František Běhounek - Akce L

Byl to kadet s jedním námořníkem: Zachumláni do šály a těžkých kožišinových kabátů přecházeli mrzutě po palubě. Na profesorův dotaz, co se děje, zda se loď nestala palácem Šípkové Růženky, odpověděl kadet, že celá posádka odpočívá po nepřetržité pětadvacetihodinové práci.

„Dobrá,“ řekl profesor. „Obsloužím se tedy sám a půjdu potom na malý lov. Nechtěl byste jít se mnou, kadete?“ Mladý muž řekl, že by šel nanejvýš rád, poněvadž se na hlídce hrozně otravuje, ale že bez kapitánova souhlasu odejít nemůže. „Povinnost před zábavou,“ kývl s úsměvem hlavou profesor a odešel do jídelny. Ze stroje na kávu, stále plného, načepoval horký osvěžující nápoj, z bufetu si vzal několik obložených chlebíčků a po rychlé snídani nebo snad večeři — v tomto ustavičném světle se pojem denních dob úplně ztrácel zastrčil do kapsy několik tabulek čokolády a vrátil se do své kajuty pro loveckou pušku a náboje. Sledován závistivým zrakem kadetovým, sestoupil po můstku do malé joly a odvesloval k nejbližšímu ze tří ostrůvků.

Byl jediným mužem, který přežil zkázu lodi Henri Becquerel. Sestupoval právě po východním svahu nízkého hřbetu, táhnoucího se ostrůvkem od severu k jihu, když zaslechl ohlušující detonaci. Vlna vzduchu ho srazila v příštím okamžiku k zemi. Ležel na zádech ve sněhu, všecek ohlušen, srdce mu divoce bušilo, vysoko nad hlavou viděl nebe zatemněné ohromnými ledovými spoustami. V tu chvíli stoupaly ještě svisle vzhůru, ale v příštím okamžiku se již řítily zpět do zátoky. Instinktivním pohybem vtáhl hlavu mezi ramena a zavřel oči, očekávaje jistou smrt. Zaslechl ještě hromový rachot a potom jej zasypala těžká chladná hmota. Dusil se, zoufale se snažil rozpažit a svrhnout břemeno se svých prsou. Konečně se mu to podařilo a den se opět rozsvětlil kolem něho.

Zapomněl na pušku, která zůstala pohřbena pod sněhovou spoustou, a běžel zpátky, vzhůru do svahu, po němž před chvílí sestoupil.

Utíkal, padal, opět vstal, místy lezl po čtyřech — cesta se za ten krátký okamžik k nepoznání změnila, padající spousty ledu a sněhu ji učinily téměř neschůdnou. Konečně stanul na hřebeni a v nezměrném úžasu třeštil oči k pobřeží. Henri Becquerel zmizel, nezůstalo po něm ani stopy. Celá zátoka, od ostrůvku až k pobřeží, byla jedinou změtí divoce nakupených ledových ker. Nespatřil ani čtvereční metr volné vody. Zdálo se, že všechen život ze zátoky zmizel, i poděšené ptactvo ji opustilo. Vládlo zde hluboké ticho polárních krajin a smrti.

Nad zátokou se dále tyčil ledovec, ale podivně změněný, jako by byl nějaký obr odřízl celý jeho vršek.

Strnulý, stále neschopen pohybu, obrátil Rémy zrak k severu. Tak jako dříve posupně se tam tyčila holá šedá žulová skála, zakončující široký oblouk zátoky. Rozpomenul se, že na lodní mapě byla označena jménem Ďáblův mys, a skutečně měl podivný dojem, že hříčka přírody tu vytvořila z kamene ostrý profil ďáblovy hlavy, jak ji maloval Doré ve svých kresbách. Nebyl pověrčivý, ale otřásl se hrůzou při vzpomínce na všechny ty zmařené životy. „Ďáblův mys, ďáblova síla, ďáblovo dílo,“ mumlal sám k sobě, když si pracně klestil cestu nakupeným ledem k místu, kde naposledy spatřil loď Henri Becquerel. Nadarmo hledal, dlouhé hodiny, nadarmo si rozdíral ruce až do krve a snažil se odvalit ledové balvany, které nakupily těžký náhrobek na nešťastnou loď, spočívající na dně zátoky.

