František Běhounek: Akce L

Síň se nyní plnila rychleji, přicházeli mladí i staří, studenti a studentky, asistenti, docenti a profesoři. I mnoho vyšších státních úředníků v lesklých uniformách s řády zaujalo místa v předních řadách. Při příchodu předsednictva Akademie věd všichni povstali, hned potom předseda Akademie zahájil schůzi a udělil slovo akademikovi Vernadskému. Štíhlý muž středních let s vysokým čelem a hubenou inteligentní tváří začal mluvit pomalým a jasným hlasem o radioaktivitě zemské kůry. Byl si vědom, že v posluchačstvu sedí i mnozí lidé, kteří patří k jiným vědním oborům a jsou s touto novou, ale úžasně zajímavou a romantickou kapitolou vědy, starou právě deset let, jen nedokonale seznámeni, a proto se snažil učinit svůj výklad hodně srozumitelný.

„Co je to radioaktivita?“ začal. „Schopnost atomů některých prvků vyzařovat paprsky, které naše oko sice nevnímá, ale jež můžeme přesně sledovat různými fyzikálními prostředky. Fotografická deska pod jejich účinkem zčerná jako pod účinkem viditelného světla.

Vzduch, který je dokonalým izolátorem, stává se jejich účinkem vodivým a vede elektřinu tím lépe, čím je těchto paprsků více. Radioaktivní paprsky nejsou jednotné, dělíme je dnes už na tři druhy, pojmenované podle prvních tří písmen řecké abecedy: paprsky alfa, beta, gama. Paprsky alfa a beta jsou drobounké částice elektricky nabité. Paprsky alfa, správněji částice neboli korpuskule alfa, mají kladný elektrický náboj, paprsky beta záporný. Tyto dva druhy částic nejsou stejně těžké, částice alfa váží asi desettisíckrát víc než částice beta, ale i tak jde o mizivě nepatrné číslo řádu kvadrilióntin gramu. Všechno nasvědčuje tomu, že částice alfa jsou vlastně atomy hélia, skryté v atomech jiných prvků, které jsou mnohem větší.“ Na nedůvěřivý šum v posluchačstvu pravil Vernadskij důrazně a zvýšeným hlasem, že objev radioaktivity, který učinil právě před desíti lety francouzský fyzik Henri Becquerel na prvku zvaném uran, zasahuje revolučně do našich názorů na podstatu hmoty. Ukazuje nám, že dosavadní víra v atom jako poslední nejmenší, dále už nedělitelnou částici hmoty je klamná, že atomy jsou složité útvary naplněné energií, kterou jsou s to někdy vydávat v podobě radioaktivního záření, že mají svůj vlastní život, a hlavně — a to jistě mnozí z posluchačů budou pokládat za vědecké rouhání — jsou s to přeměňovat se jeden v druhý. Z atomu jednoho prvku může vzniknout atom prvku docela odlišného, který má jiné chemické vlastnosti. Víra starých alchymistů nebyla bludem, jen jejich prostředky nestačily a cíl jejich práce byl bludný. Chtěli proměnit jeden prvek v druhý, olovo, rtuť nebo železo v drahé kovy, stříbro a zlato, ale všichni víme, že tyto kovy nejsou požehnáním pro lidstvo, že blahobyt a pokrok národa stoupá s jeho výrobou železa, a nikoli s jeho těžbou zlata.

Po těchto neobvyklých akademikových slovech nastal v síni takový hluk, že předseda byl nucen použít zvonku, aby jej utišil. Vernadskij pravil, že by rád přešel k vlastnímu tématu své přednášky, že však pro jasné porozumění jeho vlastní teorie, kterou tu chce podat, musí říci ještě něco o radioaktivitě. Před desíti lety jsme znali jediný radioaktivní prvek, Becquerelův uran. Za dva roky nato objevila mladá francouzská fyzička paní Curieová, rozená Polka jménem Sklodowská, další radioaktivní prvek, thorium. Potom společně se svým manželem oddělila z jáchymovské uranové rudy, smolince, dva nové a dosud neznámé prvky, rádium a polonium. Uran a thorium znali vědci už řadu let, jen o jejich radioaktivitě nevěděli. Po průkopnické práci Curieů se začaly objevy radioaktivních prvků množit. Dnes jich známe už dvacet a víme, že jeden se převtěluje v druhý a že se to děje podle přesných časových zákonů.

„Ukážeme váženému posluchačstvu něco, co je působivější než všechna slova,“ pravil Vernadskij. Uhlíky zasyčely, ostré jasné světlo vzplálo a promítlo na bílé plátno zvětšený obraz drobného přístrojku, který stál před lampou. Bylo vidět, že v skleněné trubici visí na tenkém drátku jiná trubička, značně menších rozměrů. Byla na obou koncích zatavena stejně jako větší trubice a z větší části ji vyplňovala šedobílá neprůhledná hmota. Na spodním konci trubičky byla přitmelena kovová objímka, na které visely dva dlouhé, úzké tenké kovové lístky. Ačkoli přístrojek stál klidně, oba lístky se pomalu pohybovaly: rozestupovaly se dolními konci od sebe a tento pohyb pokračoval tak dlouho, až se lístky dotkly krátkých tenkých drátků, zasahujících jen nepatrně dovnitř vnější širší trubice a spojených venku drátěnými měděnými spirálami s kovovým stojánkem přístroje. Jakmile se lístky dotkly drátků, okamžitě klesly zpátky do svislé polohy a visely těsně podle sebe, ne však dlouho, brzy se zase počaly rozestupovat a za necelé dvě minuty byla vzdálenost jejich dolních konců zase tak veliká, že se dotkly drátku. Vzápětí potom poklesly zpět do původní svislé polohy, načež se celý děj znovu neúnavně opakoval.

