Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

Bylo tu shromážděno všechno služebnictvo. Každý byl nějak ozbrojen. Rumata se dověděl, že už několikrát zvenku zkoušeli pevnost dveří. To se mu nelíbilo. Co abych tam nechodil? pomyslel si. Čert vem prince!

„Kde je baron Pampa?“ zeptal se.

Uno, strašně rozčilený, s kuší přes rameno, odpověděl, že „baron se ráčil probudit už v poledne, vypil všechen lák, co byl v domě, a šel se znova veselit“. Pak tlumenějším hlasem sdělil, že Kira je velmi znepokojena a už se několikrát ptala, kde je pán.

„Dobře,“ řekl Rumata a nařídil sluhům, aby se připravili k boji.

Sluhů bylo šest nepočítaje kuchařku — všichni protřelí, zvyklí na pouliční šarvátky. S šedými si samozřejmě nebudou nic začínat ze strachu před zlobou všemocného ministra, ale otrhancům noční armády se postavit dokážou, tím spíš, že lupiči budou dnes v noci hledat snadnou kořist. Dvě kuše, čtyři halapartny, těžké řeznické nože, železné přílbice, masivní dveře, podle zvyklostí okované… Nebo že bych přece jen nikam nechodil?

Rumata vyšel po schodech nahoru a po špičkách vstoupil ke Kiře do pokoje. Spala oblečená, stočená do klubíčka na nerozestlané posteli. Rumata nad ní chvíli stál se svícnem v ruce. Má odejít, nebo ne? Hrozně rád by zůstal. Přikryl ji přehozem, políbil na tvář a vrátil se do pracovny. Musím jít. Třeba se tam bude něco dít a pozorovatel musí být v centru událostí. A historikové z toho budou mít užitek. Ušklíbl se, sejmul z hlavy obruč, pečlivě otřel měkkým semišem objektiv a znovu si obruč nasadil. Pak zavolal Una a nařídil mu přinést vojenskou uniformu a vyleštěnou měděnou přílbu. Pod blůzu, přímo na tričko, až ho zamrazilo, si natáhl košili z plastického kovu formovanou jako brnění (zdejší drátěné košile sice dobře chránily před mečem a dýkou, ale šípy z kuší jimi pronikaly jako máslem). Když si stahoval řemen stejnokroje a zapínal kovové přezky, řekl Unovi:

„Poslouchej mě, chlapče. Tobě důvěřuju ze všech nejvíc. Ať se tady děje cokoli, Kira musí zůstat živa a zdráva. Ať třeba shoří dům, ať nám seberou všechny peníze, ale Kiru mi uchraň. Odveď ji po střechách nebo přes sklepy, jak chceš, ale uchraň ji. Rozumíš?“ „Rozumím,“ odpověděl Uno. „Dneska byste neměl odcházet…“ „Poslouchej ještě. Kdybych se do tří dnů nevrátil, vezmeš Kiru a zavedeš ji do sajvy, do polesí Škytanda. Víš, kde to je? No, a v tom polesí Škytanda najdeš Opilý brloh, to je taková chalupa, stojí stranou od silnice. Zeptáš se, každý ti to ukáže. Jenom dávej pozor, koho se ptáš. V té chalupě bude člověk, říkají mu otec Kabani. A tomu všechno povíš. Rozumíš?“

„Rozumím. Ale radši byste neměl nikam chodit…“ „Rád bych zůstal. Ale nejde to — služba je služba… No, tak jak jsem po ví dal!“

Zlehka cvrnkl chlapce do nosu a usmál se v odpověď na jeho nepodařený úsměv. Dole pronesl krátký povzbudivý proslov k služebnictvu, vyšel ze dveří a znovu se ocitl v naprosté tmě. Za jeho zády zarachotily závory.

