František Běhounek - Akce L

Tím byla první část prací skončena a kapitán o ní podal ihned zprávu Ústřednímu vedení hlubinných výprav, které zasedalo nepřetržitě. Spojení se světem navázali ihned, jakmile zakotvili ponorku nad mořským dnem. Dělo se pomocí radiotelegrafické bóje, která se vznášela na vodní hladině a byla spojena s ponorkou měděným, velmi pevným a velmi dobře izolovaným lankem. Nořila se jen málo z vln, aby nebyla vydána jejich náporu, ale lodi se jí mohly přesto dobře vyhnout. Nesla tenký vysoký stožár s pestrou vlajkou z plastické hmoty, které nemohl ublížit ani vítr, ani mořská voda, a varovala lodi nepřetržitými ostrými, daleko slyšitelnými signály.

Po několikahodinovém odpočinku zahájila posádka lodi Pierre eurie vrtání mořského dna. Ostrý hrot vrtáku, otáčejícího se rychlými obrátkami, zaútočil na tvrdý čedič, trpělivě jej rozmělňoval a spirálními kanálky, které jím probíhaly směrem vzhůru, vytlačoval kamennou drť do ocelového válce a potom, když už se zaryl hlouběji, do vyvrtané šachty. Odtud ji sál bagr dlouhými ohebnými hadicemi, které sledovaly pohyb vrtáku, do prašné komory ponorky a odtamtud ji kompresory hnaly do moře. Ve vodě oceánu se prašné částice rozptýlily, určitou dobu se v ní vznášely a potom účinkem tíže klesaly zpět na mořské dno. Kolem lodi Pierre Curie se z nich začal vršit kruhový val. Měl asi dvě stě metrů v průměru a připomínal měsíční krátery. Než prach opustil lodní komoru, bral z něho Vít vzorky a měřil pak ve své laboratoři jejich radioaktivitu. Až do vrtné hloubky 10 kilometrů byla stále stejná, potom jí teprve začalo pomalu ubývat.

Desátého kilometru dosáhli po týdenní práci a celkem bez zvláštních nehod. Jednou bylo třeba vyměnit otupený vrták a několikrát se stalo, že ocelové lano, rychle se točící kolem vlastní osy a už velmi dlouhé, utvořilo smyčku, kterou bylo potřebí vyrovnat. Pokaždé musili lano velmi opatrně navíjet zpátky, až dospěli k vadnému místu.

Skutečné potíže nastaly teprve po desátém kilomeru, a byly hlavně v tom, že se vrtná šachta začala uchylovat od kolmice k mořskému dnu. Tento jev se v minulém století vyskytoval často, ba stávalo se dokonce, že se při hlubokých naftových vrtech sondy ohnuly do oblouku a vrták vyšel ven několik kilometrů od místa, kde vnikl do země. Později bylo vynalezeno zařízení, které umožňovalo určit odchylku od kolmice už během vrtání pomocí ultrazvukového přístroje vloženého do vrtáku, ale zajistit správný směr vrtu se nepodařilo. V takových případech nezbývalo nic jiného než vrátit se s vrtákem zpět a snažit se jej zasadit správně. To byla práce velmi svízelná, vyžadující mnoho času.

Přes tyto různé potíže pokračovalo dílo lodi Pierre Curie celkem podle plánu. Koncem čtvrtého týdne se blížil vrták dvacátému kilometru; nyní už nebylo potřebí vyrovnávat odchylku od svislého směru, byla naopak vítána.

Poslední etapu práce musila vykonat silná nálož atomové výbušniny; výbuch měl působit směrem šikmo vzhůru, rozšířit vrtnou šachtu a prolomit mořské dno po obou stranách. Nyní postupovali s vrtem už velmi opatrně a po každých sto metrech zjišťovali, jak silná vrstva pevného mořského dna je ještě dělí od podzemního jezera roztaveného čediče.

Na měření teploty se tu nemohli spolehnout; jednak proto, že vrták sám se při práci silně zahříval na mnoho set stupňů, ale hlavně z toho důvodu, že pevný čedič je špatným vodičem tepla. Nemohli očekávat, že by jim zvýšená teplota skály prozradila, jak daleko jsou od roztavených vrstev. Nezbylo nic jiného než používat ozvěny ultrazvuku, která slábla, jakmile zvuk pronikal do roztavené skály, jež má nižší hustotu než pevný kámen. Odborníci trávili čas v ustavičných poradách a výpočtech. Jejich práce nebyla jediným činitelem, který tu zasahoval do přírodních pochodů; měli mocného partnera — a tím byl Měsíc.

