíc ze všech.

Potom, co jsem uklidila nádobí od snídaně do sběru místo recyklizace, protože Janet v tomhle byla tak trochu staromódní, připravila Janet další konvici kávy a zapnula zprávy. Zase jsme si sedli a probírali je. Kuchyně se na to hodila lépe než velký pokoj, kde jsme večeřeli, takže za chvilku ve skutečnosti fungovala jako obývák. Janet měla v domě to, čemu se říká selská kuchyně, ačkoliv takhle dobře se žádný sedlák asi nikdy neměl.

Byl tam velký krb, kulatý rodinný stůl s takzvanými kapitánskými židlemi, pohodlné lenošky a prostorná podlaha. S pohybem nebyly žádné potíže, protože vařit se dalo na opačném konci, než byly pokrývky, na kterých jsme seděli. Dovolili jsme koťatům, aby se vrátila zpět do pokrývek, takže přestala protestovat a začala mrskat ocásky. Jedno jsem zvedla, takové bílé chmýří s velkými černými skvrnami, co hlasitě předlo. Lásky Kočičí mámy se zřejmě neomezují jen na rodokmen. Ani jedno kotě nebylo totiž podobné jinému.

Většinu zpráv omílali pořád dokola, ale v Impériu se přece jen něco stalo.

Pochytali demokraty, odsoudili je těmi zabedněnými mimořádnými soudy, kterým se říkalo soudy představených, a na místě popravili laserem, některé zastřelili nebo pověsili. Použila jsem těsnou kontrolu myšlení, abych to mohla sledovat. Odsuzovali lidi starší čtrnácti let. Viděli jsme rodinu, kde oba rodiče, sami odsouzeni, zdůrazňovali, že jejich synovi je jen dvanáct.

Předseda soudního tribunálu, zástupce imperiální policie, ukončil debatu tím, že vytáhl od boku pistoli, chlapce zastřelil, nařídil své jednotce, aby vyřídila jeho rodiče a starší sestru.

Ian rozkmital obraz, přehodil na mluvený komentář a ztišil zvuk. „Už jsem viděl všechno, co jsem chtěl vidět,“ zavrčel. „Myslím, že ať už má moc kdokoli, potom co je starý předseda mrtev, zlikviduje každého, kdo bude na jeho seznamu podezřelých.“

Kousal se do rtů a vypadal zdrceně. „Marjo, pořád trváš na své hloupé představě, že pojedeš hned domů?“

„Iane, nejsem demokrat. Nestarám se o politiku.“

„Ty si myslíš, že to děcko se staralo o politiku? Tihle gauneři by tě mohli zabít jen tak ze cviku. Nic takového, prostě nemůžeš. Hranice jsou uzavřeny.“

Neřekla jsem mu, že se cítím tak jistá, že bych mohla ilegálně přejít jakoukoliv hranici na Zemi. „Myslela jsem si, že je uzavřeli jenom proto, aby zabránili lidem dostat se na sever. Cožpak nenechají poddané Impéria jet domů?“

Zavzdychal. „Marjo, cožpak nejsi aspoň o trochu chytřejší než to kotě, co máš na klíně? Cožpak nevíš, že to hezké holčičky může bolet, když si mermomocí chtějí hrát se zlými uličníky? Kdybys byla doma, tak ti určitě otec nařídí zůstat doma. Ale ty jsi teď doma tady u nás a z toho pro Georga a mě vyplývá povinnost zajistit tvou bezpečnost. Je to tak, Georgi?“

„Mai oui mon vieux! Certainement!“

„A já tě budu chránit před Georgem. Iane, přesvědč to dítě, že ji u nás rádi uvidíme tak dlouho, jak bude chtít. Myslím, že patří mezi důrazné ženy, které se zkoušejí za každou cenu vyhnout nějakému dozoru.“

