Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„Všehomíra…? Vlastně ano. Správně, prvorozenec… Dobře. Můžeš jíst.“

Mlaskání a hovor se znovu rozproudily. Gur usedl.

„Je krásné a opojné říkat králi pravdu do očí,“ pronesl sípavě.

Rumata mlčel.

„Dám vám exemplář vaší knihy, otče,“ řekl po chvilce. „Ale pod jednou podmínkou. Začnete ihned psát novou knihu.“

„Ba ne,“ řekl Gur. „Už je pozdě. Ať píše Kiun. Já jsem nakažen. A už mě to ani nezajímá. Teď si přeju jen jedno — naučit se pít. A nejde mi to. Bolí mě břicho…“

Další porážka, pomyslel si Rumata. Přišel jsem pozdě.

„Poslyšte, Rebo,“ řekl najednou král. „Kde je ten lékař? Slíbil jste, že po obědě přijde lékař.“

„Je tady, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl don Reba, „Přejete si ho zavolat?“

„Jestli si přeju? Samozřejmě! Vás kdyby tak bolelo koleno jako mě, kvičel byste jako prase! Ať už je tady!“

Rumata se v křesle pohodlně opřel, aby dobře viděl. Don Reba zvedl ruku nad hlavu a luskl prsty. Dveře se otevřely a do sálu s neustálými poklonami vstoupil starší nahrbený muž v dlouhém pracovním plášti zdobeném stříbrnými pavouky, hvězdami a hady. V podpaží držel plochou podlouhlou brašnu. Rumata byl zděšen — představoval si Budacha docela jinak. Vědec a humanista, autor Traktátu o jedech, přece nemohl mít taková těkavá, vybledlá očka, strachem roztřesené rty, žalostný, pochlebnický úsměv. Ale připomněl si Gura Tvůrce. Výslech podezřelého irukánského špióna byl zřejmě na stejné úrovni jako literární rozmluva v pracovně dona Reby. Vzít tak Rebu za ucho, pomyslel si slastně, a zatáhnout ho do mučírny. „Tohle je irukánský špión převlečený za našeho slavného ministra, král nařídil vytáhnout z něj, kde je pravý ministr. Pusťte se do práce a běda vám, zemřeli dřív než za týden…“ Dokonce si dal ruku před obličej, aby nikdo neviděl, jak se tváří. Ta nenávist je hrozná věc…

„Tak pojď, pojď, doktore,“ pobídl ho král. „Ty jsi ale chcípák! Tak honem několik dřepů. Dělej dřepy, povídám!“

Nešťastný Budach začal dělat dřepy. Obličej se mu zkřivil hrůzou.

„Ještě, ještě,“ huhňal král. „Ještě jednou! A ještě! Kolínka tě nebolí, je vidět, že svoje kolínka sis uměl vyléčit. Ukaž zuby! Nó, docela ujdou. Kdybych já měl takové… A ruce taky ujdou, jsou silné. Jsi zdravý, zdravý, i když Jsi chcípák… Tak dělej, chlape, dej se do léčení, co stojíš?“

„Vavaše Veličenstvo…, kdyby mi ráčilo ukázat nožku… Nožku,“ uslyšel Rumata a pozvedl oči.

Lékař klečel před králem a opatrně mu ohmatával nohu.

„Ee,“ odfřkl král. „Co to děláš? Nesahej na mě! Přišel Jsi mě léčit, tak koukej léčit!“

„Já už rorozumím, Vaše Veličenstvo,“ zamumlal lékař a začal se chvatně přehrabovat ve své brašně.

Hosté přestali žvýkat. Drobní šlechtici na vzdáleném konci stolu dokonce trochu povstali a zvědavě natáhli krky.

Budach vytáhl z brašny několik kameninových lahviček, odzátkoval je, postupně ke každé čichl a rozestavil je na stůl do řady. Pak vzal králův pohár a naplnil ho do poloviny vínem. Provedl nad pohárem oběma rukama kouzelné pohyby, zašeptal zaříkávání a rychle do vína vylil obsah všech lahviček. Sálem se roznesl výrazný pach čpavku. Král ohrnul rty, nahlédl do poháru, svraštil nos a pohlédl na dona Rebu. Ministr se soucitně usmál. Dvořané zatajili dech.

Co to dělá? pomyslel si Rumata s podivením. Vždyť starý má podagru. Co mu to tam namíchal? V traktátu se praví jasně; potírat oteklé klouby výtažkem z třídenního jedu bílé zmije Ku. Že by tohle bylo na potírání?

„A co s tím? Natírat?“ zeptal se král a bázlivě pohodil hlavou směrem k poháru.

