Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

„Tak co?“ řekla už podrážděně.

„Vaše koberce jsou překrásné,“ řekl Rumata nahlas. „Ale já už musím jít.“

Nejdřív nepochopila, pak se jí zkřivila tvář.

„Co se to opovažuješ?“ sykla šeptem, ale on už lopatkami nahmátl dveře, vyběhl do chodby a rychle zamířil pryč. Od zítřka se přestanu mýt, uvažoval při tom. Tady je potřeba být kanec, a ne bůh!

„Valachu!“ vykřikla za ním. „Kastráte usmrkaná! Ňoumo! Na kůl s tebou…“

Rumata otevřel nějaké okno a seskočil do zahrady. Chvíli stál pod stromem a lačně vdechoval chladný vzduch. Pak si vzpomněl na pitomé bílé péro, vytrhl je, zmuchlal a odhodil. Páška by to taky nedokázal, pomyslel si. Nikdo by to nedokázal. „Víš to jistě?“ „Ano, vím.“ „V tom případě stojíte za starou belu!“ „Ale mně se z toho zvedá žaludek!“ „Experiment kašle na tvoje pocity. Když to nezvládneš, jdi od válu.“ „Nejsem dobytek.“ „Vyžadujeli to Experiment, musíš se stát dobytkem.“ „Něco takového nemůže Experiment žádat.“ „Jak vidíš, může,“ „To potom…“ „Co potom?“ Nevěděl co potom. „Potom… Potom… Tak dobrá, dejme tomu, že jsem špatný historik.“ Pokrčil rameny. „Vynasnažím se být lepší. Naučím se převtělovat v prase…“

Domů se dostal kolem půlnoci. Ani se nesvlékl, jen si popustil spony řemení, svalil se v salónu na pohovku a usnul, jako když ho do vody hodí.

Probudily ho Unovy rozhořčené výkřiky a dobromyslné basové burácení:

„Zmiz! Zmiz, štěně, nebo ti ukousnu ucho!“

„Ale říkám vám, že pán spí!“

„Kšc! Nepleť se mi pod nohy!“

„Povídám, že tam nesmíte!“

Dveře se rozletěly a do salónu vpadla postava, obrovitá jako starověké zvíře Pech. Byl to baron Pampa, don Bau, brunátný, s bílými zuby, s kníry nakroucenými kupředu, v sametovém baretu nasazeném na ucho a přepychovém malinovém plášti, pod nímž matně pobleskovalo měděné brnění.

„Barone!“ vykřikl Rumata a spustil nohy z pohovky. „Kde se berete ve městě, kamaráde? Uno, nech barona na pokoji!“

„Je to sakramentsky jízlivý kluk,“ hřměl baron a přibližoval se s rozevřenou náručí. „Z toho něco bude. Kolik za něj chcete? Ostatně o tom až později… Nechtě se obejmout.“

Objali se. Z barona zavanula vůně prašné silnice, koňského potu a směsice nejrůznějších vín.

„Vidím, že jste taky naprosto střízlivý, příteli,“ řekl rozhořčeně. „Ovšem, vy jste vždycky střízlivý. Šťastlivce!“

„Posaďte se, příteli!“ řekl Rumata. „Uno! Přines nám estorské, ale hodně!“

Baron vztyčil obrovskou dlaň.

„Ani kapku!“

„Ani kapku estorského? Uno, nenos estorské, přines irukánské!“

„Ať nenosí žádné víno!“ řekl baron lítostivě. „Já nepiju.“

Rumata si sedl.

„Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně. „Marodíte?“

„Jsem zdráv jako býk. Ale ty zatracené rodinné scény… Zkrátka a dobře, nepohodl jsem se s baronesou — a proto jsem tady.“

„Vy jste se nepohodl s baronesou? Vy?! Tak dost, barone, to jsou prapodivné žerty!“

„Představte si to. Sám chodím jako v mlhách. Sto dvacet mil jsem jel na koni jako v mlhách!“

„Milý příteli,“ řekl Rumata. „Okamžitě sedneme na koně a jedeme do Bau.“

„Ale moje kobyla si ještě neodpočinula!“ namítl baron. „A potom, já ji chci vytrestat!

