František Běhounek - Akce L

„Takže by na Luně byla voda?“ zatvářil se nedůvěřivě Jiří.

„Nemusí jít o vodní jinovatku, může to být ztuhlý kysličník uhličitý. Ten vzniká i sopečnou činností, jak to dokázal v roce 1958 sovětský astronom Kozyrev pozorováním kráteru Alphonsu.

Naši vědci z lunární stanice hlásili, že v četných kráterech jsou obě sloučeniny, jak kysličník uhličitý, tak i vodní pára. Molekuly kysličníku uhličitého jsou těžší než molekuly kyslíku, a nemají tedy nejmenší naději, že by se vymanily z pout lunární přitažlivosti. Možná že ani nebude potřebí dodávat Luně příliš mnoho vody. Snad postačí zásoba ledu, která je v kráterech. Jakmile dostane Luna ovzduší a rotaci, začne se voda, dnes trvale zmrzlá ve věčném stínu kráterů, vypařovat jako na zemi, začne pršet, vzniknou životodárné řeky. Postačí jen vhodně upravit jejich koryta…“

„Luna dostane rotaci!“ Petr se nezdržel a vpadl otci užasle do řeči.

„To se bude točit jednou za čtyřiadvacet hodin kolem nějaké osy jako naše Země a přestane nám ukazovat pořád stejnou tvář? Jak by toho bylo možno dosáhnout?“ Stejný údiv, jaký projevoval Petr, bylo znát i na tváři Jiřího a paní Dostálové.

„Nejzávažnější námitkou proti mému plánu osídlení Luny byla právě skutečnost, že se Luna otočí kolem své osy jen jednou za tu dobu, za kterou oběhne Zemi, to jest za 27 a 1/3 dne,“ začal pomalu vysvětlovat Dostál. „Proto se ve většině míst lunárního povrchu střídají dlouhotrvající vedra s krutými a stejně dlouhotrvajícími mrazy.

Za těchto poměrů by tu rostliny nemohly existovat a vyvíjet se a nesporně i lidé by tím trpěli, nehledě ani k tomu, že by všechnu svou výživu musili dovážet ze Země. Bude-li mít Luna ovzduší, pominou tyto velké tepelné rozdíly, poněvadž vzduch, správněji řečeno kyslíkový obal Luny, stejnoměrně rozvede pohlcené teplo slunečních paprsků. Ale stále bude den dlouhý téměř dva týdny a stejně dlouhá bude i noc pro každé místo měsíčního povrchu. Není nejmenší pochyby, že by se po delší době podařilo vypěstovat rostliny, které by byly schopny existovat i za takových podmínek, ale to by trvalo dlouho a my nemáme čas čekat. Nezbývá tedy nic jiného než přimět Lunu k tomu, aby se otáčela kolem své osy rychleji, za 24 hodin jako Země anebo za nějakou jinou rozumnou a přijatelnou dobu. A to není neřešitelné.“

„Aha, já vím jak!“ vpadl mu Petr vítězně do řeči. „Použije se principu akce a reakce. Vypálíš na Luně prostě nějaké dělo s ohromným nábojem, jeho hlaveň sebou trhne zpátky, šťouchne přitom do Luny a ta se roztočí!“

Smích, který následoval, Petra rozladil.

„Počkej, nemusíš se zlobit,“ chlácholil ho otec. „Představa je to správná a před lety by byl tvůj nápad postačil Juliu Vernovi k fantastickému románu. Ale dáš-li si trochu práce a spočítáš si, jak veliký náboj bys musil vypálit a jakou rychlostí, aby Luna získala potřebný otáčivý pohyb, poznáš, že to je mimo dosah techniky třiadvacátého století. Můj plán je mnohem prostší a obě rady jej přijaly bez námitek. Zakládá se na skutečnosti, že otáčení těles kolem volné osy a jejich magnetismus jsou dva jevy spolu nerozlučně spojené.

