Kir Bulyčov: Půlka života…

Dola naslouchala syčení, které vycházelo z černého kruhu, bylo to zřejmě spojové zařízení, Naděždě říkala, co je třeba udělat, když sama nemohla dosáhnout na knoflík nebo páčku. Naděžda najednou pochopila, že jsou ve strojním oddělení ‚parníku‘ a kapitán že ze svého můstku vydává rozkazy: „Pomalu kupředu, plnou parou!“ Nebude trvat dlouho a pojedou dál, domů.

Zmocnila se jí podivná příjemná únava. Nohy jí vypověděly poslušnost. Sedla si na zem a Dole řekla:

„Trochu si odpočinu.“

„Dobře,“ řekla jí Dola a naslouchala slovům svých přátel z kapitánského můstku.

„Odpočinu si a pak ti zas budu pomáhat.“

„Pokoušejí se převést koráb na ruční ovládání,“ řekla jí Dola po nějaké chvíli a její hlas jako kdyby přilétal z nesmírné dálky.

Vtom Dola vykřikla. Nikdy neslyšela trepangu křičet. Muselo se stát něco strašného, když se tak lekla. Světélka na Stroji začala blikat stále slaběji, jako kdyby se s ní loučila. Syčení z reproduktoru se změnilo ve slabé pískání a Dola vydávala nějaké oddělené nesrozumitelné zvuky, které však přece jenom asi smysl měly.

„Rychle,“ řekla Dola. „Ke člunu!“

S jednou věcí ale nepočítaly. Ve Stroji, který se na první pohled podrobil vzbouřeným zajatcům, se uchovaly buňky, které mu daly příkaz, aby se zastavil, aby umřel, jenom aby nemohl sloužit jiným, cizím. Naděžda se postavila a cítila, jak ji Dola postrkuje, jak pospíchá, nebyla však ve stavu vnímat strach, byla soustředěna na jedinou myšlenku: ‚Všemu zlému je konec, všechno je v pořádku, teď poletíme domů.‘

Dokonce i když běžela za Dolou chodbou kolem spálených hlupáčků, když se dostaly ven a Dola jí přikázala, aby snášela ke člunu jídlo a nějaké těžké kulaté předměty podobající se mořským minám, stále se uklidňovala myšlenkou, že všechno bude v pořádku. Vždyť se jim podařilo zvítězit nad Strojem.

U vstupního otvoru do člunu Naděžda pokládala potraviny a vracela se zpátky, protože si museli s sebou vzít vodu a ještě i ty koule, v nichž, jak se ukázalo, byl vzduch. Dola v rozčilení zapomínala slova a pletla se, snažila se jí totiž vysvětlit, že Stroj teď přestal vyrábět vzduch a teplo a koráb že zanedlouho zemře, a nepodaří-li se jim naložit a připravit člun k odletu, nic a nikdo je už nezachrání.

Dvě další trepangy sem přiběhly z kapitánského můstku, vlekly s sebou nějaké přístroje a začaly něco chystat ve člunu. Ani si Naděždy nevšimly, pohyby jejich rukou, trepangy jich měly každá dvě desítky, byly trhavé, rychlé.

Naděžda nemohla říct, jak dlouho trval ten shon a zmatek, ale při jedné z mnoha cest do skleníku si najednou uvědomila, že v korábu je podstatně chladněji a že se tu hůř dýchá. Dokonce se divila tomu, že Doliny předpovědi se tak rychle uskutečňují. Vždyť celý koráb byl uzavřen. Nevěděla, že zařízení pohlcující vzduch, aby ho očistila a zahřála, stále ještě pracovala, ale ta zařízení, která přiváděla vzduch do korábu, už nefungovala. Koráb umíral pomalu a některé jeho systémy, to ovšem Naděžda nemohla vědět, měly fungovat ještě dlouho, celé měsíce a roky.

Chtěla si zaběhnout do své kajuty a vzít si s sebou své věci, ale Dola jí řekla, že v několika minutách musí odletět, tak se rozhodla vzít s sebou aspoň ještě jednu kouli se vzduchem, protože ten potřebovali všichni; bez dalšího oblečení, bez hrníčků může být.

Když vlekla kouli ke člunu, uviděla na zemi pytlíček z barevných drátů. ‚Panebože,‘ pomyslela si, ‚docela bych zapomněla!‘ Doběhla ke člunu, položila u vchodu kouli.

„Rychle nastup,“ nařídila jí Dola a táhla dovnitř těžkou kouli.

„Hned tu budu,“ odpověděla Naděžda, „ještě chvilinku!“

„To tě nesmí ani napadnout!“ zvolala Dola.

