František Běhounek: Akce L

„Jsi ty mi ale čistý hostitel!“ vyjádřil Petr obecnou nespokojenost.

„Zamrzne si u okna a nechá nás tu sedět ve tmě a o hladu jako v pradávných žalářích. Chceš na nás prakticky vyzkoušet pravdivost příběhů z těch svých knížek?“ Hoši se smáli a Jan provinile vstával.

„Promiňte, trochu jsem se zamyslil,“ omlouval se. „Hned to napravím!“ Zavřel okno, zapnul světla a přívod upraveného vzduchu a telefonem objednal ve společné stravovně, co si kdo přál. Byla toho dlouhá řada, každý hoch měl jiné chuti, ale už za deset minut dopravil výtah, vestavěný do zdi, na ohromném podnosu všechna objednaná jídla, studená i teplá s nápoji. Hoši si je rozebrali a pohodlně se rozsadili kolem dlouhého Janova studijního stolu.

„Budete si musit s večeří pospíšit, za deset minut začne film,“ upozorňoval Jan.

„Nevadí, můžeme večeřet i při filmu,“ odpovídal jeden z hochů s plnými ústy. „Natočíme si stůl jaksepatří!“ Nedalo to velkou práci, stůl z umělé hmoty nevážil mnoho, přestože byl hodně veliký. Jan zatím konal přípravy k představení. Netrvaly dlouho. Stisknutím knoflíku zasunul do zdi knihovny, tak jako se to dělalo při každodenním čištění pokoje postřikem teplou vodou. Hladká, lesklá, mírně našedlá stěna z umělé hmoty byla nyní prázdná a čekala na televizní obraz. Jan zapnul malý televizní přístroj. Stěna vzplála mírným nazelenalým svitem, ale zůstávala ještě prázdná. Z přístroje zněl hlas komentátora. Mluvil světovou řečí liu, kterou hoši znali stejně dobře jako svou mateřštinu. Chvilku se přeli o jeho národnost. „Je to Číňan, vyslovuje měkce r,“ tvrdil Jan, a na konci programu se ukázalo, že měl pravdu.

Komentátor mluvil o filmu, který diváci spatří. Vítězný pochod trval dvě stě padesát let od druhé světové války. Lidstvo se na něm jednou octlo na pokraji zkázy, ale tehdy právě stmelilo navždy svou jednotu. Cesta nebezpečími vedla stále vzhůru, k pokroku a k lepší budoucnosti všech. Byla svízelná i potom, když se definitivně podařilo odvrátit zánik celé planety v světové potopě a v ohnivé propasti.

Nebylo snadné bojovat s odvěkými strastmi lidstva, nemocí a bídou.

Stálo mnoho zápasů a mnoho neúspěchů, než se podařilo prodloužit lidský věk na sto padesát let a zaopatřit chléb pro deset miliard obyvatel, které má zeměkoule dnes, v roce dva tisíce dvě stě. Boj s hmotou byl tuhý a příroda jen neochotně postupovala lidstvu své vlastnictví. Boj nekončí a bude pokračovat stále. Právě dnes se rozhoduje o důležitém perspektivním plánu, který má zajistit blahobyt nových miliard lidí na příštích sto let.

„Má pravdu,“ šeptal vzrušeně Petr Janovi. „V Atlantiku se koná porada Světového technického výboru. Otec tam také letěl. Nemohu se už dočkat, co přinese. Má se vrátit v noci!“ Jan mlčky přikývl.

Atlantik bylo město, které vzniklo před padesáti lety na pevnině vyrvané Atlantskému oceánu z dávného hrobu, v němž odpočívalo tisíce let. Jan se příliš nezajímalo tuto poradu a netušil, jak neobyčejným způsobem zasáhne do jeho klidného života.

K filmu bylo zčásti použito dokumentárního historického materiálu, zčásti byl natočen zcela nově. Tam, kde bylo nutno rekonstruovat staré příběhy. Takovým příběhem z 2. prosince 1942 počínala první část filmu.

Nacisté obsadili pět šestin Evropy, druhá světová válka vrcholí.

Okamžik zvratu sice nastal již před dvěma týdny, kdy se Rudé armádě podařilo sevřít Němce u Volhy do železného kruhu, který nebudou s to prolomit, ale že to je počátek porážky ohromné vítězící nacistické armády, tuší v tu chvíli jen málokdo. Na obou stranách se připravují nové zbraně. Atomová zbraň je v popředí zájmu, zejména na Západě. Před třemi roky se německým vědcům podařilo rozštěpit těžké, hutné atomové jádro a uvolnit z něho energii v míře dosud nevídané. Jak daleko postoupili Němci za ta tři léta? Jak se přiblížili k uskutečnění atomové pumy, vynálezu zkázy, který nemá sobě rovného ve všem, co lidé až dosud vymyslili?

