František Běhounek - Akce L

Potom následoval překotný vývoj. Spojené státy americké se snažily dohonit co nejdříve velký sovětský předstih. Vedly je k tomu důvody jak prestižní, tak zejména vojenské. Sjednotily svůj roztříštěný letecký průmysl, vytvořily jednotné středisko pro výzkum vesmíru NASA — a pověřily hlavním vedením všech projektů zkušeného odborníka. Byl to německý emigrant Wernher von Braun. Měl za sebou dlouhou praxi v raketovém výzkumu. V nacistickém Německu vedl jako technický ředitel raketové středisko v Peenemunde, na břehu Baltského moře.

V následujících letech vyslaly SSSR a USA do vesmíru blízkého i vzdálenějšího několik tisíc sond bez posádky. Ty prozkoumaly okolí Země, Luny, Venuše a Marsu. Mnohé z nich také měkce přistály na povrchu nebeských těles. Rádiové signály přenášely výsledky jejich výzkumu přímo na Zemi, kde je zachycovala a soustřeďovala zvláštní obří zrcadla. Elektronkové přístroje převáděly potom signály na obrazy a čísla. Lidé se tak dověděli, jak zkoumané místo vypadá, jakou má teplotu, jaký je tam tlak atmosféry a z čeho ta atmosféra sestává, jak silné je tam magnetické pole a kosmické záření. Vědci užasli nad zjištěním, že povrch Marsu se podobá mnohem spíše povrchu Luny než povrchu zemskému, jak měli dosud za to. Už první sondy, jež obletěly Mars, vyfotografovaly na jeho povrchu podobné krátery, jako má Luna. Jak je to možné, ptali se. Vždyť Mars má velmi podobné podmínky ke vzniku života jako Země! Dostává sice od Slunce méně. tepla než Země, ale rozdíl není tak velký, aby na něm nemohl život existovat. I jeho přitažlivost je tak velká, že stačí, aby si udržel atmosféru podobnou zemské. Teprve mnohem později, když první lidé přistáli s raketou na Marsu, dostala věda odpověď na své dotazy. Přímý výzkum Marsu dokázal, že tu byla kdysi, velmi dávno, bohatá kultura a vysoká osídlenost. To všechno však zaniklo v neočekávané katastrofě, jež zachvátila celou planetu. Podzemní oheň, týž, který kdysi ohrožoval Zemi, zničil všechen život na Marsu a od základů změnil jeho povrch i jeho ovzduší. To ovšem v první etapě kosmického věku, kdy lidé začali teprve nesměle pronikat do blízkého vesmíru, nikdo netušil:

Američané nelitovali peněz ani práce, aby první stanuli na Luně.

Vypracovali rozsáhlý program nazvaný Apollo a rozpočtený na 20 letů do vesmíru. Měli úspěch už při 11. letu. Dne 21. července 1969 stanuli první pozemšťané na naší družici. Byli to Neil Armstrong a Edwin Aldrin. Projekt Apollo pohltil miliardy dolarů a v dobách jeho největšího rozpětí na něm pracovalo v USA na 400 000 osob.

Od okamžiku, kdy sovětští vědci vyslali do vesmíru první družici bez posádky, až do přistání lidí na Luně neuplynulo ani celých 12 let!

Teď zavládl na Zemi nespoutaný optimismus. Lidé začali snít o raketách pohodlných jako tryskové letadlo, jež v nejbližší době nahradí těsné kabiny, v nichž má kosmonaut daleko méně pohodlí než králík ve své kleci. V USA se už nadšenci předpláceli k cestám na Lunu, aby měli přednostní pořadí. Nechyběli ani lidé, kteří se zajímali o nákup pozemků na Luně. K vyplnění těchto snů bylo však ještě daleko.

Teprve když lidé přešli na jaderný pohon raket, podařilo se od základů změnit konstrukci celé rakety a učinit z ní místo pohodlného pobytu.

