Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

Král obědval v obrovském dvoubarevném sále. Třicetimetrový stůl se prostíral pro sto osob: patřil k nim především král, don Reba, osobnosti královské krve (asi dvacet plnokrevných osob, ožralků a jedlíků), dvorní a ceremoniální ministři, skupina dědičných aristokratů, kteří nechyběli u žádného oběda (mezi ně patřil i Rumata), tucet baronů, kteří jsou právě na cestách, jejich zabednění baroneti, a na nejvzdálenějším konci stolu nejrůznější aristokratický potěr, který pravdou i lží dosáhl pozvání ke královské tabuli. Tyto poslední, když jim předávali pozvání a číslo na křeslo, upozorňovali: „Seďte nehnutě, král nemá rád, když se někdo vrtí. Ruce držte na stole, král nemá rád, když někdo schovává ruce pod stůl. Neohlížejte se, král nemá rád, když se někdo ohlíží.“ Při každém takovém obědě se spořádalo obrovské množství vybraných jídel, vypila se jezera starých vín, rozbila a zničila se spousta nádobí z proslulého estorského porcelánu.

Ministr financí v jednom ze svých hlášení králi hrdě uvedl, že jeden jediný oběd Jeho Veličenstva stojí právě tolik, kolik činí půlroční rozpočet Soanské akademie věd.

V očekávání, až ministr ceremoniář za hlaholu trub třikrát provolá „Ke stolu!“, stál Rumata ve skupině dvořanů a už podesáté poslouchal vyprávění dona Tamea o královském obědě, na němž on, don Tameo, měl tu čest být před půlrokem přítomen.

„… najdu si svoje křeslo, všichni stojíme, přichází král, sedá si, my si sedáme taky. Oběd probíhá normálně. A najednou, představte si to, drazí donové, cítím, že je pode mnou mokro… Mokro! Neodvažuju se ani pohnout, ani zavrtět, ani hmátnout rukou. Ale pak při vhodné příležitosti přece jen strkám ruku pod sebe — opravdu mokro! Čichám k prstům, nic zvláštního necítím. Co to má znamenat? Mezitím oběd končí, všichni vstávají a já, představte si to, urození donové, já se bojím vstát… Vidím, že ke mně přichází král — král! — a já pořád sedím na místě jako nějaký vesnický balík, který se nevyzná v etiketě. Jeho Veličenstvo přichází až ke mně, milostivě se na mě usmívá a klade mi ruku na rameno. "Drahý doně Tameo," říká mi, "my už jsme vstali a jdeme se podívat na balet, a vy pořád ještě sedíte. Copak je vám, nepřejedl jste se?" "Vaše Veličenstvo," povídám já, "usekněte mi hlavu, pode mnou je mokro." Jeho Veličenstvo se ráčilo rozesmát a nařídilo mi vstát. Vstal jsem — a všichni kolem se rozesmáli! Urození donové, já celý oběd seděl na punčovém dortu! Jeho Veličenstvo se ráčilo velice smát. "Rebo, Rebo," řekl nakonec král, "v tomhle máte prsty určitě vy! Očistěte laskavě urozeného dona, zašpinil jste mu sedinku!" Don Reba se mohl potrhat smíchy, vytáhl dýku a začal mi oškrabovat dort z kalhot. Umíte si představit moje pocity, urození donové? Přiznám se, třásl jsem se strachy při myšlence, že se mi don Reba, takhle přede všemi ponížený, nějak pomstí. Naštěstí všechno dobře dopadlo. Ujišťuji vás, urození donové, to je nejšťastnější vzpomínka celého mého života! Jak se náš král smál! Jak bylo Jeho Veličenstvo spokojenou

Dvořané se chechtali. Mimochodem, takové žertíky byly u královské tabule obvyklé. Hosté byli usazováni do paštik, do křesel s naříznutými nohami, na husí vejce. Někdy i na otrávené jehly. Král měl rád, když ho rozveselovali. Rumata si najednou pomyslel: Jak bych se byl asi zachoval já na místě tohohle blbce? Obávám se, že by si král musel hledat jiného ministra ochrany a Ústav by musel do Arkanaru poslat jiného pracovníka. Tak či onak, musím být ve střehu. Jako orel náš don Reba.