„Nikoli, Vaše Veličenstvo,“ pravil Budach. Už se poněkud vzpamatoval. „Vypít.“

„Vypít?“ Král se nafoukl a opřel se zády o opěradlo. „Já to nechci pít. Masíruj!“

„Jak si Vaše Veličenstvo přeje,“ řekl Budach poslušně. „Ale dovolím si upozornit, že masírování nepřinese žádný výsledek.“

„To je zajímavé, všichni masírujou,“ pravil král štítivě, „jenom ty do mě musíš mermomocí nalévat takovou ohavnost.“

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach a hrdě se vzpřímil. „Tento lék znám pouze já. Vyléčil jsem jím strýce vévody irukánského. A pokud jde o ty, co masírovali, ti vás přece nevyléčili, Vaše Veličenstvo…“

Král se podíval na dona Rebu. Don Reba se soucitně usmál.

„Jsi prevít,“ řekl král doktorovi nevraživě. „Chrapoun. Prašivý chcípák.“ Vzal pohár do ruky. „Já ti dám tím pohárem jednu do zubů…“ Nahlédl dovnitř. „A co když to vyzvrátím?“

„Budeme to muset opakovat, Vaše Veličenstvo,“ pronesl Budach lítostivě.

„Tak dobře, bůh s námi!“ prohlásil král, už zvedl pohár k ústům, ale najednou tak prudce ucukl, až vyšplíchl na ubrus. „Hele, napij se nejdřív sám. Já vás moc dobře znám, vy Irukánci, svatého Miku jste prodali barbarům. Pij, povídám!“

Budach dotčeně vzal pohár a upil několik doušků.

„Tak co?“ zeptal se král.

„Je to hořké, Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach přiškrceně, „ale musí to být.“

„Musí, musí,“ zabrblal král. „Já vím nejlíp, co se musí. Dej to sem. No prosím, půl poháru mi vychlemtal, jen se k tomu dostal…“

Jedním douškem do sebe pohár obrátil. U stolu se ozvaly soucitné povzdechy — a najednou všechno ztichlo. Král znehybněl s otevřenými ústy. Z očí se mu vyřinuly proudy slzí. Pomalu zrudl, pak zmodral. Vztáhl ruku nad stůl a křečovitě luskal prsty. Don Reba mu spěšně vsunul do ruky kyselou okurku. Král beze slova mrštil okurkou po donu Rebovi a znovu vztáhl ruku.

„Víno,“ zasípěl.

Kdosi vyskočil a nabídl džbán. Král zuřivě koulel očima a hlučně polykal. Červené pramínky mu stékaly po bílém kabátku. Když byl džbán prázdný, hodil jej král po Budachovi, ale netrefil se.

„Mrcho!“ zaduněl neobvyklým basem. „Proč jsi mě zabil? Ještě je vás málo pověšených! Pukni, lumpe!“

Odmlčel se a promnul si koleno.

„Bolí,“ zahuhňal už normálním hlasem. „Pořád to bolí.“

„Vaše Veličenstvo,“ řekl Budach. „Abyste se zcela vyléčil, musíte pít tento lék denně přinejmenším týden…“

Králi v krku cosi hvízdlo.

„Ven!“ zapištěl. „Všichni ven!“

Dvořané začali vyskakovat, porážet křesla a hrnout

se ke dveřím.

„Vééen!“ nepříčetně ječel král a shazoval ze stolu

Rumata vyběhl ze sálu, schoval se za nějaký závěs a dal se do smíchu. Za sousedním závěsem se taky někdo chechtal, křečovitě, udýchaně, hvízdavě.

Na stráž k princově ložnici se nastupovalo o půlnoci, a tak se Rumata rozhodl zajít ještě domů — převléknout se a zjistit, jeli všechno v pořádku. Večerní město ho ohromilo. Ulice byly pohrouženy do hrobového ticha, krčmy zavřené. Na křižovatkách postávaly a řinčely kovem skupinky příslušníků úderných oddílů s pochodněmi v rukou. Mlčeli a vypadalo to, jako by na něco čekali. Několikrát k Rumatovi přistoupili, prohlíželi si ho, a, když ho poznali, rovněž beze slova mu uvolňovali cestu. Když už k domu zbývalo asi padesát kroků, přilepil se na něj houfec podezřelých osob. Rumata se zastavil, zařinčel jedním mečem o druhý a individua zůstala stát. Ale v té chvíli ve tmě vrzla natahovaná tětiva. Rumata chvatně vykročil dál, tiskl se ke zdem, nahmatal dveře svého domu, otočil klíčem a celou tu dobu cítil, jak má nechráněná záda. S úlevným vydechnutím vpadl do předsíně.