Tím však problém dobývání vzdáleného vesmíru zdaleka ještě nebyl vyřešen. Dvojí nebezpečí číhalo ve světovém prostoru na posádku rakety. Byly to meteority a elektrické záření, jež Slunce chrlí při výbuchu své žhavé hmoty v mohutných proudech daleko do vesmíru. Z meteoritů měli vědci strach ještě dřív, než vyslali své první sondy bez posádky do prostoru. Pak se ukázalo, že poměrně malé sondy i první kabiny s kosmonauty se setkají jen velmi zřídka s meteority, jež by byly s to prorazit jejich stěnu. Zavládl optimismus, který se však zase pomalu ztrácel, jakmile kosmické lodi dosáhly velkých rozměrů. Potom se pravděpodobnost srážky s meteoritem neobyčejně zvýšila a pokusy dokázaly, že meteorit s průměrem 1 cm, jenž je s to dosáhnout rychlosti 40 km za vteřinu, dokáže prorazit hliníkovou desku 12 cm silnou! Jak před nimi chránit kosmickou loď? Nebylo přece možné obklopit ji pancéřem tak silným, jak jej mívaly kdysi válečné lodi! Znamenalo by to neúměrně vysoké dodatečné zatížení na úkor její užitečné váhy. Takové, jaké nebyla s to unést. Objev české chemičky Vlasty Červenkové znamenal vyřešení problému. Ukázal, že pružný a velmi lehký obal rakety, zhotovený z neobyčejně tenkých křemenných vláken, je s to odolat i meteoritům o průměru několika centimetrů. Mladá badatelka obdržela za svoji práci výroční cenu Světové vědecké a technické rady.

Jeden problém byl zdolán, druhý však ještě čekal na své řešení.

Jak čelit neočekávaným záplavám elektrického záření slunečních výbuchů? I tu nebylo možno použít náležitě těžkých pancéřů rakety ze stejných důvodů jako u meteoritů.

A kdyby se nakrásně podařilo ochránit těžkým pláštěm raketu co se skafandry? Kosmonaut by neunesl pancéř několik set kilo těžký, i kdyby se pohyboval v prostředí s menší tíží, než je na Zemi!

A každá vyšší dávka záření znamenala neodvratnou smrt za několik dní nebo týdnů. Takovou smrt ze záření, jaké podlehly tisíce obyvatel japonských měst, Hirošimy a Nagasaki, když na ně Američané svrhli v 2. světové válce atomové pumy.

Astrofyzikové hledali nejprve metody, jež by jim pomohly předpovědět dopředu sluneční výbuchy. Kdy nastanou a jak silné bude asi elektrické záření, jež vrhnou do vesmíru. Tento výzkum trval řadu let, měl však nakonec úspěch. Podařilo se na několik týdnů dopředu určit okamžik výbuchu a intenzitu elektrického záření — elektronů a protonů, jež ho bude doprovázet. Podle předpovědi byl potom plánován „jízdní řád“ raket s posádkou. To stačilo ovšem jen pro tak blízký cíl, jako je Luna. Už při cestě na Mars, kde se raketa pohybovala ve vesmíru po několik týdnů, nastávaly potíže. Tu přišli na pomoc biologové a biochemici. Už dvacáté století znalo léky, jež pomáhaly zvyšovat odolnost organismu proti ionizujícímu zářenÍ.

Měly vesměs jednu vadu — člověk je musel požít dřív, než byl ozářen! Šlo o to, zvýšit jejich účinnost a najít takové léky, které by účinkovaly i po ozáření. Kosmonaut se mohl dostat do situace, kde ho ohrozí nenadále záření z jiného zdroje, než je sluneční výbuch, předem předpověděný. Počítač elektrických paprsků, jenž se stal nezbytnou součástí každého skafandru, zaznamená dávku záření, kterou obdržel. Vhodný lék, požitý dodatečně, musí napravit všechny škody, způsobené zářením v jeho těle. Vyřešení tohoto problému trvalo nejdéle. Ještě první pionýři letů na Mars žádný takový prostředek neznali. Nakonec se podařilo najít po dlouhé a úmorné práci mnoha vědeckých týmů vhodné chemické látky. Působily, i když byly podány několik dní po ozáření a i když dávka záření, kterou člověk obdržel, byla desetkrát vyšší než dávka smrtelná.

Pro kolonizaci těles ve vesmíru odtud vyplynul důležitý závěr. Nestačí opatřit těleso jen dýchatelnou atmosférou, na jakou je člověk zvyklý na Zemi. Musí obdržet také ochranu proti elektrickému záření z vesmíru. V prvé řadě ochranu proti elektronům a protonům, metaným slunečními výbuchy do světového prostoru. Je jen jedna účinná ochrana: magnetické pole, takové, jaké obklopuje Zemi. To odvrátí elektrické paprsky zpět do vesmíru. Nedopustí, aby dopadly na povrch planety a ničily tam život. Země má takové magnetické pole od dob svého vzniku. Kdyby je neměla, život by se na ní nemohl vyvinout. Jiná nebeská tělesa jsou na tom hůře. Už výzkumy, provedené kosmickými sondami bez posádek, ukázaly, že Marsovo magnetické pole je slabé a že ještě mnohem slabší je to, jež obklopuje Lunu.