Kir Bulyčov: Půlka života…

V jejich stopách šly dvě trepangy. Dvě další se všemi možnými způsoby pokoušely proniknout nahoru, kde bylo oddělení s nějakými stroji, něco jako kapitánský můstek, jenomže tam nebyla žádná okna.

„Troje dveře,“ opakovala trepanga. „Za těmi posledními ale nemusí být vzduch. Nebo tam bude takové ovzduší, jaké neznáme z našeho oddělení. Chápeš to?“

Trepangy vždycky mluvily srozumitelně, velice se snažily, aby Naděžda rozuměla jejich příkazům a prosbám. Za prvními dveřmi už kdysi byla. Pamatovala si, že je tam široký průchod a u stěn že stojí náhradní hlupáčkové. Jako kdyby byli mrtví. Trepangy jí řekly, že se tam hlupáčkům dobíjí energie, že tam odpočívají. Proč se tam kdysi dávno dostala a kdy to bylo, to už si Naděžda nepamatovala. Ale chodbu s mrtvými hlupáčky ve výklencích si pamatovala velice dobře.

„Nic ti neudělají,“ řekla Dola.

„Neuklidňuj mě,“ odpověděla Naděžda.

„Nesmíš ale zbytečně riskovat. Bez tebe bychom se odtud nedostaly. Na tohle nesmíš zapomenout.“

„To víš, že si to pamatuju. Jenom klid.“

Naděžda přejela dlaní po čtverci ve stěně a dveře zajely do stěny. V té chodbě byl strašný zápach, takový nasládlý, a přitom jako kdyby se něco mírně pálilo. Všechny výklenky byly obsazeny.

„Musí se teď dobíjet podstatně déle,“ řekla jí Dola, která postupovala za ní. „Vidělas, že jich je v našich odděleních méně.“

„Všimla jsem si toho,“ odpověděla Naděžda. „Nesmíme zapomenout vzít s sebou koule.“

„Koule?“

„Říkala jsem vám o nich.“

„Pozor!“

Jeden z hlupáčků náhle vyjel z výklenku a mířil k nim ve snaze postavit se jim do cesty, možná že je dokonce chtěl zahnat zpátky. Hlupáček se pokusil udělat prostě pořádek.

„Rychle!“ řekla Dola. „Rychle!“

Naděžda se rozeběhla dopředu a pokusila se přeskočit hlupáčka, který se jí dostal pod nohy.

Jak na to ale mohla zapomenout? Hlupáček se také vysunul do výšky a zasáhl ji proudem. Naštěstí to nebyl silný výboj. Jistě se nestačil ještě pořádně dobít. Naděžda klesla na kolena a upustila tyč. Bolestivě se uhodila, až vykřikla. Už to nebyly ty nohy, co měla před lety. Vždyť ve škole dokonce hrávala volejbal. Byli v Jaroslavli druzí. Jenomže to už bylo hodně dávno.

Hlupáčka zastavila Dola, která měla stejnou tyč jako Naděžda, byla jenom kratší.

„Co se ti stalo?“ zeptala se. Trepangy měly syčivý hlas, nebylo z něho možno poznat žádné emoce, ale tentokrát Naděžda vycítila, jak se o ni bojí.

„To nic není,“ prohlásila Naděžda, když vstávala a dělala všechno, aby nemyslela na bolest. „Pojďme rychle dál.“

K dalším dveřím bylo asi dvacet kroků. Z výklenku se začal vysouvat další hlupáček, ale dělo se to příliš pomalu.

„Stroj už dostal signál,“ řekla Dola. „Už s ním jsou ve spojení.“

Naděžda doběhla ke dveřím, kulhala při tom, ale žádný čtverec na obvyklém místě nebyl.

„Nevím, jak ty dveře otevřít,“ řekla.

Za ní bylo ticho.

Dola stála bez pohnutí. Druhá trepanga odrážela tyčí útok tří hlupáčků najednou.

„Rychle!“ zasyčela Dola.

„Třeba někudy vede nějaká jiná cesta,“ obrátila se na ni s otázkou a cítila, jak jí chladnou ruce. „Tyhle dveře nedokážu otevřít.“

„Žádná jiná cesta není,“ řekla Dola a její hlas zněl odněkud zdola, zdaleka. Dveře byly neprodyšně uzavřeny.

Další hlupáčkové, stále noví a noví, unavení, se pomalu plazili z výklenků, až to vypadalo, že se na trepangu hrne hromada nadměrně velkých sluníček sedmitečných.

