Robert Heinlein - Friday

Ale nedíval se. Janet někam zmizela. Šla do mého pokoje a vplížila se do postele, původně určené jen pro mě.

Začala jsem se jen velmi pomalu hýbat a přišla na to, že se dokážu vymotat a vstát z postele tak, abych George nevzbudila. Vstala jsem a vklouzla do koupelny, kde jsem si dala hlt už odstáté kávy a začala se cítit trošku lépe. Nakoukla jsem do svého pokoje a uviděla svou ztracenou hostitelku. Byla vzhůru, zakývala na mě a pak mě pozvala dovnitř. Pohnula se a já se k ní vrhla. Políbila mě. „Jak se mají kluci?“

„Oba ještě spí. Nebo spíš ještě před třemi minutami spali.“

„To je dobře. Potřebují spánek. Oba si všechno moc berou. Já ne. Už mě od dívání na ten Armageddon bolely oči a tak jsem vešla k tobě. Myslím, že jsi v té době spala.“

„Asi to tak bylo. Nevím, kdy jsem usnula. Zdálo se mně, že jsem slyšela ty špatné zprávy snad už tisíckrát, tak jsem se probudila.“

„V tom se asi nemýlíš. Zespoda jsem nemohla rozeznat zvuk, ale viděla jsem záblesky obrazovky — ukazovali tam stejně smutné věci. Marjo, kluci čekají bombardování. Já si to ale nemyslím.“

„Kéž bys měla pravdu. Ale proč ne?“

„Kdo by dneska bombardoval někoho jiného vodíkovými bombami? Kdo je nepřítel? Všechny hlavní vojenské bloky mají potíže, aspoň pokud jsem se mohla dozvědět ze zpráv. Odmyslíme-li si tu hloupou chybu jednoho quebeckého generála, nezapojily se do toho žádné větší vojenské síly. Vraždy, atentáty, požáry, výbuchy, všechny druhy sabotáží, výtržnosti a vzpoury, zkrátka všechny druhy terorismu — ale nikde žádná pravidelná armáda. Nemá to žádné společné rysy. Tohle není Východ proti Západu, marxisté proti fašistům nebo černí proti bílým. Marjo, když kdokoli nasadí rakety, může to znamenat, že se celý svět zblázní.“

„Copak už se nezbláznil?“

„Myslím, že ne. Tady je pravidlem to, že zde nejsou vůbec žádná pravidla. Cílem je kdokoliv. Zdá se, že to má ve všech státech stejný scénář.“

„Anarchisté?“ zkusila jsem prosadit svůj názor. „Možná že nihilisté.“

Ian přišel s kruhy pod očima a jednodenním strništěm na tváři, se starostlivým pohledem a ve starém koupacím plášti, který mu byl viditelně malý. Měl otlačená kolena. „Janet, nemohu sehnat Betty nebo Freddieho.“

„Nejeli zpátky do Sydney?“

„Nemohu se provolat ani do Sydney, ani do Aucklandu. Jediný, koho jsem chytil, je ten zatracený umělý hlas počítače: 'Spojení — není — v — tuto — chvíli — možné. — Prosím zkuste — to — později. — Děkujeme — vám — za — vaši — trpělivost.' Však to znáš.“

„Proboha, asi hodně sabotáží?“

„Asi to tak bude. Ale možná, že je to ještě horší. Při těch všech zmatcích. Volal jsem dispečink dopravy v přístavu a zeptal se, co čerta starýho vyřadilo družici Winnipeg-Auckland? Přeskakoval jsem pořadí a dostal se tak nakonec k dozorčímu. Řekl mi, abych vůbec neuvažoval o hovorech, co nejdou přes něj, protože s tím mají velké potíže. Všechny semibalistické rakety přistály, protože ve vesmíru došlo ke dvěma sabotážím. Odnesl to Winnipeg-Buenos Aires Lift číslo 29 a Vancouver-Londýn nula nula jedna.“

„Iane!“

„Nikdo nepřežil, vůbec nikdo. Bezpochyby tlakové pojistky, protože všechny rakety vybouchly, právě když pouštěly atmosféru. Janet, příště, až poletím, musím si všechno prohlédnout a překontrolovat sám. Klidně nechám zastavit odpočítávání před startem třeba kvůli úplné hlouposti.“ Dodal: „Ale nedokážu odhadnout, kdy poletíme. Když je přerušeno obvyklé spojení do místa startu, těžko můžeš letět semibalistikou… A dozorčí přiznal, že ztratili všechna improvizovaná nepravidelná spojení.“

