František Běhounek: Akce L

Batyskaf měl vlastní pohyb: poháněl ho elektromotor se šrouby, umístěný v horní nádrži. Mohl také zvýšit svou nosnost. a stát se lehčím než voda, jakmile si jeho posádka přála opustit mořské dno a vystoupit vlastní silou na hladinu. Za tím účelem byly na obvodu nosné nádrže umístěny kolem dokola elektromagnety, jejichž přívod elektrického proudu byl ovládán z gondoly. Každý elektromagnet přidržoval kus železa, po přerušení proudu zmizela magnetická síla, železo odpadlo a zátěž batyskafu se snížila o jeho váhu. Poněvadž ve vodě stačí poměrně malý váhový rozdíl k sestupu nebo vzestupu, měl Piccard velkou zásobu vzestupné a sestupné síly, chtěl-li se ponořit, nahradil část benzínu vodou, chtěl-li vystoupit ke hladině, odvrhl část železné zátěže.

K sestupům si zvolil tu část Středozemního moře, která se jmenuje moře Tyrhénské a leží mezi Itálií a ostrovy Sardinií a Korsikou.

Blízko ostrova Capri, v místech, kde mořské dno klesá jen málo pod 1000 metrů, dosáhl se svým synem Jacquesem dne 26. srpna 1953 hloubky 1041 metrů. Potom přesunul svou základnu, loď Fenice, která vezla jeho batyskaf, dále na západ k ostrovům Sardinii a Korsice, do míst, kde se dno Tyrhénského moře prohlubuje téměř do 4000 metrů. Asi sedmdesát kilometrů na severozápad od ostrova Ponza dal dne 30. září 1953 vysadit batyskaf na mořskou hladinu.

Posádka Fenice pečlivě uzavřela příklop v třímetrové věži, kterou se sestupovalo do gondoly. Muži v podmořském stroji jsou odděleni od ostatního světa. Posádka se tísní u zábradlí, všechny zraky jsou upřeny na ocelově šedý hřbet nosné nádrže, příčně pruhovaný temnějšími výztužnými obručemi. Noří se jen málo z vody a jeho hledání by bylo dosti obtížné, kdyby se objevil opět na hladině v místě od lodi hodně vzdáleném. Ale k tomu asi nedojde, jak ukázaly předchozí pokusy, a i kdyby, jakmile je jednou na povrchu moře, může se Piccard ohlásit svou vysílačkou. V mořských hlubinách je ovšem odříznut od světa. Má jen jednu možnost, jak označit místo, kde uvázl, kdyby ztroskotal na mořském dně: v nádrži jsou zvláštní silnostěnná malá oddělení naplněná kyslíkem stlačený.m na padesát atmosfér.

Zásobují kouli batyskafu kyslíkem k dýchání, ale mohou být také postupně vypuštěna a potom veliké bubliny kyslíku vystupující z mořské hladiny označí přesně místo, kde podmořský stroj uvázl.

Na to v tu chvíli nikdo nemyslí. Piccard je znám svým příslovečným štěstím, které měl jak při stratosférických letech, tak i při podmořských sestupech. Dostal i žertovnou přezdívku, říkají mu „profesor nahoru a dolů“, ale obdivují se přitom energii a životnosti štíhlého sedmdesátníka s vysokým klenutým čelem a s dětským pohledem světle modrých očí.

Šedý hřbet plovoucí nádrže mizí pod vodou a posádka Fenice se rozchází po své práci; jen novináři a filmaři s napětím čekají, až se opět objeví nad hladinou. Jejich trpělivost je podrobena další zkoušce, plné dvě hodiny to trvá, než se batyskaf opět vynoří. Není to daleko od lodi a četné triedry upřené na hladinu jej záhy objevují. Motorová šalupa se bystře rozjíždí a brzy nato bere batyskaf do vleku. O chvíli později je upoután na lana silného jeřábu, který jej zvedne na palubu. Hned nato je příklop vstupní věže odšroubován a oba Piccardové, otec i syn, protahují se mrštně úzkým otvorem na palubu, kde je vítá bouřlivý jásot posádky Fenice.

