František Běhounek - Akce L

A v té výšce devadesáti kilometrů už hoří většina meteoritů.“

„Dobrá,“ připustil Jiří, „nemusíme se tedy bát, že nás ubije nebeské dělostřelectvo, až tam budeme stavět domy. Ale jak tam budeme dýchat, to věru nevím. Nepočítáš přece, že by tam lidé trvale mohli žít v dýchacích skafandrech?“

„Nepočítám, to je jen prozatímní východisko z nouze pro první kolonisty,“ odpověděl otec. „jednoduše Luně atmosféru vyrobíme!“ Petr spustil vítězný pokřik, ale Jiří se zatvářil velmi povážlivě.

„To by skutečně šlo a koneckonců máme kyslíku dost z vysušování oceánů,“ připustil. „Možná že by stačil, ale jeho doprava na Lunu by byla tak nesmírně nákladná a pomalá, že věru nevím, kolika desítek let a jaké ohromné energie by bylo k tomu zapotřebí a jsme-li s to v rámci světového hospodářství vůbec tolik energie na to obětovat.“ Dostál se usmál.

„Těší mě opravdu, že to rozebíráš všechno tak důkladně,“ řekl.

„Tvoje námitky jsou správné, pokud bychom museli počítat se zdroji, které uvádíš. Za prvé nikde není psáno, že musíme na Luně vyrobit atmosféru téhož tlaku, v jakém žijeme na Zemi. Nezapomeň, že většinu tohoto tlaku zemského ovzduší obstarává dusík, jehož k dýchání vůbec není potřebí. Kyslík sám, jak jej vdechujeme, má tlak jen necelých šestnácti centimetrů rtuťového sloupce, tedy jen jednu pětinu normálního vzdušného tlaku. Upravíme Luně takovou atmosféru, aby v ní byl jen kyslík s tlakem patnácti nebo šestnácti centimetrů sloupce rtuti, to úplně postačí.“

„Nebudou mít lidé zdravotní potíže z tak nízkého tlaku?“ tázala se Dostálová. „Pamatuji se, že jsem četla, jak zdolávali ve dvacátém století nejvyšší horu světa Mount Everest, který měl tehdy nadmořskou výšku 8888 metrů. Prý velmi trpěli následkem nízkého tlaku vzduchu!“

„To je správné,“ přisvědčil Dostál, „ale proč trpěli? Poněvadž chtěli mermomocí vystačit bez dýchacích přístrojů a rychle se přizpůsobit okolnímu nízkému tlaku vzduchu. To ovšem nešlo. Hubli, rychle se unavovali, nebyli schopni větší tělesné námahy a pozbývali chuti k jídlu. U pokusných zvířat, chovaných ve vzduchu se sníženým tlakem, zjistily se vážné změny na játrech. Všechny ty potíže však rázem odstranily kyslíkové dýchací přístroje s uzavřeným okruhem. Horolezec z nich dostával nejvýš tolik kyslíku jako při normálním dýchání v malých výškách a dařilo se mu skvěle. Snížený tlak vzduchu, kterým byl obklopen, mu vůbec nevadil. A konečně, vždyť na nižší tlak vzduchu po snížení hladiny oceánů si lidstvo také dobře zvyklo. Totéž bude na Luně. Vystačíme tam s ovzduším z čistého kyslíku, jež bude mít tlak jen jedné pětiny atmosféry, pětkrát nižší, než nás obklopuje zde, v této místnosti.“

„Pořád mi však není jasné, jak takové ovzduší vyrobíš. I při těch snížených požadavcích to bude znamenat bilióny tun kyslíku a možná víc,“ namítl Jiří.

„Určitě víc, ačkoli je povrch Luny téměř čtrnáctkrát menší než povrch Země. Ale materiálu obsahujícího kyslík budeme mít na Luně nadbytek. Její geologické poměry znali přibližně už badatelé dvacátého století, ačkoli odhadovali jen povahu jejich povrchových hornin podle způsobu, jakým odrážejí světlo. Věděli, že tam jsou vyvřelé horniny, čediče, tufy, porfyry, žuly a ruly. Ve všech těch horninách je kysličník křemičitý, a tedy hojnost kyslíku. Stačí uvolnit z nich kyslík…“

„Klouzalovými rezonátory!“ zvolal vítězně Petr. Nezdržel se a vyprávěl veselý záběr z filmu Vítězný pochod, pořízený v laboratoři, kde Klouzal přišel na svůj objev.

