Kir Bulyčov: Půlka života…

… Byla jsem ohromena, jak rychle si zapamatovaly má slova, i když vyslovovat je bylo pro ně nesmírně obtížné, bezzubá ústa měly totiž jako trubičku, ale nesmírně se snažily. Po celé ty dny a týdny jsem žila jako ve snu. V hezkém snu. Všimla jsem si na sobě zvláštních změn. Došla jsem k závěru, že na světě nejsou příjemnější bytosti nad trepangy. Pochopila jsem, že jsou dokonce i krásné, naučila jsem se je rozeznávat, ale přiznám se vám, že jsem z toho jejich syčení moc nepochytila. A nerozumím mu ani dnes. Učila jsem je při každé příležitosti, kdy jsem kolem procházela. Prohodím slovo, nosím kolem klece různé předměty, ukazuji jim je a ony hned chápou. Naučila jsem je, jak se jmenuji, a jakmile mě vidí, pokud ovšem v blízkosti nejsou hlupáčkové, hned na mě syčí — Nyšešda, Našešda. Snažila jsem se jim přilepšit. To jejich jídlo strašně páchlo, nemohla jsem si na to zvyknout.

Pokud šlo o trepangy, hlupáčkové měli od Stroje přísný rozkaz nepouštět je volně ven, nepouštět je z očí, chránit je a nedůvěřovat jim. Takže jsem se s nimi nemohla volně setkávat. Upadla bych do podezřeni. I tak to bylo divné — strávila jsem tu tolik času, a přesto jsem těm želvám nebyla podezřelá. Byla jsem sama. Ale spolu s trepangami jsme už byly síla. Cítila jsem to. Říkaly mi to i ony, když se naučily mluvit. Pak přišel ten den, kdy jsem přistoupila ke kleci a slyším:

— Naděždo, musíme odtud odejít.

— Kam bys chtěla odtud odejít? povídám.

— Kdo ví, kam ten koráb letí. Nemáme potuchy, kde teď jsme. A copak dovedeme ten koráb řídit?

A tehdy mi trepanga Bala odpověděla:

— Řídit koráb můžeme. Ale ne hned. Až se toho dozvíme víc. Potřebujeme tě.

— Dokážu to? ptám se jich.

Pak obě dvě najednou zaštěbetaly, zasyčely, přemlouvaly mě. Jenom jsem se usmála. Nemohla jsem jim říct, že jsem šťastná. To už je jedno, jestli se nám podaří odtud dostat nebo ne. Já a trepangy, to je spolek! To by Olga koukala na svou zestárlou matku, jak jde modrou chodbou kolem zavřených dveří a klecí a zpívá si.‘

„Dá se říct, že si našla někoho se stejnými názory,“ shrnul to všechno Pavlyš a odpověděl tím na rozhněvané Dagovy výzvy, aby četl všechno nahlas. „Pochopte, že desetkrát rychleji projdu ty lístky, když je nemusím číst nahlas.“

„No prosím tě…“ spustil znovu Dag, ale Pavlyš už pročítal další záznamy.

‚Nepsala jsem teď několik dní. Neměla jsem čas. To ovšem neznamená, že jsem byla zaneprázdněná víc než jindy, jenom jsem víc přemýšlela. Dokonce jsem se nakrátko ostříhala, pěkně dlouho jsem stála se skalpelem před tmavými zrcadly a doslova krájela vlasy. Tedy za co bych dala půlku života, to je žehlička. Vždyť mě nikdo nevidí, nikdo tu nemá ani potuchy, co to je žehlení, nikdo kromě mě neví, co to jsou šaty. A přece kolik mě stálo času, než jsem vymyslela, z čeho a čím šít! Byla jsem na tom hůř než Robinson na opuštěném ostrově. A tak jsem se prohlížela před tmavým zrcadlem a došlo mi, že jsem se nikdy neoblékala podle poslední módy. Kdybych se teď objevila na Zemi, všichni by žasli, co to je za vykopávku.‘

‚Podle mých propočtů je teď na Zemi šedesátý rok. Co tam asi ženy nosí? Zřejmě záleží na tom, jak kde. V Moskvě je podle všeho všelijakých parádnic spousta. Jenže Kaljazin, to je malé městečko. To jsem se ale dala do úvah! Myslím si tady na šatičky. Není to legrační? A Bala, to je moje nejmilejší trepanga, musela se strašně obětovat, aby mohla udělat další pokroky v mluvení. Něčím se strašně pořezala. A hlupáčkové mě zavolali na pomoc. Už jsem tady pro ně něco jako záchranná služba. A Balu jsem vyhubovala, dost ostře, jenom jsem si hned neuvědomila, že si všechno tak dobře pamatuje. Teď ty všechny mé nadávky zná. Samozřejmě že na těch nadávkách nic tak strašného není. Když už mám v tom našem vězení svobodu pohybu, mám teď dva úkoly — jednak udržovat spojení mezi celami, ve kterých jsou uvězněny trepangy, jednak se dostat za frontovou linii a zjistit, kde co je. Vzpomněla jsem si na válečná léta.‘

Hned další lístek byl kratičký, byl napsán ve velkém spěchu páté přes deváté.

