František Běhounek: Akce L

Moje kosti dávno zetlí v hrobě a kosti mnohých generací, které přijdou po mně, zetlí rovněž, a tato věcička stále ještě bude pracovat, řekli si v duchu někteří z nich a zachvátil je podivný pocit hrůzy.

„Rád bych věděl, zdali ten Vernadského» stroj času «ještě existuje,“ tázal se Petr, když z promítací stěny zmizel obraz přednáškové síně Ruské akademie věd s posledními neúnavnými obdivovateli věčného pohybu. Jan se vytrhl z hlubokého zadumání, do něhož se pohřížil při posledních obrazech. „Co se stalo se strojkem Vérnadského, nevím; snad vzal za své při nacistické okupaci Ruska jako mnoho jiných hodnot,“ pravil. „Ale Struttův přístrojek, rádiové hodiny, jak mu říkají Angličané, uchoval se ve sklepeních Britského muzea a stále prý jde, teď už skoro tři sta let.“ „Jsme znovu na moři, to mám rád,“ přerušil ho jeden z hochů. Na mírně rozvlněné šedozelené ploše Atlantského oceánu pomalu plula veliká loď s podivně vystrojenou palubou. Na bocích lodi četli hoši její jméno Isle de France, a když zmlkla tichá hudba, uslyšeli, že je to kabelová loď, jejíž příběh se odehrává v létě roku 1899. Vyplula z Brestu a pomalu kladla podmořský telegrafní kabel, který skončí na americké pevnině u mysu Codu, jímž vybíhá jižně od Bostonu východní pobřeží Spojených států daleko do Atlantského oceánu.

Kdyby byl kabel veden přímou čarou vzduchem, měřil by jen o málo víc než pět tisíc kilometrů, ale poněvadž spočine na mořském dně, které je hodně nerovné a má vedle vysokých hor hluboká údolí, bude mnohem delší.

Loď Isle de France je právě na 47. rovnoběžce a na 28. stupni západní délky, asi 500 mil severně od Azorských ostrovů. Velmi pomalu postupuje směrem na západojihozápad. Z velkého bubnu se zvolna odvíjí nekonečný podmořský had s šedočernou kůží a mizí v moři. Inženýr a mechanici pozorně sledují jeho pohyb, odpočítávají jeho délku a snaží se podle ní a podle tahu kabelu sestavit skicu profilu mořského dna. Je tu hodně nerovné a inženýr starostlivě sleduje šedého hada, silného jako dětská ruka, a ručičku dynamometru, který měří jeho tah.

„Už aby byla tahle hlídka za námi, mám strach, že se kabel každou chvíli přetrhne, podívejte se, jak příšerně nerovné je tu dno, Gasparde!“ praví k starému šedovlasému vrchnímu mechanikovi. Gaspard mrkne okem na zubatou a nepravidelnou čáru profilu mořského dna a beze slova přikývne. Od průvlaku v člunové palubě, kudy vychází kabel ven z lodního podsvětí, zazní krátký zvuk elektrického zvonku, signál, že byla odvinuta další míle kabelu.

Inženýr právě zaznamenával položenou délku kabelu a čas, když loď mírně zakolísala podél příčné osy. Ručička dynamometru vylétla prudce nahoru a stejně rychle zase klesla málo pod původní polohu. „Mille tonnerres!“ kleje inženýr. „Už je to tady, kabel se přetrhl!“ Gaspard s neochvějným klidem dává znamení muži na velitelském můstku, telegraf řinčí, strojník dává zpáteční páru, Isle de France mírně zakolísá a pak se zastavuje. Naviják, poháněný parním strojem, rychle stahuje přetržený kabel na palubu a oba muži přecházejí ze zádi na lodní příď, kde visí hledací kotva. Je to silná ocelová tyč, od které vybíhá na všechny strany šest krátkých ocelových ramen, která s ní svírají ostrý úhel. Nad rameny jsou umístěna pružná pera závorek, která mají přitisknout kabel k ramenům, jakmile jej podjedou a nadnesou. Kotva visí na krátkém řetězu, který je připevněn k ocelovému lanu několik tisíc metrů dlouhému. Lano je navinuto na podobných bubnech jako kabel sám a běží rovněž přes dynamo metr, který měří jeho tah.