Naděžda však už utíkala chodbou pro nádobu, s ní pak ke skleněné krychli, kde ji čekaly kouličky. Možná že si to všechno jen vymyslela. Kouličky se při Naděždině příchodu rozložily paprskovitě od středu, jako kdyby chtěly předvést, jak vypadá heřmánek.

„Rychle,“ řekla jim Naděžda. „Jinak tu zůstaneme. Ujede nám vlak.“

Strčila pytlíček dovnitř a k jejímu údivu se všechny kouličky hrnuly dovnitř. Byla jim dokonce vděčná, že to tak rychle svedly. Pytlík byl těžký, těžší než koule se vzduchem. Naděžda ho vlekla chodbou, a třebaže v korábu byla zima, ji bylo horko. Celá se zadýchala. Kdyby nebyla tak zaneprázdněna myšlenkou na to, jak se dostat ke člunu, jistě by si všimla ještě jednoho velkého hlupáčka, který zřejmě chránil nějaké jiné místo na korábu, vycítil však, že není něco v pořádku, když zemřel Stroj, a rozjel se chodbami hledat příčinu.

Naděžda se už blížila ke člunu, zbývalo ji několik kroků, když hlupáček, který už také uviděl člun, zamířil svůj ohnivý paprsek přímo na otvor, aby spálil všechno, co bylo uvnitř. Vtom však spatřil ji. Kdo ví, co si pomyslel, kdo ví, jestli myslel vůbec, ale paprsek zamířil na Naděždu, která jenom stačila odhodit pytlík s kouličkami. Ten okamžik však Dole stačil, aby za sebou zabouchla vstupní otvor. Další hlupáčkův výstřel stačil už jenom udělat skvrnu na boku člunu. Když vyčerpal všechny své zdroje, hlupáček se zastavil nad hromádkou popela. Odpojil se. Kouličky se vysypaly z pytlíku a rozkutálely po podlaze. Dola otevřela vstupní otvor a rázem jí bylo všechno jasné. Nemohla se však zdržovat. Třeba kdyby to byl člověk, vzal by popel, který zbyl z Naděždy, a doma by ho pohřbil. Trepangy však takové zvyky zřejmě nemají.

Dola uzavřela vstupní otvor, člun odrazil od umírajícího korábu a rozletěl se ke hvězdám, mezi nimiž byla jediná, kterou trepangy hledaly. Tehdy ještě nemohly vědět, jestli se jim to vůbec podaří…

Pavlyš zvedl z podlahy ohořelý kousek látky, všechno, co z Naděždy zbylo. Pak dal na hromádku kouličky. Byl to smutný konec celého příběhu. Přesto však zbývala ještě malá naděje, že se ve svých představách zmýlil, že se Naděždě přece jenom podařilo s člunem odletět.

Vstal a přistoupil ke studenému, nanicovatému robotu, který dělal všechno, co se od něho v zájmu korábu vyžadovalo. Který tu takhle celá ta léta prostál a mířil do prázdna. Robot plnil svou povinnost, chránil koráb před možným nebezpečím.

„Už jsem tě dvě hodiny neslyšel,“ ozval se Dag. „Stalo se něco?“

„Povím ti to potom,“ odpověděl Pavlyš. „Až potom.“

Seděli společně se Sofií Petrovnou rovnou u okna. Ona popíjela limonádu, on pivo. Dobré, černé pivo a vědomí, že ho mohl pít, že se mohl oddávat nádhernému nicnedělání, do příští lékařské prohlídky mu zbývalo kolem tří měsíců, to všechno právě ještě zvýrazňovalo skvělé uspokojení z tohoto drobného přestupku, který jistě bylo možno prominout.

„Vy skutečně můžete pít pivo?“ zeptala se Sofie Petrovna.

„Můžu,“ řekl stručně Pavlyš.

Sofie Petrovna nedůvěřivě zakroutila hlavou. Byla přesvědčena, že kosmonauti pivo nepijí. A měla pravdu. Odvrátila se od Pavlyše a pohlédla na nekonečný prostor, na fantastické siluety planetárních strojů v oranžovém západu.

„Trvá to nějak dlouho,“ řekla.

Sofie Petrovna Pavlyšovi připadala jako nudná žena, i když byla zřejmě na svém místě. Určitě svou práci dokonale ovládá, učí děti rodnému jazyku, ale žáci ji zřejmě příliš v lásce nemají, uvažoval Pavlyš, když zkoumal její ostrý energický profil, hladce učesané vzadu svázané šedivé vlasy.