Tak jako zemská družice svou přitažlivostí vzdouvá oceán do přílivu a odlivu, tak působí i přílivové a odlivové vlny v podzemním ohromném lávovém moři. Stejně jako na moři i zde rostl vliv Měsíce, když se blížil novu nebo úplňku. Všichni si byli vědomi bezprostředního nebezpečí. Výpočtem nešlo vše podchytit, chyběly zkušenosti, jejich dílo bylo dílem průkopníků.

Stalo se to v třicátý první den práce, v okamžiku, kdy Měsíc dospěl do úplňku. Vrtali poslední kilometr, po něm chtěli už spustit na dno šachty dlouhý ocelový válec s časovanou atomovou výbušninou.

V okamžiku, kdy Měsíc procházel nejvyšším bodem svého oblouku; který opisoval nad oceánem, zaútočila slapová vlna tekuté lávy s největší silou na porušené mořské dno. Tenká vrstva čediče praskla jako mýdlová bublina, láva, puzená vysokým tlakem, vystoupila ohromnou rychlostí šachtou, vymrštila těžký vrták i lano, dlouhé dvacet kilometrů, proti ponorce, roztříštila ji na kusy, vyrazila sloupem vysokým mnoho desítek metrů z ústí šachty a začala se mohutnými proudy rozlévat po dně oceánu. Voda syčela a měnila se v páru, která stoupala až k hladině, prorazila ji a zahalila moře hustou neproniknutelnou clonou v rozsahu mnoha kilometrů. V tu chvíli, jako by někdo byl otevřel pojistný ventil, poklesla činnost všech atlantských sopek v celém severojižním pásmu od ostrova Jana Mayena až k ostrovu Goughovu.

O katastrofě, ke které došlo na dně oceánu, dověděl se svět okamžitě Pierre Curie byl totiž ve stálém styku s vědeckou základnou a všechna pozorování, všechny výpočty byly z něho plynule přenášeny rádiem na základnu. Rádio umlklo uprostřed věty a už se neozvalo. Kromě toho byl tu přímý svědek katastrofy, nákladní loď Vineyard, plující s nákladem chilského ledku z Jižní Ameriky do Anglie.

V okamžiku, kdy došlo k výbuchu, míjela rádiovou bóji ve vzdálenosti sotva půl míle a hlídka pozorovala triedrem její signální praporec.

V příští vteřině však už nespatřila nic, neboť husté oblaky páry, které vyrazily z hladiny, zahalily celý obzor.

Loď sama pocítila podmořský výbuch a zakolísala od přídě až k zádi pod náporem silných vln rozbouřeného moře. Hlídkový důstojník dal ihned do strojovny povel k zastavení lodi. Všichni si okamžitě uvědomili, co se asi přihodilo hluboko pod nimi, na dně oceánu, vždyť celý svět sledoval s napětím odvážné dílo lodi Pierre Curie, první krok k záchraně lidstva. Trvalo přes hodinu, než se obzor vyjasnil natolik, že bylo možno zahájit pátrání.

Signální bóje zmizela, ale nikdo také neočekával, že ji znovu spatří. Podivné však bylo, že nenašli žádnou trosku, ačkoli pátrali v širokém okruhu. Marně křižovali celé dvě hodiny nad místem katastrofy; na utišeném moři, zrýhovaném jen nízkými dlouhými vlnami, neplula ani tříska. „To by v tom byl čert, abychom něco nenašli!“ prohlásil kapitán, umíněný starý Skot od ústí řeky Tweedu, John Macfarlane. Pojal nezvratný úmysl, že se odtud nehne, dokud něco nevyloví. Jen této jeho umíněnosti děkoval Olaf Nielsep za záchranu života, neboť letadla, která se objevila v celé eskadře za tři hodiny po katastrofě, nebyla s to objevit při svém rychlém pohybu trosky, v nichž byl uzavřen a které se barvou téměř nelišily od šedé plochy oceánu.

Právě před výbuchem dostal Nielsen rozkaz zkontrolovat práci lodní hlídky, která měla za úkol vyčistit a náležitě promazat všechna ložiska hřídele, přenášejícího pohyb elektromotoru na hnací šroub.