Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„To už vůbec není možné.“

„To právě je docela dobře možné!“

„Proč je tak snadné ti věřit? Otec nevěří nikomu. A bratr říká, že jsou všichni prasata, že jsou jenom darebáci, jinak nikdo. Ale já jim nevěřím, zato tobě vždycky věřím…“

„Mámtěrád…“

„Počkej, Rumato… Sundej si tu obruč… Říkal jsi, že to je hříšné…“

Rumata se šťastně zasmál, stáhl si z čela obruč, položil ji na stůl a přikryl knihou.

„To je boží oko,“ vysvětlil jí. „Ať se zavře…“ Zvedl ji do náruče. „Je to sice velice hříšné, ale když jsem s tebou, nepotřebuji boha. Je to tak?“

„Je,“ řekla tiše.

Když usedli ke stolu, bylo už teplé jídlo vychladlé a víno přinesené ze sklepa zteplalé. Přišel sluha Uno a neslyšnými kroky, jimž ho naučil starý Muga, chodil kolem stěn a zapaloval svícny, třebaže bylo ještě světlo.

„To je tvůj otrok?“ zeptala se Kira.

„Ne, to je svobodný hoch. Výborný chlapec, jenom je strašně lakomý.“

„V penězích má být pořádek,“ poznamenal Uno, aniž se otočil.

„Tak ta nová prostěradla jsi pořád nekoupil?“ zeptal se Rumata.

„Nač taky?“ řekl chlapec. „Stará ještě ujdou…“

„Poslechni, Uno,“ řekl Rumata. „Přece nemůžu celý měsíc spát na jednom prostěradle!“

„Che,“ utrousil sluha. „Jeho Veličenstvo spí třeba půl roku na jednom, a nestěžuje si…“

„A co olej?“ řekl Rumata a mrkl na Kiru. „Co olej ve svícnech? Ten je snad zadarmo?“

Uno se zarazil.

„Máte přece návštěvu,“ řekl nakonec odhodlaně.

„Vidíš, jaký je!“ zasmál se Rumata.

„Je hodný,“ řekla Kira vážně. „Má tě rád. Víš co? Vezmeme ho s sebou.“

„Uvidíme,“ poznamenal Rumata.

Chlapec se s nedůvěrou zeptal:

„Kam zase? Já nikam nepoj edu.“

„Pojedeme tam,“ vysvětlila Kira, „kde jsou všichni lidé jako don Rumata.“

Chlapec se zamyslel, pak opovržlivě řekl: „Nejspíš asi do ráje pro urozené…,“ pak pohrdavě odfrkl a šoupaje po podlaze rozbitými botami vrávoravě odešel z pracovny. Kira se za ním zadívala.

„Skvělý chlapec. Zarputilý jako malý medvěd. Máš dobrého přítelem

„Všichni moji přátelé jsou dobří.“

„A baron Pampa?“

„Odkud ho znáš?“ podivil se Rumata.

„Vždyť o nikom jiném nevyprávíš! Neslyším od tebe nic jiného než baron Pampa, baron Pampa…“

„Baron Pampa je výtečný kluk.“

„Jak to — baron a kluk?“

„Chci říct — výborný člověk. Hodný a veselý. A velice miluje svou ženu.“

„Ráda bych se s ním seznámila… Nebo ty se za mě stydíš?“

„Ne, nestydím se za tebe. Jenže to je tak. On je sice výborný člověk, ale přece jenom baron.“

„Aha,“ řekla Kira.

Rumata odstrčil talíř.

„Řekni mi konečně, proč jsi plakala. A přiběhla jsi sama. Copak dneska můžeš běhat po ulicích úplně sama?“

„Nevydržela jsem to doma. Už se tam nevrátím. Smím u tebe zůstat jako služka? Zadarmo…“

Rumata se křečovitě zasmál, hrdlo měl dusivě sevřené.

„Otec každý den přepisuje udání,“ pokračovala s tichým zoufalstvím. „A papíry, z nichž to opisuje, jsou celé od krve. Dostávaje ve Veselé věži. Proč tys mě naučil číst! Večer co večer, večer co večer… Otec přepíše záznam o mučení — a pije… Tak hrozně, tak hrozně… Vidíš, Kiro, povídá třeba, náš soused kaligraf učil lidi psát. A kdo myslíš, že to je? Při mučení se přiznal, že je čaroděj a irukánský špión. Tak komu teď člověk může věřit? Já sám jsem se u něj učil psát… A pak přijde z hlídky bratr, opilý namol, na rukou zaschlou krev… A říká: Všecky vyvraždíme do dvanáctýho kolena…! A doráží na otce, jak je možné, že umí číst a psát… Dneska přitáhl ještě s jedním kamarádem do domu nějakého člověka. Bili ho, všecko kolem bylo zastříkáno krví. Ten člověk už pak ani nekřičel. Já to nesnesu, nevrátím se, radši mě zabij!“