Řečník umlkl a popřál posluchačům několik nerušených minut, aby si mohli jeho přístroj náležitě prohlédnout. Přihlíželi jako fascinováni ustavičnému pohybu lístků. Ani nejschopnější vědci, přítomní na přednášce a dobře informovaní o objevech radioaktivity, nebyli s to vysvětlit si sami neobyčejný jev, třebaže jeho podstatu tušili.

Ostatní, pracující v jiných vědních oborech, jen s úžasem a beze slova přihlíželi. Zde byl ustavičný pohyb, jak se zdálo „věčný pohyb“, perpetuum mobile snílků a podvodníků, které vážná věda nadobro odsoudila. V přístroji nebylo přece žádné hnací zařízení, nic, z čeho by lístky mohly čerpat energii k svému pohybu, jen trochu nějaké soli, s kterou se však nic nedělo! Valná část diváků vytáhla z kapsy hodinky a kontrolovala dobu, která uplynula od jednoho poklesu lístků z největší odchylky do druhého, byla pokaždé na vteřinu přesně stejná!

Vernadskij s úsměvem přihlížel k jejich časové kontrole. Potom sklouzl pohledem na veliké ozdobné hodiny, upevněné na stěně nad předsednickým stolem, a s prchavým pocitem lítosti si uvědomil, že čas se nikdy nezastaví, byť se na naší malé planetě odehrával sebezajímavější výjev. Chtěl-li být se svou přednáškou včas hotov, musil přerušit posvátné ticho a ujmout se opět slova.

„To, co vidíte před sebou, vážení akademici a hosté,“ pravil, „je skutečný stroj času, který půjde tisíce a tisíce let, pokud to ovšem vydrží hmota, hliníkové lístky, vykonávající nepřetržitý pohyb. Přístrojek není mým vynálezem, pořídil jsem si jej podle návodu svého učeného přítele, anglického fyzika Strutta. Přesně za jednu minutu a padesát čtyři vteřiny, jak jste se sami přesvědčili, vykonají lístky jeden úplný pohyb od jednoho poklesu k druhému. Tato doba se naprosto neznatelně prodlužuje. Kdybyste přišli za rok a použili nějakých velmi přesných prostředků časové kontroly, shledali byste, že pohyb lístků trvá o pět setin vteřiny déle, za deset let budou lístky potřebovat k úplnému pohybu od jednoho poklesu k druhému o půl vteřiny delší čas a za tisíc šest set let vzroste doba pohybu na dvojnásobek dnešní hodnoty, na tři minuty a čtyřicet osm vteřin, ale stroj času půjde dále, splní-li se předpoklad, že tenké hliníkové lístky snesou tuto námahu.“

Když se utišil šum ještě vyvolaný jeho slovy, pokračoval akademik ve svém výkladu. Odkud čerpají lístky energii k svému věčnému pohybu? Z energie radioaktivních atomů. Uvnitř malé trubičky (A) je uzavřena radioaktivní látka, rádiová sůl nazvaná bromid radnatý, sloučenina rádia s brómem. Rádium a ostatní radioaktivní prvky, které vznikají jeho přeměnou, vysílají všechny tři druhy radioaktivních záření, částice alfa a beta a paprsky gama. Částice alfa opouštějí sice atom rychlostí dvacet tisíc kilometrů, která daleko převyšuje všechny rychlosti, jež jsme s to udělit hmotě, ale přesto jsou při průchodu hmotou velmi rychle zabrzděny. Nejsou s to proniknout z malé trubičky ven, uváznou již v rádiové soli samé nebo ve skle trubičky. Částice beta mají ještě daleko větší rychlost než částice alfa, blíží se úžasnému číslu tří set tisíc kilometrů za vteřinu, to jest rychlosti světla, ale ani ty příliš daleko nedospějí. Z malé části jsou také pohlceny hmotou soli a skleněné trubičky, z větší části projdou do prostoru velké trubice, který je dokonale vyčerpán vývěvou. Něco jich uvázne ve stěnách trubice a zbytek projde ven, do vzduchu, kde proběhnou ještě dráhu několika metrů a jsou také zabrzděny. Konečně tu máme ještě třetí druh radioaktivního záření, paprsky gama, o nichž akademik dosud nemluvil. To je elektromagnetické záření vlnivé povahy, jako viditelné světlo nebo Roentgenovy paprsky X, které konají čím dále tím větší služby lékařům při prosvětlování pacientů a hledání zlomenin nebo chorých částí plic, srdce a jiných orgánů. Tyto paprsky jsou bez elektrického náboje a jejich schopnost pronikat hmotou je veliká. I hmota pro obyčejné světlo neprůhledná není jim překážkou; projdou hravě i kovem, železnými nebo olověnými pancéři až několik centimetrů silnými. Nemají pochopitelně žádný elektrický náboj. Proniknou rádiovou solí a oběma trubicemi do okolního vzduchu, kde jsou s to urazit ještě dráhu mnoha metrů, dříve než zaniknou.