František Běhounek - Akce L

Usnuli všichni mimo Li Wanga. Byl to hodný, tichý člověk a pilný pracovník, oblíbený u svých druhů. Měl snad jen jednu větší chybu, nikdo však mu ji nezazlíval. Naopak, mlsnost Li Wangova byla pramenem zábavy Bjerknessovy družiny a poskytovala zvláště Paddymu záminku k častému škádlení. Jeho drobné žerty nijak nekalily vzájemné přátelství a Irčan za ně odškodňoval Li Wanga tím, že mu často nabídl svou porci jamu nebo kompotu, pokrmy, které Li Wang nad jiné miloval. Klidně oddychující Paddy, pohřížený do spokojeného, spánku, ani netušil, že se na úzkém lůžku nad ním jeho přítel obrací z boku na bok a nemůže oka zamhouřit.

Jakže to říkal vedoucí inženýr? vzpomínal Li Wang. O hezkých pár procent lepší než vykrmený tučný mladý pes upečený podle starých čínských předpisů! Vidina vábného pokrmu ho neopouštěla ani na chvíli. Desátý kilometr — to bude jistě už zítra. Ale do zítřejšího večera je nesnesitelně dlouho! Sloního masa je tolik, že nikdo nepozná, zmizí-li z něho kousek, postačující jeho touze. Ostatně je to kořist jeho a Paddyho, oni sloní maso přivezli. Nebude na tom nic špatného, upeče-li si z něho kousek ještě teď v noci sám pro sebe.

Naopak, poslouží tím jen ostatním; vyzkouší, jak maso připravit. Pitt by si s ním stejně nevěděl rady, vždyť to ani žádný pořádný kuchař není. Paddy má pravdu, když si ho dobírá.

Když se těmito úvahami vyrovnal s vlastním svědomím, posadil se Wang na lůžku, rozhlédl se po společné ložnici, a uspokojen tím, co spatřil, sklouzl neslyšně jako had na podlahu. Přikrčen prošel tiše mezi oběma řadami lůžek a nehlučně zavřel za sebou dveře, které se nikdy nezamykaly. Venku byla krásná jihoafrická noc s nebem posetým jiskřivými hvězdami, ale Li Wang teď nevnímal přírodní krásy. Hvězdy mu byly vítány jen proto, že jejich záře, ničím neoslabená v čistém horském vzduchu, umožňovala dobrou orientaci a rozhled do značné dálky.

V táboře vládl klid, jen z místa, zastřeného pohledu Li Wanga malým hájem citlivek a tamaryšků, zněl tlumeně hluk vrtného stroje.

Li Wang se měl čile k dílu. Chlad lednice mu sice zmrazil ruce, ale to mu nemohlo zabránit, aby si neodřízl ze sloní tlapy, z níž Pitt již stáhl kůži, nejméně dvoukilový kus masa. Zamilovaně ho chvíli vážil v ruce, nedbaje jeho chladu, a potom se rozběhl měkkou trávou k lesíku tamaryšků a citlivek. Jeho nůž byl malý, ale ostrý jako břitva a tenké haluze nízkých podivně pokroucených stromů kladly malý odpor. Záhy měl slušnou hromádku paliva, ale nečekaná překážka ho zarazila v díle, kde vzít rožeň? Tenké pokřivené větve tamaryšků se naprosto nehodily k tomu, aby na ně navlékl těžký kus masa, a větve citlivek nebyly o nic lepší.

Chvíli stál a škrábal se mrzutě za uchem, ale záhy se rozpomenul na tenké tyče z nerezavějící oceli, které nedávno viděl ve skladišti.

Byly jako stvořeny na rožeň a Li Wang se pro ně hbitě rozběhl. Za malou chvíli byl zpět u místa, kde složil hraničku dříví. Pečlivě vyžal ostrým nožem trávu, aby nedošlo k stepnímu požáru, a láskyplně pak narazil sloní maso na rožeň. V předtuše báječné pochoutky mu co chvíli vylétl jazyk mlsně z úst. Neměl by vzbudit Paddyho a dát mu ochutnat? Chystal se už zapálit dříví pod masem, když ho napadlo, že to nebude nic pohodlného, držet rožeň v ruce, a že se asi ocel tak rozpálí, že ji holou rukou neudrží. Nebylo nic těžkého vyrobit rukojeť z kousku dřeva, naraženého na konec zahrocené tyče, ale nad podložením rožně si Li Wang chvilku lámal hlavu. U soudil nakonec, že se k tomu bude dobře hodit drobný šedozelený kámen, vybraný z vrtu, a neslyšně se pro něj vydal. Dbal toho, aby ho nespatřili muži u stroje, když byl nucen opustit ochranný kryt lesíka.

