Kir Bulyčov - Průsmyk

Ruka Kazikovi opuchla tak, že ji měl silnější než nohu. Byla docela bezvládná, na druhé straně to bylo tak trochu dobře, protože tolik nebolela. Neměl třesavku, nebylo mu špatně od žaludku, což bylo také dobře, jed v těch čelistech nebyl patrně tak silný. Zlé však bylo, že Kazik ruku neovládal a nemohl se spouštět po laně.

Oteplilo se, dostali se do spodní vrstvy oblaků, ta přes den stoupají vzhůru, proto když se najedli, zjistili, že dole mohou rozpoznat zem. Byla strašně daleko. Viděli ji jako z balónu. Kmen se v některých místech rozšiřoval, to když se rozplétaly liány a vytvářely labyrint tunelů, takže nebylo jednoduché ji tam dole nalézt. Asi o sto metrů níže vznikla široká plošinka, na níž se leskly bažiny.

Zmocnila se jich beznaděj.

„Neměli jsme to raději vidět,“ řekla Mariana. „Když to člověk neví, může si myslet, že je kousek před cílem.“

„To nám ten pytlík s jídlem určitě někdo sní,“ zalitoval Kazik, který měl strašný hlad.

„Něco se najde i tady,“ řekl Dick. Přidržoval se za pružný, ohebný kmínek borovice, díval se dolů a prohlížel malý les v rozdvojených větvích. „Jenom se tam dostat.“

„Škoda, že nám Oleg neudělal padák,“ uvažoval Kazik. „Říkal jsem mu, aby ho udělal, že budeme skákat z balónu, ale říkal, že se o to pokusí později.“

„Oleg by určitě něco vymyslel,“ prohodila Mariana a Dick pocítil v těch slovech výtku.

„Tomu se to v osadě vymýšlí,“ řekl. „Jenomže tady se musí jednat.“

„Oleg s námi letět chtěl,“ namítla Mariana. „Nepustili ho.“

„Tady není čeho litovat,“ odsekl Dick.

Ve skutečnosti se na Olega nezlobil, že zůstal v osadě. To teď vůbec nebylo důležité. Důležité bylo dostat se dolů a Dick nepochyboval, že se jim to podaří. Museli jenom vymyslet, jak to udělat. Dokážou to i bez Olega.

Kazik přešel po větvi za jezero, aby se podíval do dálky. Najednou vykřikl:

„Rychle sem pojďte! Podívejte se!“

Přiběhli k němu. Kazik odstrčil obrovský list velký snad jako on sám, vznikla tak mezera, kterou bylo vidět širokou řeku, odtud jim připadala strašně blízko. Dokonce bylo možno rozeznat, jak po ní přebíhají drobné vlny. Byla rozdělena několika zátokami a vlévala se do jezera. Bylo to jasné, bylo to jezero, žádné moře, protože za jeho obrovským zrcadlem byl pás modrých pahorků přerušených tmavým pruhem lesa. V deltě řeky na písečném výběžku se potulovalo stádo mustangů. Něco je vyplašilo, nafoukli měchýře a spěchali do vody.

Za řekou byl les jiný, tmavší a modřejší, pokrýval nízké sopky a sestupoval do mělkých údolí, jako kdyby i tam dole znehybnělo s modrými vlnami jezero. Bylo to nádherné.

Ležení expedice neviděli, k němu to bylo ještě asi dvacet kilometrů, skrývalo se za zvlněnými pahorky. Nesmírně toužili je spatřit, a tak dlouho pohledy pátrali v lese za řekou.

„Třpytí se tam něco!“ vykřikl Kazik a ukázal k lesu. Vzhůru se vznesl bod, který vypadal jako světýlko na šedivých mracích. Najednou však zmizel.

Ostatní ten bod neviděli, protože zmizel v mracích příliš rychle. Uvěřili však Kazikovi především proto, že mu uvěřit chtěli. Místo, odkud ten bod vzletěl, leželo kousek za vodou, a proto Dick řekl:

„Přes řeku se dostaneme poblíž jezera, jsou tam úzká ramena. Snáz se tam přeplavíme a budeme pokračovat po břehu.“

„Správně,“ schválil to Kazik. „U jezera není les tak hustý.“

Ještě dlouho tak stáli a pozorovali to místo v naději, že něco uvidí. Toho rána Klaudie však vypustila jen jednu geologickou sondu. Chtěla vypustit ještě druhou, ale pak si řekla, že má i tak dost práce. Trápila ji špatná nálada a nechtěla si přiznat, že příčinou bylo včerejší zjištění v laboratoři. Nic v podstatě neviděla, ale vycítila všechno z Pavlyšovy a Sallyiny nejistoty, poznala vše podle toho, jak blízko u sebe stáli, a spíš jenom vytušila, že je spojuje nějaké tajemství, o které se s ní nechtějí podělit. Od Sally to byla bídná zrada. Chtěla jim říct všechno o jejich lehkomyslnosti, ale hrdost ji donutila mlčet, proto měla špatnou náladu. Možná že na Sally kvůli Pavlyšovi jednoduše žárlila.

