František Běhounek - Akce L

V tomto nepatrném úlomku existovala nesmírná spousta elektronů natolik uvolněných od atomových jader, že nepatrný impuls zvenčí je stačil vyloučit v tak hustém sledu, že vznikl elektrický proud s intenzitou mnoha ampérů. Tím impulsem mohl být světelný paprsek nebo i neviditelný paprsek beta radioaktivního záření.

U snídaně hovořil o svém objevu s Van Wlyckem. Rozpomínali se na první počátky výzkumu polovodičů, od nichž uplynulo už tolik let. Zájem fyziků se soustřeďoval v polovině dvacátého století na germanium, křemík a antimonid hliníku. U všech těchto tří látek našli uvolněné elektrony schopné vytvořit elektrický proud, avšak jen s velmi slabou intenzitou. Teoreticky však měly tyto polovodiče umožnit až třiceti procentní využití sluneční energie. Už v polovině dvacátého století se snilo o „kapesních elektrárnách“, v nichž miniaturní blok polovodiče bude pod účinkem paprsků beta radioaktivního stroncia uvolňovat elektrický proud vysoké intenzity. Ale praktické pokusy vedly jen k mizivě malému výtěžku milióntiny wattu! Ani v dalších letech se nedosáhlo podstatného pokroku, ačkoli se podařilo za vysokého tlaku a teploty pěti tisíc stupňů vyrobit zvláštní taveninu skládající se ze všech tří uvedených látek. Křemíku bylo nejvíc a tvořil základní hmotu, která skutečně poskytla elektrické proudy překvapující intenzity, blížící se snům fyziků z roku 1950. Ale výroba této podivuhodné hmoty byla tak nákladná, že vyžadovala mnohem víc energie, než byla hmota potom s to dodat.

„Zdá se, že nám tu příroda ušetřila práci a že ve své podzemní dílně vyrobila polovodič úžasných vlastností,“ podotkl Van Wlyck.

Bjerkness rychle něco počítal pomocí malého otáčivého logaritmického pravítka. „Myslíte, že by se na to bylo přišlo nebýt Li Wangovy mlsnosti?“

Bjerkness k němu roztržitě vzhlédl od svých výpočtů. „Co to říkáte? Ach tak! Jistě by se na to bylo přišlo, náhoda může objevy jen uspíšit, mají svoji zákonitost a ta na náhodě nezávisí. Nezapomeňte, že nerosty ze všech hlubinných vrtů se zkoumají po všech stránkách. Zdá se, že náš nález je první toho druhu. Pošlu jej hned přes Durban do Káhiry k chemickému a mineralogickému rozboru, ačkoli se dá tušit, co v něm asi je. V podstatě to bude krystalický křemík, který na povrchu nikdy nenajdeme, se stopami jemně rozptýleného germania a antimonidu hliníku nebo snad ještě nějakých dalších prvků a sloučenin. Co zaráží, je úžasné množství volných elektronů, které úplně připomínají umělou látku, vyrobenou s takovou potíží a s tak velkým nákladem v laboratoři. Zdá se, že je ve zdejším vrtu v hojnosti.“

„Příroda vždy pracuje s nadbytkem,“ přerušil ho Van Wlyck. Bjerkness netrpělivě mávl rukou. „Podívejte se jen na tenhle hrubý první výpočet!“ Podal inženýrovi přes stůl hustě popsaný papír.

„Je-li tento výpočet správný, bude jediný gram nerostu dodávat po celou minutu proud elektřiny s intenzitou jednoho sta ampérů, ozáříte-li jej čímkoli a umístíte-li jej do vodivého proudokruhu!“ Van Wlyck přelétl výpočet jediným pohledem a přikývl. „Otázka je, kolik té báječné látky vrt v sobě chová a najde-li se také jinde,“ podotkl.

Opustil barák a venku začal pátrat po vývrtech a po obdivuhodném nerostu, který Bjerkness, dobrý latinář, hned pokřtil podle hloubky, v níž byl nalezen, na penitin. Zjistil, že na něj narazili těsně před desátým kilometrem a že leží roztroušen v přímém okolí baráků v objemu nejméně jednoho sta krychlových metrů. Rozpoznal se snadno od černošedé skvrnité žuly svou jednotnou šedozelenou barvou. Bjerkness dal neprodleně rozkaz k jeho zabezpečení na zvláštní skládce, nad kterou urychleně vztyčili ochranný kryt z plastické neprůhledné hmoty. Chtěl chránit penitin proti přístupu světla, o němž soudil, že zbytečně rozptyluje jeho volnou elektřinu. Pozdější pokusy Bjerknessův názor potvrdily.

