Potom se ovšem severní pól musil pohybovat, zemská osa se tedy kývala jako roztočená dětská hračka zvaná vlk, když ji začnou opouštět síly.
Léta míjela, skládala se v desetiletí a století a na ponurou předpověď Jolyho se dávno zapomnělo. Pak přišla první výstraha, výbuch aljašské sopky na ostrově Katmaji. Svým rozsahem daleko předčil proslulý výbuch z roku 1912, kdy se celý ostrov proměnil v „údolí deseti tisíc kouřů“ a sopečný popel, vyvržený vysoko do ovzduší, proměnil jasný den v temnou noc nad oblastí, která měřila mnoho set čtverečních kilometrů. Tentokrát se výbuch katmajské sopky neobešel bez lidských obětí jako před sto padesáti lety. Dlouhý aljašský poloostrov byl už hodně osídlen a na pobřeží zahynulo na sta lidí.
Katmajský výbuch nebyl jediný, zahájil jen dlouhou řadu sopečných výbuchů, které se odehrávaly na obou březích Tichého oceánu od pólu k pólu. K nevídané činnosti došlo nejen ti známých a stále ještě nevyhaslých sopek, jako byla Santa Maria v Guatemale, Chimborazo a Cotopaxi v Ecuadoru, Gelungung na Jávě, Kirišima a Bandajsan v Japonsku, ale i staré sopky, jako japonská Fudžijama, považované dávno za vyhaslé, probudily se a šířily zkázu v širokém okruhu.
Podzemní síly se neomezily jen na chrlení žhnoucí lávy sopečnými komíny. Zemětřesení a otřesy mořského dna doprovázely téměř vždy sopečné výbuchy. Řada otřesů půdy, vzdouvající moře mocnými vlnami, které se přelévaly daleko přes pobřežní čáru, poničila japonské ostrovy takovou měrou, jaká dosud nebyla zaznamenána v jejich dějinách bohatých na zemětřesení. Počet obětí převyšoval milión a na dvacet miliónů lidí musilo znovu vybudovat svá obydlí na troskách zničených měst a vesnic.
Zkáza kráčela po zeměkouli jako předzvěst vše světové katastrofy.
Zasáhla až hluboko k jižnímu pólu. Malý ostrov Rossův vyletěl do povětří i s oběma svými sopkami Erebem a Terorem. S ním se propadla do vln oceánu i dlouhá část severního pobřeží „Malé Ameriky“ s jezírky teplé vody, která objevili letci Byrdovy polární výpravy, když po druhé světové válce pátrali po ložiskách uranové rudy na jihopolární pevnině. Oběti na životech zdaleka nedosahovaly japonských čísel, poněvadž ohromný jihopolární ledovec stále ještě bránil osídlování tohoto šestého dílu světa, ale zato utrpělo lidstvo nenahraditelnou ztrátu. Ledový oceán pohltil jeho nejbohatší ložiska uranových rud. Tato ztráta byla tím citelnější, že se ostatní známá ložiska uranu a thoria blížila vyčerpání.
Věk atomové energie, jejíž používání se tolik rozvinulo v posledních padesáti letech, rychle se chýlil ke konci. Ale zdálo se, že na tom bude málo záležet, neboť konec lidstva je nedaleko. Kdekdo se nyní rozpomínal na prastaré předpovědi ruského a anglického vědce. Poplašné pověsti se začaly šířit nejen mezi odborníky, ale i mezi laiky.
Světová technická rada a Světová vědecká rada zasedaly nyní každý den a snažily se zprávami o svých poradách čelit panice. Stavba zvláštní hlubinné ponorky Pierre Curie a jedenácti jednotek téže série byla urychlena a ve všech světových loděnicích, náležitě zařízených, začaly se horečně budovat podmořské lodi téhož typu.
I když světová panika zdaleka nedosáhla stupně, jaký zachvátil obyvatele Atlantidy v poslední den existence jejich pevniny, byla přece jen tak značná, že tisk, rozhlas a televize musily proti ní bojovat. Sjednocené lidstvo odvyklo za dlouhá léta míru představě velikého nebezpečí. S válkami a zbrojením byl dávno již konec. Ohromné části národních důchodů, které kdysi plynuly na výrobu neužitečných zbraní, byly vynakládány na zvýšení životní úrovně obyvatel celého světa a na zmírnění přirozených strastí lidského života. Blahobyt lidstva rostl, věda úspěšně potírala nemoci a prodlužovala věk člověka. Jediný boj, který lidstvo vedlo, byl boj s přírodními silami.