‚Dola mě třikrát poslala za přepážku do velkého sálu. Všechno jsem jí řekla. Dola je u nich ta nejdůležitější. Zřejmě se mezi sebou dohodly, že taková má pomoc jim nestačí. Do operačního sálu musí jít Bala. K přepážce ji dovedu. Dál už bude mít můj papír s nákresem. Já budu čekat u přepážky, dokud se nevrátí. Strašně jsem se o ni bála. Hlupáčkové jsou mnohem hbitější. Půjde teď, v téhle době jsou skoro všichni zaneprázdněni v jiných patrech.‘

Tím zápis končil. Další záznam byl psán jinak. Písmena byla malinká, taková úsečná.

‚Stala se hrozná věc. Stála jsem za přepážkou a čekala na Balu, a v duchu jsem si počítala. Myslela jsem, že kdyby se stačila vrátit dřív, než napočítám do tisíce, bude všechno v pořádku. Ale nestačila to. Zdržela se. Zablikala světélka, ozvalo se bzučení jako vždycky, když na korábu nebylo něco v pořádku. Kolem mne proběhli hlupáčkové. Pokoušela jsem se zavřít dveře a nepustit je dovnitř, ale vystřelili po mně tak silným proudem, že jsem bezmála ztratila vědomí. A Balu zabili. Je teď v muzeu. Musela jsem se skrývat ve své místnosti, dokud se všechno neuklidnilo. Bála jsem se, že mě taky zavřou, ale kdoví proč mě nebrali vážně. Když jsem asi po dvou hodinách vyšla do chodby, byl čas, kdy měl můj drak dostat ze zahrady vitamíny, u dveří k trepangám stáli hlupáčkové. Musela jsem tudy projít a vůbec se tím směrem ani nepodívat. To jsem ještě nevěděla, že Balu zabili. Teprve navečer jsem mohla prohodit pár slov s trepangami. A Dola mi řekla, že Bala je mrtvá.

V noci jsem strašně trpěla, vzpomněla jsem si, jaká byla milá, laskavá a hezká. Nepřetvařovala jsem se. Skutečně jsem to strašně prožívala. A taky mě napadlo, že teď je všemu konec, že se už nikdy nikdo do řídicího sálu nedostane. Ale dnes mi Dola vysvětlila, že není vše ztraceno. Zjistila jsem, že se mohou domlouvat na dálku, aniž se vidí, že snad využívají nějaké vlny dokonce na velkou vzdálenost. Bala se zdržela proto, že svým kolegům vysvětlovala celé zařízení ovládacího pultu našeho korábu a vůbec všechno, co tam viděla. Dostala se dokonce až k samotnému Stroji. Věděla, že určitě zahyne, ale že musí stihnout všechno jim vysvětlit. A Stroj ji zabil. Třeba by ji nezabil, vždyť je to jenom stroj, ale už se to stalo. Uvažovala jsem, jak asi muselo být mým pradědům, kteří žili v nevolnictví a neměli vůbec žádné vzdělání. Považovali Zemi za střed všeho světa. Nevěděli nic o Giordanu Brunovi nebo o Koperníkovi. Sem by se měli dostat. Ale jaký je v tomhle případě vlastně rozdíl mezi mnou a mým dědou? Sice jsem četla v časopisech o nekonečnosti světa, ale na mém životě to nezanechalo žádné stopy. Přesto jsem žila ve středu světa. Tím středem byl Kaljazin, můj dům v Zimmermanově ulici. A nakonec se ukázalo, že celá naše Země je obyčejná periferie …‘

Dag něco říkal Pavlyšovi, ten ho ale neposlouchal. Odpovídal naprosto nesouvisle jako právě nešetrně probuzený člověk.

‚Prvně za celá ta léta jsem se probudila zimou. Měla jsem pocit, že se mi špatně dýchá. Pak to přešlo. Zahřála jsem se. Když jsem však přišla k trepangám, řekly mi, že s korábem není něco v pořádku. Zeptala jsem se, jestli to nezpůsobila Bala. Řekly mi, že ne. Taky mi však řekly, že si musíme pospíšit. A já jsem si myslela, že ten koráb je věčný. Asi jako Slunce. Dola řekla, že toho vědí hodně o zařízení na korábu. A také o tom, jak pracuje Stroj. Říkaly, že doma mají stroje podstatně složitější, než jsou tady. Není však pro ně jednoduché bojovat se Strojem, protože je hlupáčkové zastihli nepřipravené, stejně jako mě. A beze mne se jim to nepovede. Jsem připravena dál jim pomáhat? Samozřejmě, odpověděla jsem jim. Dala mi říkala, že tím strašně riskuju. Jestli se jim podaří správně koráb nasměrovat nebo najít nějaký způsob, jak se odtud dostat, mohou se vrátit domů. Ale mně pomoct nemohou. Zeptala jsem se jich, jestli na korábu doopravdy nejsou nějaké záznamy o cestě k Zemi. Řekli mi, že nevědí, kde by je mohly hledat, že to je nejspíš uloženo v paměti Stroje, tehdy jsem jim řekla, že s nimi půjdu kamkoli, jenom když mi pomohou dostat se odtud. Raději budu žít a umřu u trepang než být v tomhle vězení. A když se mi nepodaří dostat se odtud, budu na sebe hrdá, že jsem mohla někomu pomoct. V takových chvílích je i umírání snazší. Trepangy se mnou souhlasily.