Strávil v zátoce čtrnáct dlouhých dní svízelné polární robinzonády. Z Evropy i z Ameriky byla sice ihned zahájena pomocná akce, když pravidelné lodní signály oněměly, ale pobřeží Grónska zavalila těžká mlha, která znemožnila jakýkoli letecký průzkum. Profesor Rémy vyhrabal svou pušku zpod sněhu a ledu, zhotovil si sněhovou eskymáckou chýši, živil se syrovým masem polárních ptáků — upéci je nemohl, nebylo na čem. Po čtrnácti dnech nad sebou spatřil první letadla. Brzy nato přistál na ostrůvku vrtulník, který startoval z paluby pomocné lodi, a odvezl ho.

Tak skončil první a jediný pokus o roztavení polárních ledovců atomovou energií. Bylo mnoho dohadů o příčině neúspěchu, až konečně se odborníci shodli na tom, že se atomová energie v dosavadní podobě k takovému dílu nehodí, poněvadž tlak, který tu vzniká, je účinnější a rychlejší než vyvinuté teplo. Brzy nato bylo postaveno lidstvo před mnohem závažnější problémy, kde šlo o jeho bytí a nebytí, a na polární ledovce v Grónsku a v Antarktidě se zapomnělo. Když se k nim potom lidé po dlouhých desetiletích vrátili, měli už k jejich zdolání docela jiné prostředky než nešťastná posádka lodi Henri Becquerel.

Obraz polární krajiny zmizel z promítací stěny a v pokoji zavládlo ticho. Zánik lodi Henri Becquerel se vším všudy — kromě jediného svědka katastrofy — na hochy hluboce zapůsobil. Teprve po chvíli se rozhovořili a každý z nich reagoval na film svým způsobem. Někteří hoši se obdivovali realistickému pojetí příběhu a ohromným prostředkům, kterých tu film užil — nemohlo být pochyby, že polární příběh byl věrně zrekonstruován v plném rozsahu.

Petr vyslovil podiv nad tím, že se učebnice omezují jen na suchý záznam nezdařeného pokusu.

„Na tom není nic divného,“ mínil Jan. „Cesta lidstva k pokroku je přímo dlážděna většími či menšími neúspěchy. Kdyby se o každém z nich mluvilo v učebnicích jen trochu obšírněji, narostly by na nepřehlednou řadu knih a těm by ses jistě nechtěl učit nazpaměť!“ Hlas z přístroje přerušil smích jeho hostů. Na promítací stěně se objevil obraz zasněženého města, široký bulvár se stromořadím, osvětlený plynovými lucernami a lemovaný po jedné straně budovami postavenými v přísném, ale elegantním novorenesančním slohu. Po chodníku přecházeli ojedinělí chodci odění dlouhými zimními kabáty, s kožišinovými čepicemi, jízdní dráhou se kmitaly saně, tažené jedním, dvěma nebo i třemi koňmi, jejichž rolničky vesele zněly. Sníh padal v hustých a těžkých vločkách. Dojem zimy, dýchající z obrazu, byl tak působivý, že se Jan bezděky zachvěl, ačkoli pokoj byl příjemně ohřát upraveným vzduchem.

„Teď jsme zase skočili hezky nazpátek,“ podotkl Petr, který stejně jako jeho soudruzi pozoroval se zájmem starobylý obraz. Dověděl se hned nato od hlasatele, že jsme v Petrohradě — pozdějším Leningradě — a že se píše konec roku 1906. Děj se záhy přenesl do prostorné zasedací síně Ruské akademie věd.

Byla poloprázdná a jen pomalu se plnila, celá čtvrthodina ještě do počátku přednášky akademika Vladimíra Ivanoviče Vernadského.

Dva mladí muži kutili něco u velmi dlouhého stolu, který se táhl v mírném oblouku podél příčné stěny síně, pokryté tabulemi a bílým promítacím plátnem nevelkých rozměrů. Přinesli nejprve promítací lampu a na zkoušku ji připojili k baterii akumulátorů, ukryté ve stole. Uhlíky za syčely, ostré bílé světlo trysklo z lampy a oslnivě rozzářilo promítací plátno. Spokojeni touto zkouškou vypnuli mladí muži — asistenti fyzikálního ústavu Akademie — lampu a počali před ní stavět do správné polohy jakýsi drobný přístroj. Skládal se z nízkého kovového stojánku, do něhož byl zasazen jeden konec svislé skleněné trubičky, asi deset nebo dvanáct centimetrů dlouhé a tři nebo čtyři centimetry široké. Byla zatavena na obou koncích a něco v ní viselo. Co to bylo, neviděli ani návštěvníci sedící v první řadě křesel, vzdálenost stolu byla příliš veliká.