Janet vstala z postele a políbila ho. „Nech už toho naříkání. Nech toho! A hned! Samozřejmě, že si budeš všechno kontrolovat osobně do té doby, než chytnou ty sabotéry. Ale teď to pusť z hlavy, protože nebudeš sloužit do té doby, než opraví obvyklá spojení. Takže vlastně máš dovolenou. Pokud jde o Betty a Freddieho, je to sice smůla, že s nimi nemůžeme hovořit, ale oni se dokáží postarat o sebe sami a ty to dobře víš. Bezpochyby si taky dělají starosti o nás, a přitom ani oni nemusejí. Jsem ráda, že se to stalo, když jsi doma, a ne někde v půli cesty kolem zeměkoule. Jsi tady a v bezpečí a o všech no ostatní se postarám já sama. Budeme teď tady sedět, ukryti a šťastní, dokud celý tenhle nesmysl neskončí.“

„Musím se dostat do Vancouveru.“

„Ty chlape, zatracená, vůbec se nedostaneš k tomu, abys něco udělal. Zaplatíš si jízdné a zemřeš. Nebudou přece cpát do lodí artefakty, když žádná stejně nevypluje.“

„Artefakty?“ vyhrkla jsem a hned jsem toho litovala. Zdálo se, jako by mě Ian viděl poprvé. „Ahoj, Marjo, dobré ráno. Kvůli tomu se vztekat nemusíš. A omlouvám se za ten binec kolem nás. Jako naschvál se to stane zrovna teď, když jsi náš host. Artefakty, o kterých se zmiňovala Janet, nejsou součástky, ale živé osoby. Naši šéfové měli kdysi tu nemožnou představu, že by živý artefakt, zkonstruovaný jako pilot, mohl tuhle práci dělat lépe než člověk. Jsem úsekový důvěrník odborů ve winnipegském oddělení, takže proti tomu musím bojovat. Odborné setkání řídících pracovníků bude ve Vancouveru zítra.“

„Iane,“ řekla Jan, „zavolej generálnímu tajemníkovi. Bylo by hloupé jet do Vancouveru, aniž bys to dříve předtím nezarazil.“

„Tak dobrá.“

„Ale teď se neptej. Požádej generálního tajemníka, aby donutil vedení tu schůzi odložit do té doby, než tohle nebezpečí přejde. Chci, abys zůstal právě tady a ochraňoval mě před nebezpečím.“

„Nebo naopak.“

„Nebo naopak,“ souhlasila. „Omdlím ti v náručí, když to bude potřeba. Co bys rád k snídani? Ale nechtěj nic extra, nebo mě zkompromituješ.“

Ve skutečnosti už jsem dál neposlouchala, protože slovo artefakt mě vytočilo. Myslela jsem si o Ianovi, a taky o všech protinožcích a lidech tady, že je natolik civilizovaný a vzdělaný, aby nepokládal osoby, jako jsem já, za pouhé zboží, sloužící lidem. A teď slyším, že Ian byl zvolen zástupcem cechu v boji mezi pracujícími a vedením, aby nedovolil jedincům jako já soutěžit s lidmi. Co bys s námi udělal, Iane? Podřízl nám hrdlo? Nemůžeme požadovat, aby přestali s naší výrobou, stejně jako lidé nemohou požadovat, aby se dál už nerodili. Nemůžeme být lidmi, ale stihl nás osud těch starých lidí. Jsme cizinci ve světě, který jsme nikdy nevytvořili, ale který vytvořil nás.

„No, Marjo?“

„Promiň, byla jsem mimo. Co jsi říkala, Jan?“

„Ptala jsem se, co chceš na snídani, drahoušku.“

„Ale nedělej si s tím starosti. Sním cokoliv, co ještě zůstalo, anebo co nezabere moc času a práce. Smím jít s tebou a pomoci ti, prosím tě?“

„Doufala jsem, že se nabídneš, protože Ian je v kuchyni prostě nepoužitelný.“

„Jsem zatraceně dobrá kuchařka!“

„Ano? Ian se mi svěřil, a mám to i písemně, že by chtěl pro mě vyvařovat. Prý když o to požádám. A dělá, že to umí, ale že se jen o to nikdy nepokoušel. Ale to bych musela mít ukrutný hlad, abych si před ním klekla na kolena a požádala ho o to.“

„Marjo, neposlouchej ji.“

Dosud nevím, jestli Ian umí vařit, ale Janet to dovede určitě. A Georges taky, jak jsem zjistila později. Janet nám nosila na stůl a já jí přitom trošku pomáhala. Měli jsme jemné sýrové omelety s tenkými lívanečky v evropském stylu, pocukrované a s marmeládou a obložené dobře proloženou slaninou. A k tomu čerstvou, ručně vymačkanou pomerančovou šťávu, žádný robot. A k tomu překapávanou kávu z čerstvě sklizených zrníček.