Princovy komnaty byly za všech dob střeženy nedbale. Snad právě proto na arkanarské prince nikdo nikdy nespáchal atentát. A zejména o dnešního, prince neměl nikdo zájem. Nikomu na světě nebyl potřebný ten neduživý chlapec modrých očí, komukoli jinému podobný víc než svému otci. Rumatovi se chlapec líbil. Jeho výchova byla zdejšími pedagogy vysloveně zanedbána, takže byl vnímavý, nebyl krutý, nesnášel — pochopitelně instinktivně — dona Rebu, rád hlasitě prozpěvoval nejrůznější písničky s Curenovými texty a hrál si s lodičkami. Rumata pro něj objednával z metropole obrázkové knížky, vyprávěl mu o hvězdném nebi a jednou si chlapce navždy získal vyprávěním o létajících lodích. Pro Rumatu, který se málokdy setkával s dětmi, byl desetiletý princ přímým protikladem všech společenských vrstev této divoké země. Právě z takových obyčejných modrookých chlapečků, stejných u všech vrstev, vyrůstali později lidé plní bestiality, zaostalosti a slepé poslušnosti. A přitom v dětském věku v nich přece nebyly žádné stopy a zárodky podobných zrůdností. Kolikrát si Rumata pomyslel, jak krásné by bylo, kdyby z planety zmizeli všichni lidé starší deseti let.

Princ už spal. Rumata převzal stráž. Stál přitom vedle vystřídaného gardisty u postele spícího chlapce, prováděl složité, etiketou předepsané pohyby tasenými meči, podle tradice zkontroloval, jsouli všechna okna zavřená, jsouli chůvy na svých místech, hoříli ve všech pokojích svícny, vrátil se do předsíně, zahrál si s vystřídaným gardistou partii vrhcábů a pozeptal se, jak urozený don nahlíží na to, co se ve městě děje. Urozený don, muž neobyčejného rozhledu, se hluboce zamyslel a vyslovil domněnku, že se prostý lid chystá oslavit den svatého Miky.

Když osaměl, přistrčil si Rumata křeslo k oknu, usadil se co nejpohodlněji a zadíval se na město. Princův dům stál na návrší a ve dne se odtud dalo přehlédnout celé město až k moři. Teď však se všechno utápělo v temnotě, jen tu a tam jiskřily shluky světel — to na křižovatkách stáli příslušníci úderných oddílů s pochodněmi a čekali na signál. Město spalo, nebo se aspoň tvářilo, že spí. Zajímalo by mě, zda obyvatelé cítí, že se na ně dnes v noci hrne něco hrozného. Nebo se stejně jako urozený don neobyčejného rozhledu rovněž domnívají, že se někdo chystá na oslavu dne svatého Miky? Dvě stě tisíc mužů a žen. Dvě stě tisíc kovářů, zbroj ířů, řezníků, kramářů, klenotníků, hospodyněk, prostitutek, mnichů, směnárníků, vojáků, tuláků a zbylých vzdělanců se teď převalovalo na svých dusných, pachem štěnic prosycených postelích. Spali, milovali se, v duchu přepočítávali zisk, plakali, skřípěli zuby ze zlosti nebo pro urážku… Dvě stě tisíc lidí! A pro cizince ze Země měli všichni něco společného. Nejspíš to, že všichni skoro bez výjimky ještě nebyli lidmi v dnešním slova smyslu, ale jen hrubými odlitky, ingoty, z nichž teprve krvavé věky historie vy soustruhují pravého, hrdého a svobodného člověka. Byli pasivní, chamtiví a neuvěřitelně, fantasticky sobečtí. Psychologicky byli skoro všichni otroky — otroky víry, otroky sobě podobných, otroky drobných vášní, otroky ziskuchtivosti. A jestliže se z vůle osudu některý z nich narodil nebo stal pánem, nevěděl, co si se svou svobodou počít. A v nejkratší možné době se znovu stával otrokem — otrokem bohatství, otrokem zvrácené nestřídmosti, otrokem zhýralých přátel, otrokem svých otroků. Veliká většina jich za nic nemohla. Byli příliš pasivní a příliš nevzdělaní. Jejich otroctví spočívalo v pasivitě a nevzdělanosti, ale přitom pasivita a nevzdělanost rodily nové a nové otroctví. Kdyby byli všichni stejní, ruce by musely bezmocně klesnout a nebylo by žádné naděje. Ale oni přece jen byli lidmi, nositeli jiskry rozumu. A neustále, hned tady, hned tam se v jejich mase zažehovaly a rozhořívaly plamínky nepředstavitelně vzdálené a nevyhnutelné budoucnosti. Zažehovaly se bez ohledu na cokoli. Bez ohledu na svou zdánlivou nesmyslnost. Bez ohledu na útlak. Bez ohledu na to, že byly zadupávány. Bez ohledu na to, že je nepotřeboval nikdo na tomto světě a naopak všichni na tomto světě byli proti nim. Bez ohledu na to, že v nejlepším případě mohly spoléhat pouze na pohrdavou, nechápavou lítost…