„Filmaři si to jistě trochu upravili a přibarvili podle svého, ačkoli se v podstatě drželi pravdy,“ poznamenal otec.

„Stejně to byl hezký projev mezinárodní spolupráce vědy, že ocenili prvotní objev českého fyzika a nazvali ten báječný přístroj podle něho. Mohli jej právě tak dobře pojmenovat rezonátor Voroncovův, La Bruyérův, Wilkinsonův, Šikitavův a kdovíjak ještě, poněvadž teprve práce těchto dalších vědců učinila z něho to, čím je dnes, totiž skvělý prostředek k přetváření hmoty.“

„Dobrá, vzduch budeme tedy mít, ale jak to dopadne s vodou? Bez té je život na Luně nemyslitelný!“ nechtěl se stále ještě vzdát Jiří.

„Získáme ji z hornin právě tak jako kyslík. Obsahují kyselé soli, v kterých je vodík, a máme-li vodík a kyslík, je příprava vody velmi jednoduchá. K sloučení obou těchto prvků na vodu stačí obyčejná elektrická jiskra, to dělali fyzikové už v devatenáctém století. Ostatně nedávno hlásila naše lunární stanice, že našli na Luně i hojnost nerostů s krystalickou vodou. Bude snadné vodu z nich uvolnit. Hlásili dokonce ještě i něco jiného, co vás bude jistě zajímat.“ Nedbaje netrpělivosti svých posluchačů, zapálil si rozvážně novou cigaretu, a teprve když se řádně rozhořela, začal vyprávět:

„Astronomové, kteří soustavně pozorovali Lunu, zajímali se vždy neobyčejně o změny na jejím povrchu. Skutečně také to byla nejnapínavější část lunárního výzkumu. Náš Měsíc platil dlouho za mrtvé těleso, kde se odpradávna už nic neděje, a proto každá sebemenší změna na jeho povrchu připoutala mimořádný zájem astronomů.

Její výklad vedl bez výjimky k vášnivým polemikám, při nichž se pokaždé jedna strana snažila podrýt a z kořene vyvrátit všechny důvody stran ostatních.

Přesto tu byla zjištěna nepopíratelná fakta. Už v roce 1866 upozornil hvězdář Schmidt, že malý kráter Linné, který leží ve východní části Mare Serenitatis neboli Moře jasu, vypadá zcela jinak, než jak jej popsali v roce 1823 Lohrman a Madler. Schmidtovi se jevil v dobrém dalekohledu jen jako bělavá skvrna, uprostřed málo prohloubená, kdežto oni viděli na jeho místě hluboký kráter, vrhající v šikmých slunečních paprscích na okolí ostré stíny. Schmidt si to vysvětloval novým výbuchem kráteru. Láva jej z valné části vyplnila a přelila se přes jeho okraje i do okolí, které rovněž vyrovnala.

Takových změn bylo na kráterech nebo valech pozorováno více.

V Mare Crisium, Moři zvratů — případné pojmenování, které dali této části Luny staří astronomové — objevily se nejen nové krátery, ale i podivné mlžné útvary. Velmi zajímavé věci pozoroval slavný astronom W. H. Pickering v rozlehlém kráteru Eratosthenes, východně od středního kopce kráteru ležela ohromná bělavá skvrna, která měřila od severu k jihu asi 24 kilometrů a od východu k západu 13 kilometrů v době, kdy měla největší rozsah. Jakmile začalo do kráteru svítit slunce, začala se skvrna zmenšovat. Za úplňku, kdy měl kráter Eratosthenes poledne, zmizela úplně, ale už druhý den se znovu objevila a rostla postupně do původní velikosti.“

„A jak to všechno vyložili?“ nezdržel se Petr a skočil otci do řeči.

Dostál se usmál. „Nejprve se to snažili všechno popřít a tvrdili, že šlo o špatné pozorování. Ovšem v některých případech, jako byl například objev Pickeringův, tu byl nepopíratelný důkaz fotografický. Potom obrátili a tvrdili, že jde prostě o hru světla a stínu, která je zaviněna různou výškou slunce nad pozorovaným místem.“

„A jaký je správný výklad? Dnešní vědci z lunární stanice už to jistě rozluštili?“ tázal se s napětím Jiří.

„Rozluštil to vlastně už sám Pickering, který tvrdil, že tu jde o bělavou jinovatku. Je-li kráter ve stínu, klesne teplota uvnitř až na 160 stupňů pod nulou, má-li poledne, stoupne nad teplotu varu vody. Za nízké teploty se objeví bělavá jinovatka, za vysoké se vypaří.“