„Koho?“

„No baronesu, ksakru! Koneckonců —jsem chlap, nebo ne? Tak prosím, ona není spokojená s opilým Pampou, tak ať vidí, jaký je Pampa střízlivý. Radši tady shniju od vody, než abych se vrátil na hrad…“

Uno poznamenal zarputile:

„Řekněte mu, ať tolik nefňuká…“

„Jedeš, ty hádě!“ zaburácel baron dobromyslně. „A přines pivo! Zpotil jsem se, musím nahradit úbytek tekutiny v těle.“

Baron nahrazoval úbytek tekutiny v těle asi půl hodiny, a mírně zmalátněl. V přestávkách mezi doušky vykládal Rumatovi o svých potížích. Několikrát proklel „ty ožralky ze sousedství, kteří jsou na hradě pečení vaření. Ráno přijedou pod záminkou, že se jde na hon, a než se člověk vzpamatuje, jsou všichni namazaní a rozbíjejí nábytek. Rozlezou se po celém hradě, všude nadělají, obtěžují služebnictvo, mrzáci psy a dávají špatný příklad mladému baronetovi. Pak se všichni rozjedou domů a člověk, opilý do němoty, zůstane s baronesou mezi čtyřma očima…“

Ke konci svého vyprávění se baron docela vážně rozčilil, a dokonce už chtěl požádat o estorské, ale ovládl se a řekl:

„Rumato, příteli, pojďme odtud. Vy máte příliš bohaté sklepy. Odjeďme někam!“

„Ale kam?“

„To je úplně jedno kam. Tak třeba do Šedé radosti.“

„Hm,“ poznamenal Rumata. „A co budeme dělat v Šedé radosti?“

Baron chvíli mlčel a zuřivě se škubal za knír.

„Jak to co?“ řekl nakonec. „Zvláštní otázka… Prostě posedíme, popovídáme si…“

„V Šedé radosti?“ otázal se Rumata s pochybnostmi.

„Ano. Chápu vás,“ řekl baron. „Je to hrozné… Ale stejně odjeďme. Tady mám pořád chuť požádat o estorské.“

„Koně!“ rozkázal Rumata a zašel si do pracovny pro obruč s vysílačkou.

Za několik minut už jeli vedle sebe úzkou ulicí, pohrouženou do neproniknutelné tmy. Baron trochu ožil a nahlas vykládal, jakého předevčírem uštvali kňoura, o nevídaných vlastnostech mladého baroneta, o zázraku v klášteře svatého Tukky, kde otec převor porodil z boku chlapce s šesti prsty… Přitom nezapomínal na zábavu. Čas od času vyl jako vlk, pokřikoval a šlehal karabáčem do zavřených okenic.

Když dojeli k Šedé radosti, baron zarazil koně a hluboce se zamyslel. Rumata čekal. Zašpiněná okna pivnice jasně svítila, před ní přešlapovali uvázaní koně, ospale si nadávaly namalované holky sedící v řadě na lavičce pod okny, dva sluhové s námahou vtlačili clo otevřených dveří obrovský sud pokrytý skvrnami ledku.

Baron řekl smutně:

„Sám… Strašné pomyšlení. Celá noc před námi a já jsem sám… a ona tam je taky sama…“

„Neberte si to tak, příteli,“ řekl Rumata. „S ní je přece baronet a s vámi já.“

„To je něco docela jiného,“ řekl baron. „Vy to vůbec nechápete, příteli. Jste příliš mladý a lehkomyslný… Možná že vám dokonce dělá potěšení dívat se na tyhle coury…“

„A proč by ne?“ namítl Rumata a zvědavě pozoroval barona. „Myslím, že to jsou docela příjemná děvčátka.“

Baron pohodil hlavou a sarkasticky se ušklíbl:

„Tamhle té, co stojí,“ řekl nahlas, „visí zadek. A ta, co se zrovna češe, nemá zase žádný zadek… To jsou kravky, příteli, v nejlepším případě kravky. Vzpomeňte si na baronesu! Ty ruce, ta grácie… A to držení těla, příteli…“

„Ano,“ souhlasil Rumata. „Baronesa je nádherná. Pojeďme pryč.“

„Kam?“ zeptal se baron sklíčeně. „A proč?“ Na tváři se mu pojednou objevila rozhodnost. „Ba ne, příteli, nikam odtud nepojedu. A vy dělejte, jak myslíte.“ Začal slézat z koně. „I když by mě velice mrzelo, kdybyste mě tu nechal samotného.“

„Samozřejmě že zůstanu s vámi,“ uklidnil ho Rumata. „Ale…“

„Žádné ale!“ odsekl baron.

Hodili uzdu sluhovi, který už k nim spěchal, hrdě přešli kolem holek a vstoupili do sálu. Bylo tu k zalknutí. Plameny lampiček se jen s námahou prodíraly mlhou výparů, hustou jako ve velké a špinavé parní lázni. Na lavicích u dlouhých stolů pili, jedli, kleli, smáli se, plakali, líbali se a vyřvávali oplzlé písničky zpocení vojáci v rozepnutých uniformách, námořní tuláci v pestrých kabátcích na nahém těle, ženy s chatrně zahalenou hrudí, příslušníci šedých oddílů se sekyrami mezi koleny a řemeslníci v propálených hadrech. Vlevo bylo možno v mlze tušit pult, kde seděl majitel na zvláštním vyvýšeném místě mezi sudy a dirigoval smečku šikovných, mazaných číšníků. Vpravo zářil jasný obdélník vchodu do salónku — pro urozené dony, vážené kupce a šedé důstojníky.