František Běhounek - Akce L

„Až se dost nadíváte na tu špínu na dně kádinky, povíte mi laskavě, co to tady pořádáte za představení, doktore!“ řekl Bartošek nevrle Klouzalovi. Ten se nedal rušit jeho slovy a s bohorovným klidem pokračoval v prohlídce tenké šedé vrstvy, která lpěla na dně nádobky. „Co byste řekl, že to je, profesore?“ obrátil se potom zdvořile a se širokým úsměvem na tváři k vedoucímu ústavu, podávaje mu kádinku. „Špinavá nádoba, která měla být v tuto dobu už dávno vyčištěna!“ odsekl Bartošek a odmítl podávanou kádinku. Úsměv na Klouzalově tváři se ještě rozšířil.

„To není obyčejná špína, pane profesore,“ prohlásil s určitostí.

„Kdybyste odpařil červené víno, dostal byste právě takovouhle usazeninu. A já vám teď ukážu, jak tahle usazenina vznikla. Dejte, Janko, krystal přesně do té polohy v generátoru, v jaké byl včera, a někdo ať přinese novou kádinku a trochu červeného vína!“ Víno naštěstí bylo po ruce od včerejšího dne, a tak ony rozkazy byly splněny v necelé minutě. Malý kruh velmi pozorných lidí se sevřel kolem přístroje, ale Klouzal je vyzval, aby trochu poodstoupili.

„Zřejmě se chystá nebezpečný pokus,“ podotkl kousavě Bartošek.

Klouzal se na něho zahleděl nepřítomným pohledem a v rozpacích se začal škrábat na hlavě. „Počkej,“ když byl vzrušen, každému tykal, „jakpak to vlastně včera bylo? Kdo z vás zapjal klíč generátoru?“ Jednohlasá odpověď zněla, že nikdo. „To není možné, někdo z vás se ho musil dotknout!“ trval na svém Klouzal. Ale všichni houževnatě zapírali. Bartošek už začal pozbývat trpělivosti a právě se chystal kolektiv rozpustit a poslat po denní práci, když Vzdorný vítězně vzkřikl:

„Už to mám, co tu není jako včera! Slíva nedržel kytaru v ruce, odložil ji na polici!“

„Dejte ji přesně tam, kde ležela včera, a vy všichni se dívejte na kádinku s vínem,“ velel vzrušeně Klouzal a k podivu všech mluvil tentokrát rychle a bez přerušování slov. Slíva váhavě uposlechl a položil kytaru na tenkou izolační destičku s klíčem. Sotva na ní nástroj spočinul, ozval se výkřik překvapení ze všech úst. Víno v kádince, stojící na stolku generátoru v místě, kam dopadalo zbytkové záření, zašumělo a v příštím okamžiku zmizelo. Zlomek vteřiny se ještě převaloval malý obláček páry v kádince, ale pak se rozplynul i ten. Kádinka tu stála prázdná, s čistými stěnami, jen na jejím dně lpěl šedavý prášek přesně stejný jako ten, který pokrýval dno včerejší Jirkovy kádinky. Klouzal opatrně obešel generátor a otevřením klíče přerušil přívod proudu do přístroje.

„Úžasné!“ vydechl Bartošek. „Přišli jste na báječnou věc, Klouzale, vy a váš kolektiv. Bylo to, jako kdyby byl někdo vylil víno na rozpálenou plotnu, tak rychle změnila jeho voda a alkohol skupenství. To, co zbylo, je trochu taninu a cukru, které byly ve víně rozpuštěny.“ Ještě dlouho potom seděli v Klouzalově pracovně a debatovali o výkladu podivného jevu. Byl to Klouzal, jenž navrhl pravděpodobné, a jak se později ukázalo, jediné správné vysvětlení. Krystal do určité míry usměrnil zbytkové paprsky a zesílil jejich intenzitu ve směru, v němž stála nádobka s vínem, ale jeho hlavní úloha byla v tom, že účinkem záření na jeho volné elektrony pozměnil kmitočet zbytkového záření.

Ten se vyrovnal s kmitočtem molekulárních vibrací v tekutině a výsledek byl přesně stejný, jaký nastává v akustice při takzvané rezonanci neboli souznění. Jsou-li blízko sebe dvě struny stejně naladěné a rozechvěje-li se jedna z nich, rozezvučí se samovolně účinkem jejích kmitů i struna druhá. Zazpívá-li se do prázdné sklenice tón, na nějž je naladěn vzdušný sloupec, vyplňující sklenici, sklenice se rozletí na kusy. Zde se kmitočet zbytkového záření upravil krystalem na stejnou hodnotu, jakou měl kmitočet molekul, a zesílil kmitání molekul natolik, že jeho energie převýšila soudržnost molekul v kapalině a molekuly se vypařily.

