Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

Z hlubokého výklenku ve stěně se vynořila hlídka z úderného oddílu se sekyrou v bojové pohotovosti.

„Tam se nesmí,“ prohlásil voják ponuře.

„Ty tomu tak rozumíš, troubo!“ řekl Rumata ledabyle a odstrčil ho rukou.

Slyšel, jak voják vzadu nerozhodně přešlapuje, a v té chvíli si uvědomil, že urážlivá slůvka a ledabylá gesta u něj vznikají reflexívně, že už nehraje vysoce urozeného pitomce, ale do značné míry se jím stal. Představil si, že by takhle jednal na Zemi, a pocítil odpor a stud. Proč? Co se to se mnou stalo? Kam zmizela od dětství vštěpovaná a pěstovaná úcta a důvěra k sobě podobným, k člověku, k oné pozoruhodné bytosti nazývané člověkem? Mně už teď nikdo nepomůže, pomyslel si s hrůzou. Já už je přece doopravdy nenávidím, já jimi pohrdám… Ne že bych je litoval. Já je nenávidím, já jimi pohrdám. Mohu jak dlouho chci ospravedlňovat tupost a zviřeckost toho kluka, kolem kterého jsem teď prošel, přihlížet k sociálním podmínkám, k děsivé výchově, ke všemu možnému, ale vidím teď jasně, že je to můj nepřítel, nepřítel všeho, co já mám rád, nepřítel mých přátel, nepřítel toho, co já považuji za nejsvětější. A nenávidím ho nikoli teoreticky, ne jako „typického představitele“, ale konkrétně jeho, jeho jako osobu. Nenávidím jeho uslintanou tlamu, puch jeho nemytého těla, jeho slepou víru, jeho zlost na všechno, co přesahuje rámec pohlavních úkonů a chlastu. On tam teď přešlapuje, ten výrostek, kterého ještě před půlrokem mlátil jeho panděratý táta, protože ho chtěl naučit prodávat ztuchlou mouku a zcukernatělá povidla, funí, dřevák jeden, a marně se snaží vzpomenout si na paragraf špatně naučeného řádu a zaboha neví, máli v takovémhle případě vzít urozeného dona sekyrou po hlavě, zařvat „Poplach!“, nebo jenom mávnout rukou — stejně se to nikdo nedoví. A nakonec mávne rukou, vrátí se do svého výklenku, nacpe si do tlamy hrst žvýkací kůry a bude žvýkat, mlaskat a slintat. Nic na světě nechce vědět, o ničem na světě nechce přemýšlet. Přemýšlet! A oč lepší je orel náš don Reba? Ano, pochopitelně, jeho psychologie je komplikovanější a reflexy složitější, ale jeho myšlenky se podobají těmto palácovým labyrintům páchnoucím zločiny a čpavkem, a sám don Reba je už nepředstavitelně odporný — hrozný zločinec a nemilosrdný pavouk. Přišel jsem sem milovat lidi, pomoct jim narovnat se a spatřit nebe. Ba ne, jsem špatný pracovník Ústavu, řekl si lítostivě. Jsem historik k ničemu. Kdy jsem to vlastně zabředl do bažiny, o které mluvil don Kondor? Copak bůh nemá právo na nějaký jiný cit kromě soucitu?

Vzadu se ozvalo rychlé dupání bot po chodbě. Rumata se otočil a uchopil oba meče zkříženýma rukama. Běžel k němu don Ripat a držel si šavli při boku.

„Done Rumato…, doně Rumato!“ zavolal už zdáli chraptivým šeptem.

Rumata pustil meče. Když k němu don Ripat doběhl, rozhlédl se a sotva slyšitelně mu zašeptal do ucha:

„Hledám vás už hodinu. V paláci je Pavéza Rumpál. Vyjednává s donem Rebou ve fialových komnatách.“

Rumata na okamžik přivřel oči. Pak opatrně poodstoupil a se zdvořilým údivem řekl:

„Máte na mysli toho slavného lupiče? Ale ten už byl přece popraven, nebo snad vůbec nikdy neexistoval.“

Poručík si olízl suché rty.

„Existuje. A je v paláci… Myslel jsem, že vás to bude zajímat.“

„Můj rozmilý doně Ripate,“ řekl Rumata důrazně. „Zajímají mě drby! Pomluvy. Žerty… Život je tak nudný! Zřejmě jste mě nepochopil správně…“ (Poručík na něj vyvaloval zpitomělé oči.) „Posuďte sám. Co je mi do nečistých styků dona Reby, kterého si mimochodem příliš vážím, než abych ho jakkoli odsuzoval… A kromě toho, promiňte, spěchám. Čeká mě dáma.“

Don Ripat si znovu olízl rty, nemotorně se uklonil a bokem se začal vzdalovat. Rumatu najednou napadla šťastná myšlenka.