Jeho cílem bylo úplné podmanění těchto sil a jejich dokonalé využití k prospěchu lidstva. Tento boj nikdy neustal a nikdy také neustane a na jeho frontě bývaly a budou oběti. Toho si byli všichni vědomi a každý rád podstupoval svou část nebezpečí, poněvadž věděl, že tím slouží celku a pomáhá vytvářet podmínky pro zlepšení jeho života.
Nyní však nadešel okamžik, kdy celé lidstvo stanulo tváří v tvář hroznému nebezpečí, vše světové katastrofě. Nebylo tedy divu, že strach se vplížil i do nejstatečnějších srdcí a že bylo mnoho těch, jejichž ruce bezradně klesaly v klín při pomyšlení, že snad již příští minuta přinese zkázu všemu, co člověk za milión let své existence vytvořil.
„Je pravda, a bylo by škodlivé si to zastírat, že my všichni, kteří obýváme tuto planetu, octli jsme se v postavení, jež se velmi podobá tomu, v němž bývaly posádky lodí přepadených mořskou bouří za starých dob, kdy se ještě lodi stávaly obětí oceánu,“ hlásaly všechny sdělovací prostředky. „Ale naše světová loď je pevná a má k zápasu s bouří, která ji ohrožuje, prostředky, jež jsou na výši nebezpečí.“ Přinášely pak obšírný, ale jasný plán, na němž se usnesly Světová vědecká a Světová technická rada. Bylo potřebí s největším urychlením zjednat roztavenému podzemnímu lávovému jezeru jiný odtok než ten, jejž obvykle volí a jenž vede jícny sopek. Bylo jen jediné místo, kde se to mohlo stát — dno oceánů.
Většina odborníků se shodovala v tom, že dno oceánů tvoří poměrně slabá vrstva pevného čediče, snad jen deset kilometrů silná.
Nebude tedy těžké prorazit ji se zdokonalenými vrtacími stroji posledních desíti let. Tím se zjedná průchod tekuté čedičové lávě a zároveň se celé ohromné podzemní lávové jezero ochladí natolik, že čedič pod ním již nebude tát a láva jezera poznenáhlu ztuhne. Bude zabráněno poklesu ohromných pevninských ker do roztavené lávy, k světové potopě nedojde a jako první předzvěst odvráceného nebezpečí ustanou výbuchy sopek a otřesy pevné země a dna oceánů.
Kde budou založeny hlubinné vrty na mořském dně? Na to byla snadná odpověď. Musí se to stát v místech největšího neklidu, kde je mořské dno podle posledních sondáží v trvalém pohybu. Jedním z těchto míst je východní údolí Atlantského oceánu, pásmo široké asi 300 kilometrů, zahrnující v sobě Island, Madeiru, Kanárské ostrovy, Azory a ostrovy Zeleného mysu. Není vyloučeno, že toto ohromné podmořské „údolí neklidu“ zasahuje ještě dále na jih: v roce 1838 tu narazila anglická korveta Eaglena rovníku na 22. stupni západní délky zcela neočekávaně na mělčiny nezaznamenané na mapě a na podmořskou sopku. Teplé páry tu vystupovaly nad hladinu a velitel korvety pospíchal z nebezpečných míst. Brzy potom mělčiny zase zmizely v hlubinách dvou tisíc metrů. Severní část tohoto atlantského údolí se stala v dávné minulosti lidstva místem hrozné katastrofy, která pohřbila ve vlnách veliký ostrov se vším, co na něm žilo. Něco podobného se mohlo brzy zase opakovat, a proto zde bylo potřebí zasáhnout především.
Druhým místem zásahu měly být proslulé hlubiny Tichého oceánu zvané „příkopy“, které nápadně a v nejtěsnější blízkosti sledují pásma nejčinnějších sopek. Většina jich je soustředěna do západní části oceánu a táhnou se podél Aleutských a Kurilských ostrovů, Tchaj-wanu, Filipín, Marian a Jávy. Ve východní části Tichého oceánu navazují na pásmo novozélandských sopek příkopy Kermadekových ostrovů a ostrovů Tonga, táhnou se jako přímé pokračování novozélandských ostrovů v severním směru.
Читать дальше