Arkadij Strugackij - Je těžké být bohem

A tu se Rumata polekal. Měl hrozný pocit, jako zatím jen jednou jedinkrát v životě, když před lety — ještě jako náhradní pilot pravidelného hvězdoletu — pocítil první záchvat malárie. Nikdo neví, kde se ta nemoc vzala, během pouhých dvou hodin ho s udivenými vtípky a žertíky vyléčili, ale přesto si na celý život zapamatoval otřes, jaký zažil on, naprosto zdravý člověk, který nikdy nebyl nemocen, při představě, že se v něm tam uvnitř něco porouchalo, že se stal zranitelným, že ztratil absolutní vládu nad vlastním tělem.

Já jsem přece nechtěl, pomyslel si teď. Vůbec mě to nenapadlo. Oni přece nedělali nic zvláštního — stáli a zubili se, no bože! Zubili se hloupě, ale já jsem asi musel vypadat děsně pitomě, když jsem se hrabal po kapsách. Vždyť já je málem rozsekal, uvědomil si najednou. Kdyby nebyli utekli, tak jsem je zabil. Vzpomněl si, jak docela nedávno v sázce rozsekl jediným úderem shora dolů figurínu oblečenou do dvojitého soanského brnění — a přeběhl mu mráz po zádech… Teď by se tu váleli jako vykuchaní vepři a já bych nad nimi stál s mečem v ruce a nevěděl, co dělat… Jsem to pěkný bůh! Zdivočel jsem…

Najednou pocítil, jak ho bolí všechny svaly jako po namáhavé práci. No no, jen klid, řekl si v duchu. Nic hrozného se nestalo. Už je to za námi. To byl jen výbuch. Bleskový výbuch, a je to pryč. Jsem přece jenom člověk, a nic zvířecího mi není cizí… To jsou prostě nervy. Nervy a vypětí posledních dnů. A hlavně ta předtucha blížícího se stínu. Neví, jaký je to stín, odkud přichází, ale blíží se děsivě, neodvratně…

Onu neodvratnost bylo znát ve všem. Třeba v tom, že příslušníci úderných oddílů, kteří se ještě docela nedávno bázlivě drželi při kasárnách, si teď vykračují s obnaženými sekyrami prostředkem ulic, kudy dříve směli chodit jen urození donové. Nebo v tom, že z města zmizeli pouliční písničkáři, vypravěči, tanečníci a akrobaté. I v tom, že si měšťané přestali prozpěvovat politické kuplety, neobyčejně zvážněli a naprosto přesně si uvědomovali, čeho je třeba pro blaho státu. I v tom, že byl náhle a z neznámých důvodů uzavřen přístav. I v tom, že „pobouřený lid“ zdemoloval a vypálil všechny krámky, v nichž se prodávaly rarity — jediná místa v celém království, kde se daly koupit nebo na nějaký čas vypůjčit knihy a rukopisy ve všech jazycích říše, i ve starých, dnes již mrtvých jazycích domorodců Zaprůliví. I v tom, že ozdoba města, jiskřivá věž astrologické observatoře, trčela nyní do modrého nebe jako černý vykotlaný zub — vyhořela při náhodném požáru“. I v tom, že spotřeba lihovin vzrostla za poslední dva roky na čtyřnásobek — a to prosím v Arkanaru, který byl již odedávna znám nezřízeným opilstvím! I v tom, že obvykle zakřiknutí, utrápení rolníci se teď nadobro zahrabali do země ve svých Voničkách, Rajských Pocelech a Nebeských Baldachýnech a netroufali si vylézt ze svých děr ani kvůli polním pracím. A konečně i v tom, že starý mrchožrout Pavéza Rumpál přesídlil do města v předtuše velkého sousta… Kdesi v hloubi paláce, v přepychových komnatách, kde podagrický král, který dvacet let nespatřil slunce ze strachu před vším na světě, syn vlastního pradědečka, se slabomyslně pochichtává a podepisuje jeden strašný ortel za druhým a odsuzuje jimi k smrti umučením nejčestnější a nejnezištnější lidi, kdesi tam dozrával obludný vřed a dalo se čekat, že tento vřed v nejbližších dnech praskne…

Rumata uklouzl po rozšlapané dýni a zvedl hlavu. Byl v ulici Díkůvzdání, v rajónu seriózních kupců, směnárníků a klenotnických mistrů. Po obou stranách ulice stály masivní staré domy s krámy a krámky, chodníky tu byly široké, dlažba z žulových kvádrů. Obvykle tu bylo možno potkat urozené a ty zámožnější, ale teď se proti Rumatovi valil hustý dav rozzuřených lidí nejnižších vrstev. Rumatu opatrně obcházeli, pochlebnícky po něm pokukovali, někteří se pro jistotu ukláněli. Z oken v horních poschodích čouhaly otylé obličeje a na nich se usazovala vzrušená zvědavost. Kdesi vpředu se ozývaly pánovité výkřiky: „Tak pokračujte v cestě… Neshlukujte se… Tak bude to?“ A z davu bylo slyšet hlasy:

„Právě v nich je největší zlo, z nich pochází největší nebezpečí.