Tak byl objeven nový úžasně bohatý zdroj energie, čerpané z hmoty tentokrát přímo v podobě energie elektrické. Pocházel z vnějšího lehkého obalu atomu, nikoli z jeho hutného jádra, jak se to dělo v atomových reaktorech. Vrt v Dračích horách nedospěl ani v pětadvacetikilometrové hloubce k spodní hranici penitinové vrstvy.

Byl sice zařízen podle původního plánu jako hlubinná šachta dodávající tepelnou energii, ale dříve než bylo jeho vybudování skončeno, poslala Světová technická rada do oblasti Dračích hor silný sbor odborníků s příslušnými stroji. Měli navrtat několik set úzkých pokusných sond, které postupovaly velmi rychle a jejichž účelem bylo zjistit rozsah penitinové sloje.

Výsledek předčil očekávání. Bylo zjištěno, že penitin se tu vyskytuje všude, v oblasti mající nejméně pět set čtverečních kilometrů, v hloubce od devíti do třiceti kilometrů. Jeho zásoby byly odhadnuty na několik tisíc krychlových kilometrů a na deset bilónů tun. Lidstvo tu mělo nesmírnou zásobu elektrické energie, kterou bylo možno uvolnit nejjednodušším způsobem na světě bez jakýchkoli nákladů.

Vystačí mu jistě p.a dlouhá staletí, tím spíše, že brzy nato byl na Ellesmerově zemi v severní polární oblasti ohlášen nový nález penitinu, který svým rozsahem nijak nestál pozadu za africkým ložiskem.

Do zšeřelé místnosti zazněl příjemný, klidný hlas komentátora.

Uváděl další část filmu.

Bylo zajímavé, že ačkoli si v polovině dvacátého století nejbystřejší teoretikové atomové fyziky lámali hlavu nad tajemstvím sil vládnoucím v atomovém jádře a ostatní svět očekával od jejich práce ráj na zemi, následující dvě století se vrátila od těžkého atomového jádra k jeho lehkému elektronickému obalu, a potom dokonce od atomu k molekule, která je svazkem dvou a více atomů. Kterýsi vtipný vědecký kritik to přirovnal k cestě od tisícikoňového elektromotoru k dětskému mlýnku, poháněnému vodou, a jeho příměr nebyl skutečně tak fantastický, jak se na prvý pohled zdálo. Ve skutečnosti atomové jádro všech těžších prvků představovalo nesmírný zdroj utajené energie, a v elektronech, téměř dvou tisíckrát lehčích, bylo této energie mnohem méně. A přesto penitin, který ochotně elektrony uvolňoval, zásobil lidstvo ohromnou a téměř nevyčerpatelnou energií. Pouhý kilogram této podivuhodné hmoty postačil k mnohahodinovému pohonu velmi výkonného elektromotoru.

Podobný rozdíl, třebaže značně menší, je mezi vazbou částic atomového jádra a mezi vazbou atomů v molekule. Síly poutající atomy do molekulárního celku jsou neobyčejně malé proti silám, které poutají dohromady stavební kameny atomového jádra, protony a neutrony. A přesto tyto síly dodávaly hmotě nesmírné odolnosti vůči všem útokům, které člověk proti ní vedl. I v nejjednodušších případech, kdy se lidé snažili jen o změnu skupenství hmoty, musili vynaložit veliké úsilí, aby dosáhli cíle. Když šlo o to, změnit pevné skupenství vody v kapalné, to jest roztavit led, bylo nutno dodat každému gramu ledu velké množství tepelné energie, plných osmdesát kalorií. Ještě nákladnější byla změna kapalného skupenství ve skupenství plynné, výroba páry z tekuté vody, tu přišel každý gram páry téměř na pět set kalorií!

Za těchto okolností zůstávaly všechny veliké plány na přetváření přírody ve světovém měřítku pouhým snem spisovatelů vědeckofantastických románů. Nebylo prostě žádné schůdné cesty, kterou by byli mohli lidé nastoupit a která by je byla dovedla k roztavení polárních ledovců, k zúrodnění neplodných pouští, jako byla Sahara, Gobi a australské vnitrozemí, a k vysušení zbytečně velikých oceánů.