František Běhounek - Akce L

PŘÍBĚHY Z ATOMOVÉHO VĚKU

ALBATROS PRAHA

1972

Akce L vyšla poprvé v roce 1956. Tehdy člověk ještě nepronikl do vesmíru, tíže jej stále ještě poutala k Zemi. Vyslání kosmických sond bez posádky, jež dokáží překonat zemskou přitažlivost, se stále ještě plánovalo.

Teprve 4. října 1957 pronikl sovětský sputník na oběžnou dráhu kolem Země.

To byl první odvážný krok do vesmíru, potom však nastal neočekávaně rychlý vývoj. Vostok 1 obletěl jednou Zemi 12. dubna 1961 a na jeho palubě už byl člověk. První člověk ve vesmíru, sovětský kosmonaut J. A. Gagarin. „Nedlouho na to, v krátkých přestávkách, následovaly sputníky, luníky, sondy bez posádky se samočinnými přístroji, jež, hlásily svá pozorování na Zemi. Voschod 1, který zahájil 12. října 1964 svých 17 letů kolem zeměkoule, měl už na palubě tři muže. Byli to byli M. Komarov, K. P. Feoktistov a B. B. Jegorov.

USA vyvinuly neobyčejné úsilí aby dohonily veliký sovětský předstih v kosmonautice. Nelitovaly peněz a námahy, aby zkonstruovaly stejně silné rakety, jako mají Sověti. A tak se jim po různých nezdarech podařilo vyslat na oběžnou dráhu loď Gemini 7 s kosmonauty F. Bormanem aj. A. Powellem. Prodlela na ní plných 14 dní a obletěla při tom Zemi 206 krát.

Cesty do vesmíru pokračují potom se zvýšeným tempem. O vánocích 1968 obletí už americký Apollo 8 Lunu. Hned nato, v lednu 1969, provedou sovětští letci Sojuzu 4 a Sojuzu 5 pionýrský manévr, přemístění z jedné lodi do druhé v beztížném kosmickém prostoru. A konečně 21. července 1969 sestupuje z lunárního modulu Orel kosmické lodi Columbia první člověk na Lunu. Je to Američan N. Armstrong a za ním následuje po krátkém žebříčku jeho společník E. Aldrin. Celá akce nese název Apollo 11 a lidé na Zemi ji sledují na obrazovkách svých televizorů.

Dobývání kosmu tím ovšem nekončí, uzavírá se jeho první etapa. Bude pokračovat dál i když snad se jeho tempo poněkud zvolní. Je to — kromě války — ten nejnákladnější lidský podnik a i prostředky nejbohatších států mají své hranice.

Jules Verne při psaní svých objevných fantastických románů zdaleka nezažil tak rychlý pokrok vědy a techniky. A proto mohly jeho knihy vycházet po celé desítky let bez úprav, s nezměněným textem prvního vydání. Autor Akce L měl podstatně horší úděl. Za těch 15 let, jež dělí první vydání od tohoto třetího, se toho událo tolik, že musil na různých místech podstatně svůj text přepracovat. Plyne odtud jedno poučení pro ty, kdo píší science-fiction, že je mnohem výhodnější volit si hodně vzdálené cíle ve vesmíru, ne něco tak blízkého, jako je Luna. Pak mají naději, že aspoň 50 let nebudou musit měnit něco v textu svého 1. vydání. Ačkoliv — kdo ví?

V Praze v lednu 1970

F. B.

„Snad byste nic nenamítali, kdybych otevřel okno, hoši?“ zeptal se Jan svých hostů. Sedělo jich v jeho pokoji pět v družném hovoru, všichni z téže třídy desátého ročníku patnáctiletky. Sešli se ten večer u Jana k společné podívané na televizní film Vítězný pochod. Petr, Janův nejlepší přítel, pohlédl takřka jen ze zvyku stranou na nástěnný samočinný kalendář. Modré kolečko a číslice 18 hlásily, že světová meteorologická služba zařídila na ten den pro středoevropský sektor jasné počasí s průměrnou teplotou 18 stupňů.

„Snad nezmrzneme,“ odpověděl za všechny. Jan vypnul přítok upraveného vzduchu a spustil okno. Sklouzlo nehlučně v měkkých drážkách a před hochem se otevřel pohled, který tolik miloval. Byl krásný jarní večer. Na sametově modrém nebi plály hvězdy, jasné ostré tečky, jejichž světlo netlumil žádný závoj prachu a kouře.