„Mimochodem, příteli,“ zavolal vlídně. „Jak se vám líbil malý žert, který jsme dnes ráno provedli donu Rebovi?“

Don Ripat se odhodlaně zastavil.

„Jsme velmi spokojeni,“ prohlásil.

„Viďte, že to bylo velice milé?“

„Bylo to velkolepé! Šedý důstojnický sbor je neobyčejně rád, že jste se konečně postavil na naši stranu. Takový chytrý člověk jako vy, doně Rumato, a bratříčkuje se s barony a urozenými zrůdami…“

„Drahý Ripate!“ pravil Rumata nadutě a obrátil se k odchodu. „Zapomínáte, že z výšin mého původu není vidět žádný rozdíl dokonce ani mezi králem a vámi. Na shledanou.“

Rázně vykročil chodbami, bez váhání zatáčel do příčných průchodů a mlčky odstrkoval strážné. Neměl dost jasno, co chce podniknout, ale uvědomoval si, že to je podivuhodné, vzácné štěstí. Musel vyslechnout rozhovor mezi dvěma pavouky. Nebylo náhodou, že don Reba sliboval za živého Rumpála čtrnáctkrát tolik, co za mrtvého…

Z fialových závěsů proti němu vystoupili dva šedí poručici s obnaženými šavlemi.

„Buďte zdrávi, přátelé,“ řekl don Rumata a zastavil se mezi nimi. „Ministr je u sebe?“

„Ministr je zaneprázdněn, doně Rumato,“ odpověděl jeden z poručíků.

„Počkám,“ řekl Rumata a prošel mezi závěsy.

Byla tu neproniknutelná tma. Po hmatu se Rumata pohyboval mezi křesly, stoly a litinovými podstavci svícnů. Několikrát zřetelně slyšel čísi funění nad uchem a cítil dech prosycený česnekem a pivem. Pak spatřil úzký proužek světla, zaslechl známý huhňavý tenorek ctihodného Pavézy a zastavil se. V tu chvíli se mu čepel kopí opřela mezi lopatky. „Pozor, moulo,“ řekl podrážděně, ale tiše. „To jsem já, don Rumata!“ Kopí se stáhlo. Rumata si přitáhl křeslo k proužku světla, usedl, natáhl nohy a zívl tak, aby to bylo slyšet. Pak se díval.

Pavouci se setkali. Don Reba seděl napjatě, lokty na stole a prsty propletené. Vpravo od něj ležel na hromádce papírů těžký kovový nůž s dřevěnou střenkou. Na ministrově tváři se usadil vlídný, třebaže trochu strnulý úsměv. Ctihodný Pavéza seděl na pohovce zády k Rumatovi. Vypadal jako starý podivínský velmož, který posledních třicet let života strávil ve svém paláci za městem, aniž jej jedinkrát opustil.

„Vystrebaní se obstrachnou,“ říkal. „A dutou černulovkou poterně chlopnou po margazech. To už je dvacet dlouhých chocharů. Marko by bylo tuknout na pestráky. Ale chocharové obligo ružujou. Na tom i pokalým srostem. To je náš primář…“

Don Reba si prsty přejel oholenou bradu.

„Studno je tukovo,“ řekl zamyšleně.

Rumpál pokrčil rameny.

„To je náš primář. Přece se s námi nebudete gabuzit o váš oglog. Gabara?“

„Gabara,“ řekl odhodlaně ministr ochrany trůnu. „A pěj krug,“ dodal Rumpál a vstal.

Rumata, který poslouchal tu hatmatilku jako ve snu, spatřil na Rumpálově obličeji huňaté kníry a ostře řezanou šedou bradku. Pravý dvořan z dob bývalého regentství.

„Byl to příjemný rozhovor,“ řekl Pavéza.

Don Reba rovněž vstal.

„Rozmluva s vámi mi přinesla velké potěšení,“ řekl. „Prvně v životě vidím tak odvážného člověka, jako jste vy, vážený…“

„Právě tak já,“ oplatil mu Rumpál skřípavým hlasem. „I já jsem překvapen a hrdý na smělost prvního ministra našeho království.“

Otočil se k donu Rebovi zády a opíraje se o berličku odkulhal k východu. Don Reba ho nespouštěl z očí a v zamyšlení položil roztržité prsty na střenku nože. V té chvíli Rumatovi za zády někdo hrozně zafuněl, kolem jeho ucha se do štěrbiny mezi závěsy vysunula dlouhá hnědá foukačka. Don Reba okamžik stál, jako by naslouchal, pak si sedl, vytáhl zásuvku, vyndal haldu papírů a pohroužil se do čtení. Rumatovi za zády kdosi odplivl a trubice se opět stáhla. Všechno bylo jasné. Pavouci se dohodli. Rumata vstal a šlapaje komusi po nohou se začal prodírat zpátky z fialových komnat.