Svízelná práce začíná. Loď se vrací o kus zpátky, nad místa, kde leží kabel, a stáčí příď. Jezdí potom pomalu sem a tam ve směru kolmém ke kabelu a hledací kotva se smýká po nerovném mořském dně. Častokrát uvázne, když se její ramena zaklesnou do ostrých výběžků podmořských skal, a v tu chvíli pokaždé ručička dynamometru letí prudce vzhůru a příď se hluboce ponoří. Loď pak jede zpět a uvolňuje kotvu, což někdy dá hodně práce. Dno oceánu je tu divoce zprohýbáno a dvakrát je třeba kotvu vytáhnout a vyměnit, poněvadž se její háky tak pokřivily, že už nejsou k potřebě. Konečně nadejde dlouho očekávaný okamžik, kdy ručička dynamometru začne stoupat pomalým a pravidelným pohybem — znamení, že háky hledací kotvy zachytily konec přetrženého kabelu. Loď se zastavuje a naviják kotevního lana se dává do pohybu. Inženýr, ještě mladý muž, se vítězně usmívá, ale Gaspard zachovává ledový klid, ví že ještě není všechno vyhráno. Má pravdu, dříve než navinuli polovinu ze tří tisíc metrů — to je hloubka oceánu v těchto místech —, kabel vyklouzl z chabého sevření závorek a zmizel zase v hlubinách vodní propasti. Ten den se už nepodařilo kabel zachytit a také příští dva dny byly práce bezúspěšné. Teprve čtvrtý den přinesl dlouho očekávaný okamžik, kdy se konec kabelu objevil na palubě. Spojili přetržené konce a potom už bez další nehody provedli celou práci a spojili Brest s mysem Codem.

Mladý inženýr René Bernard, který měl hlídku v neblahou chvíli, kdy se kabel přetrhl, zajímal se velmi o geologii. Věnoval velkou pozornost porouchaným hákům hledacích kotev, které vycházely z oceánu v neobyčejně špatném stavu. Byly polámané, zkroucené a odřené hrubými a širokými rýhami, jak se vlekly po tvrdých hrotech a ostrých hranách skal. Mladého geologa udivovalo, že jen zřídkakdy ulpělo na hácích bahno, které jinde pokrývalo mořské dno vysokou vrstvou. Místo něho nacházel mezi zuby háků uražené úlomky podmořských skal. Úlomky byly šedočerné a měly podivný sklovitý vzhled. Mladý inženýr nad nimi dlouho dumal. Podle důkladné geologicko-mineralogické příručky, kterou vezl s sebou jako četbu pro volné chvíle, mělo tu jít o úlomky tachylytu, čedičové lávy sklovitého vzezření. Příručka však tvrdila, že tachylyt může vzniknout jen tehdy, tuhne-li láva volně na vzduchu, kde na ni nepůsobí téměř žádný tlak. Jakmile je láva při tuhnutí podrobena tlaku, vykrystalizuje do pravidelných útvarů a nikdy nemůže nabýt beztvarého vzhledu tachylytu.

To bylo nesmírně zarážející. Na mořském dně byla ložiska lávy, která se však nerozlila z podmořských sopek, ale ze sopek, jež byly volně na vzduchu, tedy na pevnině. Z hlediska geologa, pro nějž tisíc let je jen krátkou dobou, musilo se to stát nedávno, ježto moře nemělo ještě dosti času vyplnit skalní údolí hlubokou vrstvou bahna. Nedávno tedy se tu ponořila pevnina pod hladinu oceánu, patrně při mocném zemětřesení, které následovalo po sopečných výbuších. To podivuhodně potvrzovalo starou báji o Atlantidě, veliké pevnině, která se prostírala daleko na západ od Herkulových sloupů, jak říkali staří Řekové skálám Gibraltarského průlivu.

Starý řecký filosof Platón ji podrobně popsal podle pověstí, které se v jeho době ještě dochovaly. Mluví o ohromném ostrově, který rozlohou předčí tehdy známé části Afriky a Asie. Obývá jej národ bohatý a početný, je velmi bojovný a podniká daleké výpravy do Středomoří přes Herkulovy sloupy. Podrobuje si národy sídlící na březích Středozemního moře. Nakonec odolávají už jen Atény, ale i ty by snad byly podlehly, kdyby jim nebyla přišla neočekávaně na pomoc ohromná přírodní katastrofa. Projevila se prudkými otřesy pobřeží a úžasnými pohyby mořského dna. Ohromná mořská vlna pochovala pod svým příkrovem válčící vojska. Když se napadení Řekové vzpamatovali, shledali, že moře pohřbilo nájezdníky. Později se odvážili ve svých plachetnicích na utišený oceán a tu zjistili, že zmizela i země, odkud přicházeli útočníci. Nepronikli daleko, brzy je zastavily přečetné trosky pohlcené pevniny. Jal je takový strach, že obrátili své lodice a prchali z míst, nad nimiž ještě visela kletba bohů.