Rumata si stoupl vedle ní a hladil ji po vlasech. Dívala se nehnutě do jednoho místa suchýma, planoucíma očima. Co jí mohl říct? Zvedl ji do náruče, odnesl na pohovku, usedl vedle ní a začal jí vyprávět o křišťálových chrámech, o veselých parcích, kde se po celé míle nenajde jediná trouchnivina, komáři ani haraburdí, o stolečku, který se sám prostírá, o létajících kobercích, o kouzelném městě Leningradě, o svých přátelích, hodných, veselých a hrdých lidech, o čarovném kraji za moři a za horami, který má tak podivný název — Země… Poslouchala tiše, pozorně, jen se k němu pevněji přitiskla, když venku pod okny zaduněly okované boty — drrrum, drrrum, drrrum…

Měla báječnou vlastnost — svatosvatě a bezelstně věřila v dobro. Kdyby takovou pohádku vyprávěl nevolnému rolníkovi, pochybovačně by odfrkl, utřel by si rukávem nos a beze slova by šel pryč, jen by se s lítostí ohlížel na toho hodného, střízlivého, jenže bohužel potřeštěného urozeného dona. Kdyby něco takového začal vyprávět donu Tameovi s donem Serou, ani by ho nevyslechli do konce. Jeden by usnul, druhý by krkl a řekl: „To je všecko ohromně hezký, ale jak je to tam s ženskejma?“ Zato don Reba by ho vyslechl až do konce pozorně, po posledním slově by mrkl na strážné, aby urozenému dono vi zkroutili ruce za záda a zjistili od něj přesně, od koho urozený don ty nebezpečné báchorky pochytil a komu už je stačil vyprávět…

Když se uklidnila a usnula, políbil ji na spokojenou spící tvář, přikryl ji zimním pláštěm s kožešinovým lemováním a po špičkách vyšel. Když za sebou zavíral dveře, protivně zavrzaly. Rumata prošel tmavým domem, sestoupil do místnosti pro služebnictvo a nad hlavami, sehnutými v uctivé pokloně, prohlásil:

„Vzal jsem si hospodyni. Jmenuje se Kira. Bydlet bude nahoře se mnou. Ten pokoj za pracovnou hned zítra pečlivě uklidit. Hospodyni budete poslouchat jako mě.“ Přejel služebnictvo pohledem, jestli se někdo nezubí. Nikdo se nezubil, všichni poslouchali s náležitou úctou. „A jestli bude někdo venku žvanit, vyříznu mu jazyk!“

Po skončení proslovu ještě chvilku postál, aby jeho slova měla větší důraz, pak se otočil a znovu zašel k sobě. V salónu, ověšeném rezavými zbraněmi a obstaveném bizarním nábytkem prožraným červotočem, se postavil k oknu, zadíval se na ulici a přitiskl čelo k chladné, temné okenní tabuli. Odbilo první střídání stráží. V oknech naproti se rozžíhaly svícny a zavíraly okenice, aby světlo nepřitahovalo zlé lidí a zlé duchy. Bylo ticho, jen jednou kdesi dole strašlivým hlasem zaječel nějaký opilec — buď ho svlékali, nebo se dobýval do cizích dveří.

Nejhorší byly večery, nudné, jednotvárné, zoufalé. Mysleli jsme, že to bude neustálý boj, zuřivý a vítězný. Domnívali jsme se, že si v každém okamžiku uchováme jasnou představu o dobru a zlu, o příteli a nepříteli. V podstatě jsme uvažovali správně, ale mnoho věcí jsme nevzali v úvahu. Například jsme si neuměli představit tyto večery, ačkoli jsme moc dobře věděli, že přijdou…

Dole zarachotilo železo, zaskřípěly petlice. Dům se připravoval na noc. Kuchařka se modlila ke svatému Mikovi, aby jí seslal aspoň nějakého muže, to je jedno jakého, jen když to bude samostatný a rozumný člověk. Starý Muga zíval a palcem přitom zaháněl nečisté síly. Sluhové v kuchyni dopíjeli večerní pivo a vykládali si o ženských a Uno blýskal zlostnýma očima a říkal jim jako dospělý: „Že se vám chce takhle žvanit, vy samci…“