Západní špionáž selhala nadobro. Nepodařilo se zjistit, zda Němci pracují na atomové pumě a jaké pokroky učinili, ačkoli nejschopnější lidé výzvědné služby Spojenců nasadili — a také ztratili — životy, aby opatřili potřebné zprávy. Nezbývalo než vyvinout největší úsilí a dojít k cíli dříve než nacisté. Ve Spojených státech našli tehdy útočiště nejschopnější pokrokoví vědci vyštvaní ze své vlasti nacistickou a fašistickou hrůzovládou. Dali své vědomosti plně do služeb díla, které mělo zabránit nacistům, aby nepoužili nejhroznější zbraně v dějinách válek ke zkáze demokratických států. Byly to horečné závody o čas, každá minuta byla drahá. Kdo dříve dojde k cíli?

Na promítací stěně se objevil velmi plastický trojrozměrný obraz opuštěného sportovního stadiónu chicagské university, pokrytého mírným sněhovým popraškem. Nad tichou plání se klenulo kalné šedé zimní nebe, z něhož se občas pomalu snášely velké vločky sněhu. Obraz se zvolna posouval a otvíral pohled na drobné hloučky policistů v občanských šatech. Byli rozestaveni v malé vzdálenosti od sebe kolem rozlehlé vysoké ohrady, ohraničující hřiště. Muži se ospale a zimomřivě krčili v těžkých kabátech. Vzdálené bzučení motorů je vyburcovalo k bdělosti. Nepotřebovali však zvednout hlavy zabořené do vysokých límců, nad jejich město nepronikal žádný nepřátelský letoun. Zvuk přicházel ze široké asfaltové silnice vedoucí k bráně.

K té se nyní hrnuly početné hloučky policistů. Dlouhá řada těžkých nákladních aut zarazila před bránou. Prohlídka jejich posádek byla dlouhá a podrobná a stejný osud očekával lidi sedící v několika velkých osobních vozech, které se zastavily po boku nákladních aut.

Z prvního vozu mrštně vystoupil nevelký štíhlý muž snědé pleti, kulatých tváří a jiskrných očí. Byl velmi čilý a pohyblivý a zdálo se, že něco z jeho živosti přešlo i na mrzuté policisty, konali nyní prohlídku aspoň rychleji.

„Tak tedy dnes se to má určitě podařit, mistře Fermi?“ tázal se vysoký suchý muž s prošedlou hlavou, který vystoupil z druhého vozu a přikročil k menšímu druhovi. Ital Fermi právě ukazoval policistům propustku a s úsměvem se podroboval jejich zkoumavým pohledům, srovnávajícím fotografii s originálem. Byl, to jeden z největších soudobých fyziků. Mussolini ho vypudil z vlasti, kterou Fermi tolik proslavil svými objevy na poli atomového bádání.

Úsměv v Italově tváři se při mužově dotazu rozšířil. Živě pokrčil rameny. „Španělé říkají Quién sabe? Kdož ví?»Život je krátký a věda dlouhá, «zjistil Hippokrates už před více než dvěma tisíci lety.

A konečně starý moudrý německý básník pravil, že každá teorie je šedivá a jen strom života se zelená!“

„Odpovídáte mi průpovídkami na vážný dotaz, mistře Fermi,“ mrzel se jeho společník.

„A co chcete slyšet, profesore Comptone?“ odvětil již vážněji Ital.

„Je možné, že se to podaří, ale je také možné, že nám ani tento devátý pokus nevyjde, výpočtů jsme udělali na tisíce a předběžných pokusů na stovky, ale to ještě nic neznamená. Dokud to nedáme dohromady, nelze nic předpovídat. Jisté je, že budeme musit být velmi opatrní, jinak vyletíme do povětří, dřív než si to uvědomíme. To bylo moudré, že jste vybral k pokusu tak odlehlé místo, jako je tohle vaše sportovní hřiště.“ Trochu závistivým pohledem přelétl rozlehlou tribunu a velikou, pečlivě udržovanou závodní plochu. Žádná vysoká škola v jeho italské vlasti se nemohla pochlubit takovým místem!