Vtom se dveře otevřely samy od sebe. Otevřely se tak prudce, že Naděžda málem nestačila uskočit. Vytušila, že se neotevřely pro nic a za nic. Takhle vběhne do svého bytu člověk, který má podezření, že tu má zloděje.

Dola také stačila uhnout. Trepangy dovedou v některých případech reagovat velice rychle.

Ze dveří se vyřítil hlupáček, kterého Naděžda doposud nikdy neviděla. Byl velký skoro jako ona a spíš se podobal kouli než želvě jako všichni ostatní. Měl tři členité ruce a hlasitě, výhružně bzučel, podle všeho chtěl zastrašit všechny, kdo se opovážili vstoupit tam, kde nemají co dělat.

Odněkud vytryskl plamen, proletěl kolem Naděždy do chodby, až ucítila jeho spalující žár. Zamhouřila oči a neviděla, jak Dola stačila uchopit tyč a zastavit hlupáčka, jak ho zneškodnila, i když už bylo pozdě. Želvy tlačící se na vzdáleném konci chodby už ztmavly, jako kdyby zuhelnatěly, a druhá trepanga, která nestačila uskočit, když se dveře otvíraly, se proměnila v hromádku popela na podlaze.

To všechno Naděžda viděla jako ve snu, jako kdyby se ji to nebezpečí netýkalo a nešlo tu vůbec o život. Bylo jí jasné, že jejím úkolem je proniknout za druhé dveře, protože by se mohly zavřít, a pak by všechno, kvůli čem zahynula Bala i tato trepanga, ztratilo smysl a bylo zbytečné.

Za druhými dveřmi byl kulatý sál, připomínalo to horní půlku koule. Stihly to včas. Ke dveřím se blížil další velký hlupáček. Dola se k němu stačila dostat včas a zneškodnit ho dříve, než se dostal k akci. Před Naděždou bylo několik naprosto stejných dveří, obrátila se na Dolu, aby jí poradila, kam dál. Dola si pospíšila kupředu, vlnila se jak vyrušená housenka, vysoko při tom zvedala záda, plazila se kolem dveří, u každých se na chvíli zastavila, jako kdyby čichala, co za nimi je.

„Tady,“ řekla. „Najdi, jak se dostat dovnitř.“

Naděžda už stála vedle ní. Ani tyhle dveře neměly otevírací mechanismus. Naděžda dostala takový tupý vztek, že do nich strčila rukou a dveře se samy otevřely, jako kdyby na takový impuls čekaly. Před nimi stál Stroj. Pán korábu, ten, kdo vydával rozkazy k sestupům na cizí planety, ke shromažďování všeho, na co narazí. Stály před tím, kdo udržoval na korábu pořádek, kdo jim dával jíst, trestal a ochraňoval jeho zajatce a kořist.

Byla to obyčejná stěna se spoustou okének a různobarevných světélek, šedivých a modrých destiček a páček. Byl to Stroj, nic víc. Naděžda se tomu podivila. Ne, nebyla zklamaná, divila se, že si za ta dlouhá léta představovala vládce korábu jako někoho nesmírně odporného. Ale že by to byl stroj bez tváře, to ji nikdy nenapadlo.

Malinký hlupáček, který seděl někde vysoko na stroji, sklouzl dolů a blížil se k nim. Naděžda se ho chtěla dotknout tyčí, ale tu měla teď Dola, ta také hned vyrazila vstříc hlupáčkovi a zastavila ho.

„Co teď?“ zeptala se Naděžda a lapala po dechu. Sukni, kterou si ušila na korábu z nalezené látky podobající se voskovanému plátnu, měla teď na kolenou rozedřenou a celou potřísněnou od krve. Uhodila se při přeskakování hlupáčka pořádně.

Dola neodpověděla. Už stála před Strojem, kroutila svou divnou hlavou, prohlížela si ho.

Něco cvaklo. Jako kdyby to způsobil Dolin pohled — sál se naplnil hlasitým přerývaným syčením. Naděžda couvla, ale hned si uvědomila, že to je hlas druhé trepangy.

„Všechno je v pořádku,“ pak pronesla Dola. „Vysaď mě sem. Posunu touhle páčkou.“

Naděžda ji vysadila a Dola něco udělala na stroji.

„Naši jsou u centrálního ovládacího pultu,“ řekla Dola, když sestoupila znovu dolů a plazila se kolem Stroje. „Půjde-li všechno takhle dál, podaří se nám ovládnout koráb.“