Tyto plamínky nevěděly, že budoucnost mluví v jejich prospěch, že budoucnost je bez nich nemožná. Nevěděly, že v tomto světě hrozných přízraků minulosti jsou jedinou realitou budoucnosti, že jsou fermentem, vitamínem v organismu společnosti. Zničte tento vitamín a společnost bude zahnívat, vypuknou sociální kurděje, svaly zeslábnou, oči přestanou vidět, zuby vypadnou. Žádný stát se nemůže vyvíjet bez vědy, jinak ho zničí sousedé. Bez umění a celkové kultury ztrácí stát schopnost sebekritiky, začíná podporovat mylné tendence, každou vteřinu plodí licoměrníky a zrůdy, vychovává v občanech kořistnictví a domýšlivost a nakonec se zase stává kořistí rozumnějších sousedů. Je možné podle libosti pronásledovat písmáky, zakazovat vědy, vymycovat umění, ale dříve nebo později bude nutno se vzpamatovat a třeba se skřípěním zubů, ale přece jen otevřít brány všemu, co tak nenávidí vládychtiví tupci a omezenci. A byť tihle šedí, kteří jsou u moci, sebevíc opovrhují znalostmi, nejsou schopni nic učinit proti historické objektivitě, mohou vývoj jen přibrzdit, nikoli zastavit. Třebaže se bojí vědomostí, třebaže jimi pohrdají, stejně dospějí k tomu, že je budou podporovat, aby se udrželi u moci. Dřív nebo později budou muset dovolit otevřít univerzity, vědecké společnosti, zakládat výzkumné ústavy, observatoře, laboratoře, vytvářet kádry rozumných a vzdělaných lidí, kteří už nebudou pod kontrolou, lidí s naprosto odlišnou psychologií, s naprosto jinými potřebami. A tito lidé nemohou existovat a tím méně pracovat v dřívější atmosféře přízemní ziskuchtivosti, nízkých zájmů, tupé samolibosti a výhradně tělesných potřeb. Potřebují novou atmosféru — atmosféru všeobecného a neomezeného poznám, prodchnutou tvůrčím úsilím, potřebují spisovatele, malíře, skladatele, a šedí, stojící u moci, musejí i tento ústupek učinit. Kdo se vzepře, bude smeten chytřejšími protivníky v boji o moc, ale ten, kdo tento ústupek učiní — je to paradox — si tím nevyhnutelně kope vlastní hrob. Protože pro zabedněné egoisty a fanatiky je smrtelně nebezpečný vzrůst kulturnosti lidu v celém rozsahu — od přírodovědných výzkumů až po schopnost naslouchat s požitkem vážné hudbě… A pak přichází epocha obrovských sociálních otřesů, které provází dosud nevídaný rozvoj vědy a zároveň s tím široký proces intelektualizace společnosti, epocha, kdy se šedé hnutí vzpíná k posledním bojům, jejichž bestialita vrací lidstvo do středověku, je v těchto bojích poraženo a pak ve společností zbavené třídního útlaku mizí jako reálná síla navždy.