Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

Gardisté u stolku uvítali Rumatu hlučnými výkřiky. Rumata na ně přátelsky mrkl a obešel všechny přítomné. Uklonil se galantním stařečkům, utrousil několik lichotek donašečkám, které okamžitě upřely zraky na jeho bílé péro za uchem, poplácal osobnost královské krve po tučných zádech a zamířil k donu Ripatovi a donu Tameovi. Když kráčel kolem okenního výklenku, klovla bona znovu celým tělem kupředu, jako by padala, a zavanul z ní silný pach kořalky.

Jakmile spatřil Rumatu, vytáhl don Ripat ruce zpod řemení, srazil podpatky a don Tameo vykřikl:

„Jste to vy, příteli? To je dobře, že jste přišel, už jsem přestal doufat… A jako labuť znavená žitím lunu vzývá svou písní…, tak jsem tesknil. Nebýt dona Ripata, byl bych umřel žalem!“

Bylo znát, že don Tameo vystřízlivěl asi tak v poledne, ale nedokázal to tak nechat.

„Podívejme se,“ podivil se Rumata. „My citujeme buřiče Curena?“

Don Ripat v mžiku zpozorněl a krvelačně se zadíval na dona Tamea.

„Ee…,“ zahekal don Tameo rozpačitě. „Curena? A proč myslíte? Aha tak! Ovšem to jsem uvedl ironicky, ujišťuji vás, urození donové. Protože kdo to je Curen? Nízký, nevděčný demagog. A já chtěl pouze zdůraznit…“

„Že tu není donna Okana,“ navázal Rumata, „a že se vám po ní stýská.“

„Přesně to jsem chtěl zdůraznit!“

„Mimochodem, kde je donna Okana?“

„Čekáme ji každým okamžikem,“ řekl don Ripat, uklonil se a odešel.

Donašečky, všechny se stejně otevřenými ústy, bez mrknutí zíraly na bílé péro. Stařičtí galáni se škrobeně pochichtávali. Nakonec si péra všiml i don Tameo a rozklepal se.

„Příteli,“ zašeptal. „Nač tohle? Může se ledacos stát. Co když přijde don Reba? Sice ho tu dnes neočekávají, ale stejně…“

„Nemluvme o tom,“ řekl Rumata a netrpělivě se rozhlížel. Chtěl, aby už to všechno co nejdřív skončilo.

Blížili se gardisté s poháry.

„Jste tak bledý,“ šeptal don Tameo. „Já to chápu. Láska, vášeň… Ale svatý Miko! Stát je nadevše… A kdyby nic jiného, je to nebezpečné… Urážka citů…“

Výraz jeho obličeje se změnil, Tameo začal couvat, ustupovat, odcházet, a neustále se při tom klaněl. Rumatu obstoupili gardisté. Kdosi mu podal pohár.

„Na čest a krále!“ prohlásil jeden z gardistů.

„A na lásku,“ dodal druhý.

„Předveďte jí, co to je garda, urozený Rumato,“ řekl třetí.

Rumata uchopil číši a tu spatřil donnu Okanu. Stála ve dveřích, ovívala se vějířem a vláčně pohupovala rameny. Ano, byla hezká. Z dálky byla dokonce krásná. Nebyl to vůbec Rumatův typ, ale bezpochyby patřila mezi krasavice, ta hloupá, chlípná slepice. Veliké modré oči bez jediného záblesku myšlenky nebo vlídnosti, něžná, velezkušená ústa, skvostné, dovedně a pečlivě obnažené tělo… Gardista za Rumatovými zády už se zřejmě neudržel a dost hlasitě mlaskl. Rumata se ani neohlédl, vstrčil mu do ruky svůj pohár a dlouhými kroky zamířil k donně Okaně. Všichni přítomní je přestali sledovat a horlivě se začali bavit o všelijakých hloupostech.

„Jste okouzlující,“ zamumlal Rumata a hluboce se uklonil, až mu meče zařinčely. „Dovolte, abych spočinul u vašich nohou… Abych jako pes ležel u nohou nahé a lhostejné krasavice…“

Donna Okana se skryla za vějířem a šibalsky přimhouřila oči.

„Jste velice odvážný, urozený done,“ poznamenala. „My, ubohé venkovanky, nejsme schopny ubránit se takovému náporu…“ Měla hluboký, trochu ochraptělý hlas. „Ach, nezbývá mi než otevřít bránu pevnosti a vpustit vítězného dobyvatele…“

Rumata zaskřípal zuby studem i vztekem a uklonil se ještě hlouběji. Donna Okana sklopila vějíř a vykřikla:

„Urození donové, bavte se! My se s donem Rumatou hned vrátíme! Slíbila jsem, že mu ukážu své nové irukánské koberce…“

„Neopouštějte nás nadlouho, čarodějko!“ zabečel jeden ze stařečků.