Nádherné souhvězdí Jižního kříže dávno již zmizelo pod obzorem, když byl Li Wang konečně hotov se všemi přípravami. Jeho ocelový rožeň spočíval bezpečně na dvou hromádkách šedozeleného kamene, hranička dříví byla pod ním připravena a čekala jen na to, že ji Li Wang zanítí. Učinil tak s vážnou tváří a začal pomalu otáčet rožněm.

Točil jím sotva pět minut a hranička dříví se teprve začínala náležitě rozhořívat, když se z masa vyvalil těžký, mastný, ohavně čpící kouř a ocelový rožeň se rozsvítil bělavým žárem. Sálalo z něho takové teplo, že Li Wang polekaně pustil dřevěnou rukojeť, která již začala doutnat. V příštím okamžiku vyrazil z masa žlutý plamen a o chvíli později z něho zbyly jen černé příškvarky, které spadly z rožně do hořícího dřívÍ. Uhasily napolo hranici, takže bělavý žár ocelové tyče tím více vynikl. Li Wang ustrnule hleděl na prázdný rožeň, ale neměL čas dlouho si jej prohlížet. Krůpěje roztaveného kovu začaly stékat do mihotavých plamínků a brzy nato se ocelová tyčka zlomila a oba její konce spadly do ohniště. Ačkoli ležely přímo v plamenech uhasínající hranice, jejich bělavý žár v příští minutě již vybledl a zmizel pak docela.

Tato podivná příhoda zapůsobila na Li Wanga tak mocně, že zapomněl na všechnu opatrnost a vyburcoval celý tábor. O chvíli později se tísnili všichni — vyjma hlídku u stroje — kolem jeho zničeného rožně. Byl už nadobro vychladlý a šel z ruky do ruky.

„To je nesmysl, tahle ocel taje až při patnácti stech stupních a Li Wangova hranice mohla dát stěží sedm set,“ prohlásil inženýr Bjerkness.

„Nesmysl to je, ale přesto ocel roztála, to nemůžete popřít,“ poznamenal Van Wlyck. Dlouho nad tou záhadou debatovali, až nakonec Bjerkness rozhodl, že je nejvyšší čas dospat zbytek noci a že se ráno budou zabývat celou věcí znova. Neobyčejná příhoda uchránila Li Wanga před pokáráním a brzy nato spali všichni, i Li Wang, kromě Bjerknesse. Vytušil záhadu ještě dříve než nebe nad Dračími horami svitlo novým dnem.

Rychle se umyl a oblékl a vyšel potom k místu, kde si Li Wang hodlal připravit svou noční pochoutku. Ze skladiště si vzal ocelovou tyč, přesně takovou, jako byl Číňanův rožeň. Kromě ní nesl s sebou ještě ampérmetr, izolovaný kabel a malou krychli z polystyrénu, izolační plastické hmoty. Tyč položil přesně do stejné polohy, v jaké ji umístil v noci Li Wang, takže se jedním koncem opírala o hromádku drobného šedozeleného kamene, druhý konec pak podložil polystyrénovou krychlí a omotal jej obnaženým koncem měděného vodivého drátu, jehož druhý konec utáhl do jedné svorky ampérmetru. Druhou svorku měřicího přístroje spojil vodivě se zemí a nato stiskl knoflík, kterým se přístroj uváděl v činnost. Ručička ampérmetru ihned opustila nulu, na které tkvěla, a pomalu se pohybovala k číslu 20, na němž se po krátkém kolísání ustálila. Ocelovou tyčí probíhal proud s intenzitou dvaceti ampérů a po malé chvíli z ní začalo stoupat teplo, svědčící o tom, že se v ní elektrická energie mění v tepelnou.

Bylo tomu přesně tak, jak to za bezesné noci vytušil! Vzal prázdnou bedničku bez víka a přiklopil jí hromádku kamene, aby na ni nepadalo denní světlo. Ručička ampérmetru se začala pomalu vracet k nule. Potom přístroj vypnul a ručička klesla úplně na nulu. Odstranil všechno a zvedl z malé hromady kousek kamene. Byl zelenošedý s ostrými krystalickými hranami a připomínal křemen, který byl nějakým způsobem zbarven. Věděl přesně, co má v ruce, polovodič podivuhodných vlastností, překonávající vše, co až dosud věda znala.