Janet prohlásila: „Marjo, Betty mně nakázala, abych se o tebe dobře postarala, protože si myslí, že jsi moc velkodušná. Můžeš přispět Červenému kříži Britské Kanady. Nebo útulku pro toulavé kočky. Ale už se nějak stalo, že my všichni tři vyděláváme hromady peněz a nemáme děti. Můžeme tě zabezpečit tak snadno, jako ještě jedno kotě. Teď… zůstaneš? Nebo ti budu muset napráskat.“

„Nechci žádný výprask.“

„To je špatný. Už se na to docela těším. Je rozhodnuto, vážení a ctění pánové, zůstane. Marjo, my jsme tě podvedli. Georges bude požadovat, abys mu pózovala v neobvyklých hodinách — a on je brutální — a dostaneš jen komerční honorář místo odměny podle ceníku profesní komory, kterou musí obvykle vyplatit. Potom vykazuje zisk.“

„Né,“ řekl Georges, „nebudu zisk vykazovat, ale utržím ho. Protože ji budu pro úřady vést jako obchodní vydání, drahá Jan. Ale ne podle profesního ceníku. Je mnohem cennější. O polovinu víc.“

„Přinejmenším. Podle mě dvakrát tolik. Buď štědrý, protože je stejně k nezaplacení. Nepřál by sis ji mít u sebe na univerzitě? Myslím ve tvé laboratoři.“

„Bezva nápad! Někde v podvědomí jsem ho měl zasunutý… Děkuju ti, miláčku, že jsi ho vytáhla na světlo.“ Georges se obrátil na mě. „Marjorie, prodáš mně vajíčko?“ Polekala jsem se. Pokoušela jsem se tvářit jako bych mu nerozuměla. „Nemám žádné vajíčko.“

„Ale máš. Několik desítek, která sama pro sebe nebudeš nikdy potřebovat. Lidské vajíčko je vajíčko jako každé jiné, aspoň si to myslím. Laboratoř platí daleko víc za vajíčka než za sperma. To jsou jednoduché počty. Šokuje tě to?“

„Ne. Spíš překvapuje. Myslela jsem, že jsi umělec:“

Janet se vmísila do naší debaty. „Milá Marjo, říkala jsem ti, že Georges dělá do několika druhů umění. To taky dělá. Jedním z nich je to, že je profesor teratologie na Manitobské univerzitě… A je také hlavní technik přičleněných výrobních laboratoří a dětského domova. A můžeš mi věřit, je to fakt špičkové umění. Ale umí to dobře i s paletou a plátnem. A s obrazovkou počítače.“

„To je pravda,“ souhlasil Ian. „Georges je umělec ve všem, na co sáhne. Ale teď s tím vy dva Marju neotravujte. Aspoň dokud je naším hostem. Některým lidem se dělá hrozně špatně při pomyšlení na genové manipulace, zvláště svých vlastních genů.“

„Marjo, tobě se udělalo špatně? Promiň mi to.“

„Ne, Jan. Nejsem z těch, kterým se dělá nevolno, když moc přemýšlejí o živých artefaktech nebo umělých lidech nebo o něčem podobném. No, mí nejlepší přátelé jsou umělí lidé.“

„Drahoušku, drahoušku,“ řekl Georges jemně, „nepřeháněj.“

„Proč to říkáš?“ Snažila jsem se, aby můj hlas nezněl ostře.

„Já to mohu klidně prohlásit, protože v téhle branži dělám a jsem pyšný, že to mohu říci: spousta mých přátel jsou umělí lidé. Ale…“

Přerušila jsem ho. „Myslela jsem si, že umělí lidé nikdy neznají svého projektanta.“

„To je pravda a já jsem tento zákon nikdy neporušil. Ale mám hodně příležitostí poznat jak živé artefakty, tak umělé lidi, to není totéž, a získat si jejich přátelství. Ale… Odpusť mi to, milá slečno Marjorie, pokud nejsi z mé profese. Jsi?“