„Krasavice!“ pronesl sladce druhý. „Vílo!“

Gardisté sborově zařinčeli meči. „Ten má nos na to, co je dobré!“ řekla zřetelně osobnost královské krve. Donna Okana vzala Rumatu za rukáv a táhla ho za sebou. Ještě v chodbě Rumata uslyšel, jak don Sera dotčeně prohlásil: „Nevidím jediný důvod, proč by se urozený don nemohl podívat na irukánské koberce…“

Na konci chodby se donna Okana náhle zastavila, obemkla Rumatu kolem krku a s chraptivým zasténáním, jež mělo znázorňovat výbuch vášně, se mu vpila do rtů. Rumata přestal dýchat. Od víly vanul ostrý smíšený pach nemytého těla a estorských voňavek. Rty měla horké, mokré a lepkavé od cukroví. Přemohl se a pokusil se na polibek odpovědět. Zřejmě se mu to podařilo, protože donna Okana znovu zasténala a zůstala mu se zavřenýma očima viset v náručí. Trvalo to celou věčnost. No počkej, ty mrcho, pomyslel si Rumata a pevně ji stiskl v objetí. Něco zapraštělo, snad korzet, snad žebro, krasavice žalostně vypískla, vyděšeně otevřela oči a začala se zmítat, aby se vyprostila. Rumata honem uvolnil sevření.

„Protivo,“ řekla nadšeně, sotva dechu popadajíc. „Vždyť jsi mě div nerozmačkal…“

„Hořím láskou,“ zamumlal provinile.

„Já taky. Tolik jsem tě čekala. Pojď honem!“

Táhla ho za sebou přes nějaké tmavé, studené komnaty. Rumata vytáhl kapesník a potajmu si otřel ústa. V této chvíli mu jeho plán připadal zcela beznadějný. Musím, sugeroval si znovu. Jenže já musím tolik věcí! Tohle nespraví nějaká slova… Svatý Miko, proč oni se tady u dvora nikdy nemyjí? A jak ona to bere zhurta! Kdyby aspoň přišel don Reba… Táhla ho beze slova, urputně, jako mravenec zdechlou housenku. Rumata si připadal jako nejtupější idiot, ale donutil se zažvatlat nějakou salonní pitomost o bystrých nožkách a rudých rtících — donna Okana se jen uchichtávala. Vstrčila ho do přetopeného budoáru, kde byly skutečně po všech stěnách rozvěšeny koberce, vrhla se na širokou postel, rozvalila se na polštářích a zadívala se na něj vlhkýma, vodnatýma očima. Rumata stál jako sloup. V budoáru výrazně páchly štěnice.

„Jsi krásný,“ zašeptala. „Tak už ke mně pojď. Čekala jsem tak dlouho…“

Rumata zvedl oči ke stropu, dělalo se mu špatně. Po tváři se mu řinuly kapky potu a protivně svědily. Nejsem schopen, uvědomil si. Aby hrom vzal všechny informace, které jsem od ní chtěl získat! Liška… Opice… Vždyť to je proti přírodě! Špína… Spínaje lepší než krev, ale tohle je mnohem horší než špína.

„Proč váháte, urozený done?“ vykřikla donna Okana pištivým, přeskakujícím hlasem. „Hned sem pojďte, čekám!“

„K čertu!“ zavrčel Rumata chraptivě.

Vyskočila a přiběhla k němu.

„Co je ti? Ty jsi opilý?“

„Nevím,“ vymáčkl ze sebe. „Je mi dusno.“

„Mám nechat přinést kyblík?“

„Cože,jakýkyblík?“

„No ne, tak nic…, to přejde.“ Prsty rozechvělými netrpělivostí mu začala rozepínat blůzu. „Jsi krásný,“ mumlala udýchaně. „Ale nesmělý jako panic. To bych si nikdy nepomyslela… Ale je to rozkošné, přísahám při svaté Báře…“

Musel ji chytit za ruce. Díval se na ni shora a viděl neupravené vlasy lesknoucí se lakem, oblá obnažená ramena a na nich kuličky sežmoulaného pudru, malé rudé uši. Hnus, pomyslel si. Nic z toho nebude. A je to škoda, ona určitě ledacos ví… Don Reba mluví ze spaní… Vodí ji na výslechy, ona má strašně ráda výslechy… Ale já nemůžu.