Stříbrný srpek měsíce v první čtvrti stál v nejvyšším bodě své dráhy.

Jan zhasl všechna světla v pokoji, aby nerušila pohled ven.

„Stejně už brzy začne film,“ chlácholil hochy, kteří začali reptat proti „černé hodince“. Opřen lokty o okenní rám, sál s rozkoší svěží večerní vzduch. Pod ním se rozkládaly zářivé bloky mrakodrapů Nové Prahy. Jako chapadla ohromné chobotnice roztahoval každý z nich do dálky tří set metrů svých osm křídel, každé s padesáti patry. Prastarý plán českého architekta Havlíčka tu byl uskutečněn v měřítku, o kterém se mu ani nesnilo. Ve dvaceti domech žily dva milióny lidí. Ve svém domě našel každý vše, co potřeboval k životu, vzdělání a zábavě. Domy byly rozsety v ohromném sadu na ploše dvou set čtverečních kilometrů. Bezprašné široké vozovky z umělé hmoty křižovaly zelenou plochu v pravých úhlech.

Jan měl rozhled nadevše rád. Na jeho přání zvolila rodina byt v nejvyšším patře, dvě stě metrů nad zemí. U okna trávil většinu svého volného času, nedbaje posměšků sourozenců. Otec chirurg, muž velmi praktický, nad ním krčíval bezradně rameny: „Nenapravitelný snílek,“ zněla jeho diagnóza o nejmladším dítěti. Posledních pět let patnáctileté povinné školy bylo věnováno specializaci. Jan byl už dávno rozhodnut, že napřesrok vstoupí do historicko-filosofické větve. Otec měl závažné námitky proti jeho rozhodnutí, ale poddal se, když se za Jana přimlouvali matka i nejstarší syn Jiří, nukleární inženýr.

Hochův pohled sklouzl na širokou vozovku, rozdělenou na tři pásma. Každé z nich svítilo svou barvou, na zelené se pohybovala vozidla nejvyšší rychlostí jen sto kilometrů za hodinu, na růžové stoupala rychlost na dvě stě kilometrů a po modrošedé se povozy jen mihly rychlostí tří set kilometrů, takže oko sotva stačilo zachytit jejich tvar.

Jan neprodlel dlouho u této podívané, nelákala jej. „Díváš se stále jen dozadu, zpátky,“ plísníval ho dříve často otec. To byla pravda. Vše, co minulo a zašlo v šeru dávných století, hocha nesmírně přitahovalo.

I nyní upřel pohled k západu, ke světlům Staré Prahy, která se ztrácela na obzoru. Víc než sto let se tam už nebydlelo, Stará Praha byla opuštěným městem muzeí, kostelů, paláců a starých činžovních čtvrtí. Celé zbytečné bloky domů byly strženy a nahrazeny sadem, starobylé budovy dostaly opět své původní zahrady podle dobových plánů, které odborníci shledali s nesmírnou pílí a péčí. A toto „mrtvé město“ hocha přitahovalo neodolatelnou silou. Mělo pro něho zvláštní kouzlo, které nikdo z jeho rodiny ani z jeho školních přátel nechápe.

Hovor v místnosti na okamžik umlkl. V tomto moderním městě, odkud byl vyhoštěn všechen hluk, ubírající lidem života, zavládlo takové ticho, že Jan měl dojem, jako by zaslechl chraptivý, drsný řev lvů ze zoologické zahrady. Zahleděl se k nebi, kde právě řídký mráček ztlumil světlo měsíce. Pomalý letoun, směřující od východu k západu, míjel v tomto okamžiku dům v nevelké výšce rychlostí šesti set kilometrů. Četná okna jeho paluby sto metrů dlouhé jasně zářila. Ucho stěží zachytilo jemný svist desíti vrtulí, poháněných nehlučnými elektrickými motory. Varovné světlo rudé rakety přimělo pilota k malé změně směru. Byla to výstraha povětrnostní služby. Přesně o dvě minuty později vzplála na nebi oslnivě jasná koule tepelné rakety. Mrak zastiňující měsíc se vypařil a stříbrný srpek se zase objevil ostrý a čistý. Hoch se zadumaně zahleděl na jeho nepravidelný okraj, zoubkovaný ohromnými krátery. Věděl, že je na něm celá řada vědeckých stanic. Jak tam ti lidé asi žijí, v mrazu a nesnesitelném žáru, v prostoru bez vzduchu a bez tíže?