Pavlyš o tom ovšem neměl ani potuchy. Usmyslel si, že poletí do hor. Už měl plné zuby věčného preparování místních živočichů, už měl dost nekonečného třídění všech těch druhů baktérií. Neměl chuť Klaudii vyprávět, že chce být na takovém místě, kde je modrá obloha a čistý sníh, kde se nic neplazí, nepřikrádá k člověku, kde se nešíří odporná vlhkost zrádných bažin, kde si ještě můžeš sejmout přilbu, bez obav se projít, nemyslet na všelijaké nemoci, prostě kde je doopravdy jen čistý sníh, mráz a modrá obloha.

Ve chvíli, kdy si mladí lidé z osady prohlíželi z obrovitého stromu les kolem jejich stanice, Pavlyš právě hovořil se Sally. Řekl jí, že by chtěl odletět na celý den do hor. Sally ho požádala, aby ji vzal s sebou, protože i ji deptal vlhký les a protože měla radost, že Pavlyš cítí totéž, co ona.

Příští noc poutníci strávili v lese v obrovských rozdvojených větvích. Byl to opravdový les, ve kterém nerostly jen borovice, ale i nebezpečné keřomety. Když je člověk spatřil včas, velké nebezpečí nepředstavovaly. Keřomety reagují na teplo, a když se k nim přiblíží neopatrné zvíře, zabodnou do něj své ostré dlouhé ostny. Ty vylétají tak prudce, že mohou probodnout kozu nebo medvěda. V osadě nikdo nevěděl, k čemu to keřům slouží, avšak bojovat s ostny se naučili velmi rychle. Stačilo na ně třeba ze vzdálenosti deseti metrů hodit něco teplého. Teplou bundu. Nebo botu. Keře okamžitě vymrštily všechny své ostny a pak už k nim mohl člověk bez obav přistoupit. Jejich mladé výhonky jsou velmi šťavnaté.

Proto jakmile Mariana spatřila keřomety, měla radost. Natrhala větvičky a jedli je celou hodinu, dokud jim nezačaly být odporné. V ústech po nich zůstávala nepříjemně nasládlá chuť. Hlad je přesto nepřešel, jenom ho tím otupili.

Dick se šel projít po lesíku, jestli nenarazí na nějakou kořist, byl si jist, že tu něco musí hnízdit. Toulal se celou hodinu, ale kromě jediného hada, který se nedal jíst, a ptáka, který uletěl, jakmile jen Dicka spatřil, neobjevil vůbec nic.

Dolů však dál nesestupovali. Počasí se opět pokazilo, a i když bylo teplo, dokonce tepleji než obvykle, dole se objevila mlha. Navíc Kazika bolela ruka, do lesa ho pustili, až když ho uvázali na lano.

Navečer se Dick znovu vydal na lov. Štěstí mu opět nepřálo, ale objevil v kmenu škvíru a doufal, že tudy budou moci projít na druhou stranu stromu. Snad se jim to ráno podaří, protože na té straně, co rostl lesík, byl kmen aspoň sto metrů holý a k další větvi by jim nestačil provaz. Museli tedy v lesíku přenocovat.

V ten večer, ještě než se setmělo, se Pavlyš rozhodl zajet se svým vozidlem na břeh jezera, nikoli k řece, ale na opačnou stranu, kde ještě nebyl.

Podél jezera urazil asi deset kilometrů a dostal se k prudké říčce, která se do něj vlévala, proti proudu ujel několik dalších kilometrů. Každou chvíli zastavoval, sbíral vzorky flóry, pak chytil dlouhého růžového plovoucího červa, který ze sebe udělal kuličku a odkutálel se na souš. Když ho Pavlyš pronásledoval, napadlo ho, že vypadá jako vlk pronásledující koblížek. Pak uviděl podivnou a něčím přitažlivou línou bytost o něco větší než pes. Byla až k zemi porostlá dlouhými vodními rostlinami. Potulovala se v nízkých křovinách, vozidlu nevěnovala sebemenší pozornost, občas prohrábla dlouhým pazourem půdu, hledala si potravu. Dál se všechno odehrálo nesmírně rychle, takže teprve když se Pavlyš vrátil do laboratoře a promítl si filmy, pochopil, že se tento zelený medvěd přiblížil k napohled nevinným keřům porostlým bodlinami, právě k takovým, které zaútočily svými jehlami i na něho. Keř vystřelil jehly na medvěda, ten se vzápětí změnil v dikobraza a padl mrtvý.