Piccard starší vítězně ukazuje zubatou nepravidelnou křivku, záznam hloubkoměru: nejvyšší tlak, který vyznačila, činil téměř 320 atmosfér; podle přesného výpočtu dosáhl batyskaf hloubky 3150 metrů. Zda něco viděli? „Jistěže, nádherné světélkující ryby,“ odpovídá profesor Piccard. Ale mořské dno si mnoho prohlížet nemohli. Hluboká, neproniknutelná tma vládne v těchto hloubkách. Měli světlomety s výkonem mnoha set tisíc svíček, ale ani ty nestačily osvětlit okolí koule na vzdálenost větší než několik metrů. Zástupci amerického filmu jsou zklamáni. Čekali senzační snímky z mořských hlubin. Piccard s úsměvem krčí rameny. Je mu líto, ale jeho sestup sledoval vědecké účely a v tom směru je s ním plně spokojen, ujišťuje posluchače.

Hloubka, které dosáhli Piccardové ve Středozemním moři, je záhy překonána. Dva mladí Francouzi, korvetní kapitán Nicolas Houot a lodní inženýr Henri Willm, získali od Piccarda poměrně levně první model jeho batyskafu. Provedli na něm některá zlepšení a vybavili jej řadou nových měřicích přístrojů. Potom se s ním vydali k západoafrickým břehům a za svou základnu zvolili senegalský přístav Dakar. Místo, kde konali své pokusy, leželo ve východním Atlantiku, mezi africkou pevninou a ostrovy Kapverdskými — ostrovy Zeleného mysu.

V srpnu roku 1953 provedli Houot a Willm svůj první větší pokus a dosáhli hloubky 2100 metrů, dvakrát větší než Piccard v témže měsíci u ostrova Capri. V pondělí 15. února 1954 sestoupili pod hladinu 120 námořních mil na západ od Dakaru. Jejich batyskaf zůstal pod vodou celkem 5 hodin a 11 minut. Sestupovali zvolna, tři a půl hodiny trvalo, než dosáhli mořského dna v hloubce 4050 metrů. Potom se jejich stroj, poháněný elektromotory a šrouby, pomalu pohyboval těsně nad nepravidelným mořským dnem, které bylo místy pokryto hlubokým bahnem. Bylo tu zapotřebí velké opatrnosti, v cestu se jim postavily nečekané překážky. Jednou z nich byl i šedý trup francouzského torpédoborce, rozežraný mořskou vodou a celý již pokrytý nánosem bahna a skořápek z odumřelých mořských živočichů. Patřil za druhé světové války k eskadře zrádného admirála Darlana a anglické křižníky jej rozstřílely, když odmítl připojit se k nim v boji proti nacistům.

Necelou hodinu pobyli oba odvážní námořní důstojníci na mořském dně. Užasli nad třímetrovými rybami, které se občas objevily v záři jejich mohutných reflektorů. Jak mohou snášet tlak přes 400 atmosfér, který působí na každý čtvereční centimetr jejich těla váhou více než 400 kilogramů? Podivné mořské obludy s fosforeskujícími údy a tykadly míjely podmořský stroj a obrovští polypové vztahovali po něm svá průhledná tykadla. Celý neznámý svět podmořských divů odhaloval svá tajemství před zraky užaslých mladých mužů.

Byli by rádi setrvali ještě déle, ale zásoba elektřiny pro jejich světlomety se chýlila ke konci. Nezbylo než zahájit vzestup. Byl rychlý a netrval déle než hodinu. Vítán bouřlivým voláním» Vivent les navigateurs!«vynořil se podmořský člun odvážných Francouzů u doprovodné lodi, nedaleko místa, kde zmizel pod vodou.

Hlubinná ponorka Pierre Curie opustila bergenský přístav v Norsku právě toho dne, kdy rozhlas přinesl zprávy, že předzvěsti katastrofy zesílily. Atlantský oceán se pomalu měnil v jediné souvislé pásmo sopečných jícnů, z nichž některé teprve ohlašovaly nastávající zhoubnou činnost oblaky dusivých dýmů, stoupajících z jejich komínů, jiné však již začaly chrlit rozžhavené balvany i tekutou lávu. Činné sopky zesílily Výbuchy, sopky po staletí vyhaslé ožily. Toto pásmo nadcházející zkázy se táhlo od ledových vod jižní točny až do Severního moře, od ostrova Goughova přes Tristan da Cunhu, Svatou Helenu, ostrov Nanebevstoupení, ostrovy Zeleného mysu, Kanárské, Madeirské a Azorské až na Island s jeho četnými gejzíry a sopkami. Končilo na severopolárním ostrůvku Jana Mayena, odkud proudy horké vody, chrlené z přečetných bahenních jícnů, zaplašily poslední zbytky tuleňů.