Kir Bulyčov - Průsmyk

„Máte hlad?“ zeptala se Mariana.

„Ne,“ odpověděl Kazik.

Mariana přesto vylovila z pytlíku suchary, namazala je houbovou paštikou, mužští je chroupali a sledovali zemi v naději, že uvidí něco, podle čeho by se mohli orientovat.

Zimu dokázali vydržet, byli na to zvyklí.

Jednu chvíli Dickovi připadalo, že před sebou vidí známý pahorek vyčnívající z lesa, ale Kazik prohlásil, že je to jiný kopec. Čas plynul. Stále pršelo, hrom však už bylo slyšet jen zdálky a nepřipadal jim vůbec nebezpečný. Mariana se chtěla zahřát, dělala v koši dřepy, dokud se neunavila. Přesto však se jí to nepodařilo, jenom se zadýchala. Dick se usadil na dně a otíral samostříl. Kazik si hrál ruce u hořáku, pak řekl Marianě, aby udělala totéž. Všechny zmáhala hlavně nejistota. Připadalo jim, že jsou nesmírně daleko od osady a že se už nikdy nevrátí.

Přestalo pršet a najednou nastalo ticho, kapky už nebubnovaly do balónu. Od jeho teplého povrchu stoupala pára. Kazik dlouho hleděl směrem jejich letu, až zvolal:

„Pojďte se podívat!“

V padajícím večerním soumraku se objevil na obzoru světlý pruh.

Dick se tam taky podíval a řekl, že to je určitě řeka.

„Třeba tam jen končí les,“ uvažovala Mariana.

Stála na druhé straně koše a také ten pruh viděla. Nedokázali to však pochopit. Měli dojem, že vidí dvě řeky.

Za další půlhodinu se přesvědčili, že to je skutečně řeka, objevil se před nimi protější tmavý břeh. Světlý pruh po pravé ruce byl nesmírně široký, mizel za obzorem a řeka s ním splývala.

Dick prohlásil, že to je druhá nesmírně široká řeka.

„Kdyby to tak bylo moře!“ dal se slyšet Kazik.

„Moře?“ Mariana to slovo znala, ale nedovedla si představit, že by na téhle planetě mohlo být moře a navíc tak blízko.

„Nebo hodně velké jezero,“ snil Kazik. „Lepší by ale bylo moře. To bychom postavili loď a dál bychom se plavili.“

„Jenom aby to tím směrem nezaneslo balón,“ obával se Dick.

Všichni hleděli bez přestání kupředu a snažili se odhalit, jestli jde o řeku, kterou hledají. Někdy loni Dick došel až k řece, ale kvůli bažinám, v nichž byla na každém kroku spousta hadů, se nedostal ke břehu. Došly mu potraviny, lov za mnoho nestál. Rozpomněl se na pahorky u řeky, ale tady žádné nebyly. Nebudeme-li ovšem brát v úvahu ty hory na obzoru, kde oba pruhy splývaly. Tyhle hory však byly nesmírně daleko a člověk prostě nedokáže odhadnout, co to je. Jako kdyby oblaka splývala se zemí.

Od chvíle, kdy prvně spatřili řeku, měli lepší náladu. Jenom balónu se nechtělo k řece a unášel je k horám.

Věděli, že večer se blíží, že ubývá světla, rozhodli se proto vystoupat až k mrakům, aby se tu pokusili najít vítr vanoucí potřebným směrem. Jako kdyby balónu došel dech, stoupal velmi neochotně.

Nahoře byl vítr skutečně silnější, avšak ani ten nevál potřebným směrem. Navíc se znovu rozpršelo. Už toho měli plné zuby, balón zlenivěl, byla jim stále větší zima a nejhloupější bylo, že už byli skoro u cíle, stačilo málo, aby se dostali přes řeku, kde mohli sestoupit, přenocovat a hledat lidi.

Několik velkých ptáků létajících ve veliké výšce, proto je doposud znali jen zdálky, se sneslo k balónu. Křičeli, pleskali blanitými křídly, kroužili kolem nich a dávali najevo svou nespokojenost s tím, že si někdo dovolil porušit jejich království.

Jeden z ptáků si dokonce dovolil zachytit se drápy za provazy a několikrát klovl do balónu.

„Tak tohle bych ti neradil,“ řekl Dick a rychle chytil samostříl.

Šíp propíchl ptákovi krk, ten pomalu zatáhl drápy, odpadl od balónu a proletěl docela blízko jejich koše, dolů pak klesal v kruzích. Dick dokonce natáhl ruku ve snaze zachytit ho, ale Mariana ho musela přidržet, protože málem přepadl.

„Škoda,“ řekl Dick. „Mohlo být dobré maso.“

Vystřelil na druhého ptáka, ale minul. Ostatní ptáci pak ještě chvíli sledovali balón, zanedlouho však zmizeli za dešťovou clonou.

I v šeru už bylo možno řeku rozeznat. Byla široká, tmavošedá, měla barvu mraků a plynula rovně téměř bez zátočin, to nebylo jako potoky, na které byli zvyklí.

„Jestli ji nepřeletíme,“ uvažoval Dick, „jen tak se přes ni nedostaneme.“

„Neměli bychom na noc přistát?“ zeptala se Mariana. „Ráno počkáme na vítr a poletíme dál.“

„To by šlo,“ trochu nejistě souhlasil Kazik. „Taky bychom mohli nabrat zátěž. Jenomže tu není kde přistát.“

Měl pravdu, dole nebyla jediná louka, jediný kousek volného prostoru, kam by mohli balón posadit.

Nastala už taková tma, že zřetelný byl jen pruh řeky a někde v dálce světlejší vodní plocha. Les se proměnil v temnou, celistvou plochu. Kazik hleděl neustále kupředu, větrný proud je totiž nesl spíš k horám, které viděli v dálce.

„Tak si myslím, že přece jenom přistaneme,“ řekl Kazik.

„Na stromy? Nedoletíme ani k řece?“ protestovala Mariana. „To by bylo škoda.“

„Tak co uděláme?“ zeptal se Kazik.

„Mohli bychom třeba vyletět výš a letět celou noc,“ navrhoval Dick. „Ráno ale zmrzneme, za to vám ručím. A zanese nás to k moři. Tenhle koš není zrovna nejlepší loď.“

Odmlčeli se a naslouchali tichu. Pleskání kapek dopadajících na balón ticho jenom násobilo.

„Tak já začnu sestupovat,“ oznámil Kazik.

„Až pod sebou budeme mít stromy,“ řekl Dick, „lehneme si na dno a budeme se pevně držet.“

„Ještě kousek poletíme,“ navrhl Kazik. „Třeba uvidíme nějakou louku.“

Skutečně ji viděli, ale nedomysleli, že po dobu klesání balón poletí dál. Louka se pod nimi mihla tak rychle, že Kazik jen stačil stáhnout hořák. Pak se znovu dívali dolů, nejdřív v tom pohledu byla naděje, pak smutek. A vtom před nimi vyrostla šedivá stěna.

Mariana stačila jen hlasitě vydechnout, když zvedla hlavu a spatřila tu obrovskou hrbolatou zeď mizící někde nahoře. Balónu se zmocnil závan větru a nesl ho najednou rychleji, jako kdyby se chtěl lidem pomstít, že je vlekl celý den.

„Kaziku!“ vykřikla.

Kazik to viděl také, stěna se vynořila z deště a pološera. Otevřel naplno hořák a zvolal:

„Vyhoďte všechno! Úplně všechno!“

Zátěž neměli už skoro žádnou, zbýval jim jen malý pytlík. Dick ho vyhodil, Mariana vzala pytlík s jídlem a chvíli váhala.

„Rychle!“ křičel Kazik. Dick Marianě pytlík s jídlem vyrval a také ho vyhodil, pak sbíral na dně koše všechny předměty a bez rozmyslu je vyhazoval.

Balón chvíli váhal, pak začal stoupat.

Už si mohli tu podivnou překážku prohlédnout. Ve skutečnosti to žádná zeď nebyla, šlo o nepředstavitelně obrovitý strom skládající se z propletených kmenů menších stromů, z obrovských lián obepínajících hlavní kmen.

Doletěli téměř k němu, pak začali stoupat rychleji, možná to bylo proto, že vítr, který narážel na překážku, také mířil vzhůru. Aeronauti užasle sledovali, jak šedivá plocha klesá.

Skutečně to byl strom, nepředstavitelně obrovský strom. Z hlavního kmenu trčela dobře dvacet metrů silná větev a mířila téměř vodorovně neznámo kam. Balón proletěl těsně vedle ní, málem do větve narazil. Čím výše, tím více tu rostlo větví a balón do nich nenarazil jen proto, že měli štěstí. Nikdo neměl potuchy, jak vysoko se dostali, najednou však nastala tma, kmen zmizel, protože se všechno pomořilo do mraků. Strom byl vedle nich, zdaleka mu nebyl stále ještě konec, a vztahoval své spáry k balónu. Vítr se balónu zmocnil a mrštil jím k němu.