Provedli ihned předběžný hrubý výpočet a zjistili, že energie, kterou tu musili dodat na změnu skupenství kapalného v plynné, je nejméně o dva řády, to jest stokrát nižší, než kdyby k tomu byli použili tepla. Bartošek, jenž měl romantickou mysl a dovedl uvažovat dopředu, odhadl okamžitě nesmírný praktický dosah tohoto objevu.

Podařilo-li se s malým vynaložením energie proměnit kapalinu v páru, nedá jistě mnoho práce proměnit též pevné skupenství v kapalné, přinejmenším prvků a jednoduchých sloučenin. Roztavení polárních ledovců a vysušení nadbytečných ploch oceánů se stalo perspektivou blízké budoucnosti. Přát srdečně Klouzalovi a jeho kolektivu úspěch, jehož dosáhli, ale nemohl se ubránit trpkosti při vzpomínce, že žádný velký ústavo tento úkol nestál a že by jej byla Světová plánovací komise málem škrtla jako naprosto podřadný a málo významný. „Nu, teď na tom bude pracovat kdekdo,“ řekl a stiskl srdečně Klouzalovi ruku. „Doufám, že aspoň na vaše jméno se při tom nezapomene!“ Nemýlil se v obou směrech. Klouzal a jeho kolektiv dostali světovou cenu I. třídy v oboru fyzikální chemie za rok 2134.

O dva roky později vyjely už lodi s velkými „Klouzalovými rezonátory“ do grónské oblasti. Z piety byla jako první operační základna zvolena zátoka pod Ďáblovým mysem, kde před mnoha lety zahynula loď Henri Becquerel při pokusu roztavit ledovec teplem uvolněným z atomových jader. Předběžné pokusy, podniknuté na alpských ledovcích, dokázaly, že Klouzalovy rezonátory jsou s to splnit požadavky na ně kladené.

Zamontovali přístroje do vrtulníků, poháněných penitinovými elektromotory, a malá letecká eskadra se vznesla nad zátoku. Letěla pomalu a nízko nad rozlehlým ledovcem, z něhož začaly okamžitě stékat ohromné ručeje vody, jakmile byly Klouzalovy rezonátory uvedeny do chodu.

Za necelou půlhodinu nesmírná masa ledu zmizela a obnažila holou šedočernou skálu. Tím však ještě úloha letounů neskončila.

Inženýři, přítomní na jejich palubě, pozměnili kmitočet zbytkového záření a šedočerný povrch žuly začal pukat a drobit se pod účinkem paprsků. Neuplynuly ani dvě hodiny a holá skála se proměnila v rozloze několika set hektarů v úrodnou prsť bohatou na živec, oblíbený rostlinami, prsť jen čekala na zrno.

Bartošek s Klouzalovým kolektivem přihlíželi z paluby elektrické lodi J. A. Komenský úžasné příhodě, která se odehrávala před jejich očima. Klouzal, zachumlaný v šátku, na hlavě beranici, opíral se o hůl a držel mezi řídkými zuby vyhaslou lulku. Na tváři měl šťastný úsměv. Vzdorný, nyní už kandidát fyzikálněchemických věd, dobíral si Jirku Vozku:

„Vidíš, Božetěchu, nebýt tvé roztržitosti, tak tu ještě stál ledovec!“ Doktorka Bajerová a Janka se daly do smíchu, ale Jirka vrtěl rozpačitě hlavou.

„Nebýt doktora Klouzala!“ řekl upřímně a ve shodě s míněním všech. „Ten celou věc správně vysvětlil!“

„To je pravda,“ ozval se asistent Jarošek. „Nebýt doktora, byl jsi dodnes přesvědčen, že ti tehdy někdo to víno vypil!“ Smích malé skupiny přehlušil na okamžik skřípání lodních jeřábů, spouštějících na prám buldozery, které měly upravit na pobřeží cesty k nově získané půdě.

Tato část filmu hochy často rozesmála. Naplnila je také oprávněnou pýchou nad úspěchem práce jejich krajanů. „A tak všichni ti lidé žijí a nejsou ani tak příliš staří, něco přes sto let. Slyšel jsem to od otce,“ rozpomínal se Petr, syn vynikajícího geofyzika. Jan s nepřítomným pohledem přikývl. Děj, který se rozvíjel před jeho zraky, silně ho zaujal a vzbudil v něm na okamžik pochybnost, zda blízká minulost, vyplněná tak gigantickými pracemi, jaké film právě předváděl, není přece jen více hodna pozornosti než dávná století, o nichž s takovou zálibou čítal a přemýšlel. Usmál se při vzpomínce na otce, chirurga, a bratra, nukleárního inženýra. Co by asi tomu řekli, kdyby se jim přiznal k svému obdivu? Prohlašovali ho stále za nepraktického snílka, jenž je šťasten jen tehdy, může-li zvedat prach pokrývající děje dávných dob.