Napohled jsou klidný, počestný, ctihodný, koukneš na něj — no co, obyčejnej kupec, ale vevnitř je plnej jedu!“

„Ale že mu dali, lumpovi! Teda já už jsem na ledacos zvyklej, ale přiznám se, až se mi dělalo špatně, když jsem to viděl…“

„To zas voni uměj! Správný kluci! To srdce v těle poskočí. Ti nezklamou^

„Stejně to možná nemuseli dělat. Přece jenom to byl člověk, živej tvor… Dobrá, provinil se, tak zasloužil trest, dostat za vyučenou, ale proč hned takhle?“

„Nech si ty řeči, jo? A mluv potichu. Jednak jsou kolem lidi…“

„Šéfe, šéfe, tady je pěkný sukno. A když si dupneme, dá ho levně! Ale musí se honem, nebo to zase schlamstnou lidi od Pakina!“

„Hlavně nesmíš pochybovat, chlapče. Nejdůležitější je věřit. Když úřady něco udělají, znamená to, že vědí, co dělají…“

Už zase někoho zamordovali, pomyslel si Rumata. Dostal chuť zahnout a oklikou obejít místo, odkud se hrnul dav a kde se ozývaly výkřiky o neshlukování a pokračování v cestě. Ale nezahnul. Jen si rukou přejel vlasy, aby mu spadlý pramen nezakrýval kámen ve zlaté obruči. Protože kámen nebyl kámen, nýbrž objektiv televizní kamery, a obruč nebyla obruč, ale vysílačka. Historikové na Zemi viděli a slyšeli všechno, co vidělo a slyšelo oněch dvě stě padesát vyslanců Země na devíti kontinentech této planety. A proto byli pracovníci Ústavu povinni dívat se a poslouchat.

Rumata zvedl bradu, schválně roztáhl meče do stran, aby jimi co nejvíc narážel do chodců, a vykročil prostředkem ulice přímo proti lidem, kteří před ním uctivě uskakovali a uvolňovali mu cestu. Čtyři podsadití nosiči s pomalovanými tlamami přenesli přes ulici stříbřitá nosítka. Za záclonkami vykoukla hezká, chladná tvářička s nalíčenými řasami. Rumata strhl klobouk a uklonil se. Byla to donna Okana, momentální milenka orla našeho dona Reby. Když spatřila vznešeného kavalíra, nyvě a významně se na něj usmála. Dalo by se bez nejmenšího zaváhání vyjmenovat snad dvacet urozených donu, kteří kdyby byli takovým úsměvem poctěni, utíkali by ke svým ženám a milenkám s radostnou zprávou: „Teď ať si na mě každý dá pozor, teď můžu koupit a prodat, koho budu chtít, já jim to vrátím!“ Takové úsměvy jsou totiž vzácná a kolikrát neocenitelná věc. Rumata se zastavil a sledoval nosítka pohledem. Musím se rozhodnout, napadlo ho. Musím se konečně rozhodnout… Otřásl se při pomyšlení, co bude muset podstoupit. Ale já přece musím! Musím… A je rozhodnuto, pomyslel si. Stejně není jiné východisko. Dnes večer. Došel ke krámku se zbraněmi, kam kdysi chodíval poptat se na ceny dýk a poslechnout si verše, a znovu se zastavil. Tak takhle je to…, tentokrát jsi byl na řadě ty, dobrý otče Hauku…

Dav už prořídl. Dveře krámku byly vytrženy z pantů, okna vymlácena. Ve dveřním otvoru stál opřen nohou o veřej obrovitý voják v šedé košili. Druhý, hubenější, seděl na bobku u zdi. Vítr honil po dláždění zmuchlané listy popsaného papíru.

Hromotluk si zastrčil prst do úst, chvíli ho cucal, pak ho vytáhl a pozorně prohlédl. Prst byl zakrvácený. Voják zachytil Rumatův pohled a dobromyslně zasípal: