Kir Bulyčov - Průsmyk

„Bude třeba uspořádat na ten strom zvláštní výpravu. Na několik dní,“ řekl Pavlyš.

„Nenecháme aspoň něco pro velkou expedici?“ řekla Klaudie.

„Chcete mě připravit o objev, který mě proslaví,“ protestoval Pavlyš.

„Slavo, člověk se nikdy nemá honit za senzacemi,“ prohlásila Klaudie, která najednou opět ztratila smysl pro humor. „Podívejte se,“ ukázala na kousek tmavé horniny, na jedné straně zbroušené. Přes celý vzorek se táhla zlatá žíla. „To je zlato,“ pokračovala. „Mé sondy tu objevili horu, která je doslova prošpikovaná takovými zlatými žílami. Vzácný jev. Romantik vašeho typu by okamžitě napsal jaksepatří článek a novináři by s vámi dělali rozhovor za rozhovorem. Aby taky ne, vždyť jste objevil zlatou horu! Pro mne to je pouze další a poměrně nedůležitý kus horniny z celkové geologické mapy této planety.“

Sally položila Pavlyšovi na ruku dlaň, jako kdyby se obávala, že Pavlyš pronese nějakou jedovatou větu a Klaudie bude mít po náladě. Měla teplou a měkkou dlaň. Klaudie svůj monolog přerušila a Pavlyšovi bylo jasné, že se jí nelíbil pohyb Sallyiny ruky, který zahlédla. Sally věděla totéž, přesto ruku neodtáhla. Nastalo trapné ticho, které porušila Sally:

„Mám chuť na čaj. Pomůže mi někdo?“

„Já dokonce strašně rád,“ řekl Pavlyš.

Zastavil kameru. Klaudie se sklonila nad stolem. Zamyšleně otáčela v ruce vzorkem se zlatými žilami.

Když vypili čaj, Klaudie se rozhodla, že budou uklízet. Oznámila, že v posledních dnech pro Pavlyšovu nedůslednost byla ve stanici porušena hygiena. Pavlyš se úklidu nezúčastnil, ovšem když člověk nic nedělá, zatímco druzí pracují, je lepší odejít do laboratoře. Tady usedl ke knize, neměl chuť nic dělat.

Za okny laboratoře padlo šero, vzduch zmodral. Mohl si k tomu představit, že sedí v domku někde na Zemi a kdykoliv si může vyjít na procházku. Čtení mu moc nešlo, nedokázal se soustředit. Vstal a zapojil vnější zvukové zařízení. Les mlčel, ale nebylo to naprosté ticho. Skládalo se ze spousty takových opatrných zvuků. Rovnou nad hlavou se mu najednou ozvalo vysoké, divoké zapištění. Dokonce vyskočil a teprve po chvíli mu došlo, že to byl zvuk lesa, toho světa, který si žil dál, jako kdyby tu celá ta jejich technika vůbec nebyla.

Vrhl se k oknu. Ve tmě, proříznuté paprsky pomalu se otáčejících světel, se zmítalo klubko těl, několik dravců, v takovém zmatku se nedalo rozeznat, co to je za zvířata, která rvala tlusté, zelené, neohrabané zvíře. V této rvačce byla taková primitivní krutost a takový strach ze smrti, že Pavlyš při pohledu na klubko zmítajících se těl blížících se k lesu vypojil zvuk a od okna odstoupil. Tak trochu smutně ho napadlo, že lidé odtud nejspíš odletí a nic se o planetě nedozvědí, vůbec ji nepochopí, i když formálně odtud povezou solidní náklad biologických údajů a vzorků flóry a fauny. Číst se mu už vůbec nechtělo, přesto nespěchal do své kabiny. Ženy se teď určitě chystají ke spánku, koupelna je stejně obsazená, sprchu si na půl hodiny přivlastnila přehnaně čistotná Klaudie a Sally, což se k odvážnému rozvědčíkovi vůbec nehodí, si už aspoň popáté vykládá pasiáns. Přál si, aby Sally odložila karty a přišla za ním, protože jí je smutno, protože už má plné zuby toho Klaudiina pískání ve sprše…

„Neruším?“ zeptala se Sally.

„To je dobře, žes přišla,“ odpověděl Pavlyš.

„Co to tu bylo slyšet? Zdálo se mi, že někdo křičel.“

„Měl jsem zapojený venkovní odposlech a nějaká zvířata si tam vyřizovala účty.“

Sally přistoupila k oknu.

„Nic,“ řekla. „Nikdo tu nežije. Občas nás přijdou jenom trochu vyděsit. Ale my žádní strašpytlové nejsme, že ne?“

„Nám hned tak někdo strach nenažene.“

„Mohl bys tu zůstat žít?“

„S tebou ano,“ odpověděl jí Pavlyš.

„Já to myslím vážně.“

„Víš, kde všude žijí lidé? Tady je při vší skromnosti aspoň normální vzduch a normální déšť.“

Pavlyš přistoupil k Sally a dotkl se prsty jejího ramene.

„Tobě se tu ani trošičku nelíbí, otravuješ se tu, lituješ, že ses do téhle expedice dostal. A jsem pro tebe jediné lidské rozptýlení,“ řekla mu Sally.

Pavlyš odtáhl ruku.

„Kdybychom byli na Zemi…“

„Na Zemi by sis mě jednoduše ani nevšiml,“ odpověděla Sally. „Já totiž nedovedu koketovat. Nic zvláštního na mně není.“

Otočila se a pohlédla mu do oči.

„Třeba cítím totéž, co ty. Ani já bych si tě nevšimla… To je trapné, viď?“

„Není,“ řekl Pavlyš.

Sally se k němu přitiskla, vzala mu do dlaní hlavu, stiskla spánky a políbila ho na tvář blízko rtů.

„Díky,“ řekl Pavlyš.

„Je to hloupá odpověď, ale není nejhorší,“ usmála se Sally.

Ustoupila o krok, vymanila se z jeho objetí a Pavlyš si všiml, že nejsou sami — za Sallyinými zády hleděla do okna tupá bílá tlama.

„Běž pryč,“ řekl Pavlyš té návštěvě.

Sally se ohlédla a zasmála se.

„Klaudie by se zeptala, proč jsi nespustil kameru.“

„Nikdy jsem ti nedala příčinu, aby sis ze mne za mými zády dělala legraci!“ řekla dotčeně Klaudie. Stála v chodbičce u vchodu do laboratoře. Měla na sobě župan a mokré vlasy si zavinula do ručníku.

Pavlyš cítil, že se začíná červenat jako kluk, který byl přistižen pří kradení cukrátek ze zaslíbené babiččiny krabičky.

Nikdo nemohl mít ani potuchy, jak dlouho tu Klaudie stála.

„Za tvými zády si z tebe nikdy legraci nedělám,“ odporovala Sally. „To dobře víš.“

„Zítra musíme brzy vstát,“ pokračovala Klaudie.

Dětičky, teď rychle do postýlek, pomyslel si Pavlyš, ale nahlas to neřekl. Vůbec se teď snažil neříkat nahlas to, co by se Klaudie mohlo dotknout.

„Jasně, ráno se bude brzy vstávat,“ přikývl.

Osada se jim zmenšovala rovnou před očima, z chatrčí se stávaly hračky, které Vajtkus modeloval pro malé děti. Kromě toho modeloval krávy, kozy, psy a všelijaká další zvířata žijící na Zemi. Stařešina říkával, že podle takových modelů nikdo nemůže ty tvory poznat. Až děti uvidí opravdovou krávu, nikdy nepochopí, že tohle zvíře mohlo být modelem toho Vajtkusova výtvoru. „Má to čtyři nohy? Má!“ odporoval Vajtkus. „Má to dva rohy? Má! Má to dokonce i vemeno. Proč by to nemohla být kráva?“ „No jo,“ souhlasil Stařešina, „vemeno to má…“

Pak titěrná osada začala stále rychleji ubíhat dozadu, začala se halit do ranní mlhy i s lidmi, kteří postávali ve výběhu, s přitroublou kozou stále hledající Marianu, zmizel pahorek se hřbitovem a dole pod nimi ubíhal les, shora naprosto jednotvárný a nekonečný.

Balón letěl rovnoměrně, jako kdyby ho někdo táhl na provázku, pohyb bylo možno zjistit jenom podle toho, jak dole pod nimi ubíhaly stromy. V koši vládlo naprosté ticho, ani vzduch kolem posádky se nepohnul.

Všichni tři už předtím balónem letěli a věděli, jak se s ním má zacházet, tohle však byl první opravdový let, to nebylo pouhé vystoupání nad mraky, tohle byla cesta.

V každé lidské skupině se lidé na rozdělení práce buď dohodnou, anebo k tomu dojde zcela automaticky. Nikdo Kazikovi neříkal, aby se postavil k hořáku a zjišťoval, kterým směrem letí, přišlo to samo od sebe. I když tu jakoby tím nejdůležitějším byl Dick, při loučení všichni mluvili ke Kazikovi a jeho prostřednictvím předávali všechna doporučení, všechna přání. Kazik neletěl víckrát než ostatní, navíc to byl ještě kluk, malý byl dokonce i podle místních měřítek. Tady v koši se však rázem změnil, jak se to stávalo vždycky, když se ocitl v lese. Z Kazika, bytosti spíš bázlivé a mlčenlivé, se tu stal jakoby mávnutím kouzelného proutku člověk, který ví, co chce, prostě jako kdyby celý život nedělal nic jiného, než létal balónem. Vedl si tak jistě, že mu Mariana a Dick beze slova přenechali prvenství při ovládání balónu, který v nich pořád ještě vyvolával určité obavy.