Už v roce 1914 zjistil Barnett, že kolem železného válce, který se rychle otáčí okolo své osy, vznikne magnetické pole. Slavný teoretik fyziky Albert Einstein společně s de Haasem o rok později provedli opačný pokus. Magnetické pole, které vzbudili v nitru cívky, jíž protékal elektrický proud, stočilo železnou tyčinku visící na tenkém vlákně v dutině cívky. V roce 1947 dokázal anglický fyzik Blackett, že otáčivost Země, Slunce a hvězd je v zákonitém poměru k síle jejich magnetických polí. Stačí tedy zmagnetovat nitro Luny — a že tam jsou zmagnetizovatelné hmoty, tomu nasvědčuje už přítomnost čediče, i když nepočítáme s větším množstvím silně magnetických látek, jako jsou železo, nikl a kobalt — a Luna se sama roztočí.“

„A proč by tam nemohly být tyto kovy ve větším množství?“ přerušil ho Jiří, zatímco matka kárala Petra, který tančil kolem stolu a povykoval: „Roztočíme Měsíc!“

„Poněvadž hustota Luny je malá proti hustotě Země. Jeden krychlový centimetr průměrné lunární hmoty je jen 3,3krát těžší než jeden krychlový centimetr vody, kdežto průměrná zemská hmota je 5,52krát těžší. Má se dokonce za to, že Luně vůbec chybí železoniklové jádro, jako má naše Země. To však nemůže vadit. Jsem přesvědčen, že se můj plán na roztočení Měsíce, jak tomu říká Petr, jistě podaří.“

„To bude nádhera tati, já bych chtěl být při tom!“ pravil toužebně Petr, který zatím už skončil svůj tanec na oslavu otcova znamenitého nápadu.

„Mohl by ses zúčastnit s tím svým nerozlučným přítelem Janem měsíční brigády,“ podotkla matka s úsměvem.

Jiří se poťouchle usmál: „Máš-li na mysli nějakou brigádu, která by trvala měsíc, pak můžeš mít pravdu, máti, ačkoli není snadné dostat se na jakoukoli brigádu. S lunární brigádou to bude ještě horší. Představ si, co tu bude zájemců! To se skutečně vyberou jen nejlepší z nejlepších!

A kolik těch míst vlastně bude? Na Lunu nevede ještě pravidelná dopravní linka, ubytovací možnosti jsou mizivě nepatrné a musí být vyhrazeny především kvalifikovaným pracovníkům, jichž je nezbytně zapotřebí. Pro hochy Petrova věku je věru málo naděje, i když to jsou hoši se znamenitým prospěchem.“ Petr zesmutněl. Obvykle nemíval nouzi o odpověď, ale tentokrát se neozval. Uznával plně závažnost bratrových vývodů. Mlčky poodešel k oknu a toužebně se zahleděl na zlatý měsíční srpek, který pomalu klesal k obzoru. Co by za to dal, kdyby mohl být mezi těmi, kdo budou pracovat na velkém díle, na Akci L!

Otci se ho zželelo. „Snad bys nevěsil hlavu, Petře!“ řekl povzbudivě. „Máš naději jako každý jiný hoch ze Světového svazu republik. Ba máš dokonce větší naději než hoši jiných národností. Je přece ustáleným zvykem, že krajané navrhovatele nějakého díla získávají dvojnásobný počet míst na příslušné brigádě.“ Petrova tvář se rázem rozjasnila. Hbitě vytáhl z kapsy skládací logaritmické pravítko a začal rychle počítat. „Dejme tomu, že bude sto brigádnických míst. Svět má deset miliard obyvatel, Čechů je padesát miliónů…“ Přemýšlel nahlas a rychle přitom otáčel pohyblivým kotoučem pravítka. Hluboce zarmoucen zjistil, že na Čechy by připadla jen polovina jediného brigádníka.

„Ale to je přece nesmysl, jak to počítáš!“ ozval se Jiří. „Nemůžeš brát v úvahu všechno obyvatelstvo zeměkoule, jen hochy a děvčata ve věku od 16 do 18 let. Pak ti vyjde mnohem příznivější poměr.

A brigádníků bude jistě několik set, budou se střídat. Najdi si ve statistické ročence, kolik je na světě lidí v uvedeném věku!“ Petr se pustil znovu do svých výpočtů. Bratr a rodiče ho pozorovali s tichým úsměvem.

Letadlo spělo k cíli rychlostí dvou tisíc kilometrů za hodinu.

V prostorné kabině bylo slyšet jen mírný svist žhoucího kyslíku, opouštějícího vysokou rychlostí úzké trysky. Chvění stěn a podlahy bylo téměř neznatelné. U podlouhlého okna seděli proti sobě v pohodlných měkkých křeslech Petr a Jan a nestačili se dívat na obrazy, které se pod nimi rychle střídaly. Černé moře přeletěli v celé jeho délce — zmenšené vysušením o čtvrtinu — za půl hodiny. Kavkaz a íránské velehory za hodinu. Stonásobně zvětšující malý Petrův triedr vypátral už na východním obzoru tenounkou stužku mohutné řeky Indu.