Zahlaholily trouby, ministr ceremoniář melodicky zahulákal, kulhavě vstoupil král a všichni se začali rozesazovat. V koutech sálu, opřeni o obouruční meče, stáli nehnutě strážní z gardy. Rumata dostal zamlklé sousedy. Vpravo od něj se do křesla nacpala třaslavá hora masa zarputilého žrouta don Pify, manžela proslulé krasavice, vlevo bezduše zíral do prázdného talíře Gur Tvůrce. Hosté znehybněli a pohlíželi na krále. Král si zastrkal za límec nahnědlý ubrousek, rozhlédl se po mísách a popadl kuřecí stehýnko. Jakmile se do něj zahryzl, stovka nožů řinčivě dopadla na talíře, stovka rukou se vztáhla nad mísy. Sál naplnilo mlaskání a srkání, zažbluňkalo víno. Nehybným gardistům v koutech se hladově rozhýbaly kníry. Kdysi se Rumatovi při těchto obědech zvedal žaludek. Teď už byl zvyklý.

Vykosťoval dýkou skopovou plec. Zašilhal vpravo a okamžitě se odvrátil: don Pifa se vznášel nad kancem upečeným vcelku a pracoval jako automatický bagr. Žádné kosti po něm nezůstávaly. Rumata zadržel dech a jedním hltem vyprázdnil pohár irukánského. Pak zašilhal vlevo. Gur Tvůrce se tam malátně šťoural vidličkou v misce se salátem.

„Co nového píšete, otče?“ zeptal se Rumata tlumeně.

Gur sebou trhl.

„Co píšu? Já…? Nevím… Hodně věcí.“

„Verše?“

„Ano, verše…“

„Píšete odporné verše, otče!“ (Gur na něj podivně pohlédl.) „Ano, ano, nejste básník.“

„Nejsem básník… Někdy si tak říkám: kdo vlastně jsem? A čeho se bojím? Nevím.“

„Dívejte se do talíře a jezte dál. Řeknu vám, kdo jste. Jste geniální tvůrce, objevitel nové a nejplodnější cesty v literatuře.“ (Na Gurových tvářích pomalu vystoupil ruměnec.) „Za sto let, a možná už dřív, půjdou ve vašich stopách desítky tvůrců.“

„Budiž jim nápomocen bůh!“ vyhrkl Gur.

„A teď vám řeknu, čeho se bojíte.“

„Bojím se tmy.“

„Temna?“

„Temna taky. Za temna jsme v moci přízraků. Ale ještě víc se bojím tmy, protože ve tmě jsou všichni stejně šedí.“

„To jste řekl hezky, otče. Mimochodem, dá se ještě sehnat vaše dílo?“

„Nevím… Nechci vědět.“

„Pro všechny případy si pamatujte: jeden exemplář je v metropoli, v císařské knihovně. Druhý je majetkem Muzea rarit v Soanu. Třetí mámjá.“

Gur si třesoucí rukou nabral lžičku želé.

„Já… já nevím…“ Smutně se zadíval na Rumatu velikýma zapadlýma očima. „Chtěl bych si ho přečíst…, to svoje…“

„Milerád vám knihu půjčím…“

„A potom?“

„Potom mi ji vrátíte.“

„Pak vám ji oni vrátí!“ řekl Gur ostře.

Rumata pohodil hlavou.

„Don Reba vás velice postrašil, otče.“

„Postrašil… Už jste někdy musel pálit své vlastní děti? Co vy víte o strachu, urozený done!“

„Smekám před tím, co jste musel prožít, otče. Ale otevřeně vás odsuzuji za to, že jste se vzdal.“

Gur Tvůrce najednou začal šeptat tak tiše, že ho Rumata mezi mlaskáním a hukotem hlasů sotva slyšel:

„K čemu to všechno je? Co je to pravda? Princ Chaar skutečně miloval krásnou Jainevnivoru s měděnou kůží. Měli děti. Osobně znám jejich vnuka… A ji opravdu otrávili… Jenže bylo mi vysvětleno, že to je lež. Bylo mi vysvětleno, že pravda je to, co prospívá dnešnímu králi. Všechno ostatní je lež a zločin. Celý život jsem psal lež… Teprve teď píšu pravdu…“

Znenadání vstal a nahlas, zpěvavě zadeklamoval:

Je veliký jak nekonečno

nás král, vznešený šlechtic ducha, prvorozenec všehomíra, v němž jeho sláva neutuchá!

Král přestal žvýkat a upřel na něj prázdný pohled. Hosté vtáhli hlavy mezi ramena. Jedině don Reba se usmál a několikrát nezvučně zatleskal do dlaní. Král vyplivl na koberec kost a řekl: