František Běhounek - Akce L

V současné době zmizelo již Grónské moře téměř úplně, až na malé mořské pleso v jeho bývalém středu, a také kolem severního pólu se již vynořilo mořské dno. Nejpozději do dvaceti let splyne Starý svět s Novým a pevnina bude všude obklopovat severní pól. Lidstvo tak získá nových deset miliónů čtverečních kilometrů pevné země, kterou osídlí a zúrodní.

Je samozřejmé, že ani hluboká vnitrozemní moře Starého světa nezůstala beze změn. Černé moře se zmenšilo na polovinu a stalo se uzavřeným velkým mořským plesem jako Kaspické moře. Stejný osud postihl i Středozemní moře. Z jeho východní části zbyla jen malá jezera, hluboká tisíc až dva tisíce metrů. Zmizelo Egejské moře a Levantské moře, zmizelo moře Jaderské. Pevnina pohltila ostrovy Kypr, Rhodos a Krétu, Afrika splynula s Malou Asií, s řeckým poloostrovem a se Sicílií, a hluboké Jónské moře utvořilo veliké mořské pleso. Podobné pleso zbylo z Tyrhénského moře a ze západní části Středozemního moře, ohraničené Korsikou, Sardinií a Baleárami. Na místě, kde býval Gibraltarský průliv s dávnými britskými pevnostmi, které kdysi tolik popuzovaly španělský a marocký lid, spojoval čtyři sta kilometrů široký pruh země Afriku s Pyrenejským poloostrovem.

Tou měrou, jakou se rozšiřovaly břehy moří, bylo nutno prodlužovat říční toky a stále upravovat jejich ústí. Dolní toky řek získaly zcela novou podobu. Rýn uhýbal od svého starého ústí táhlým obloukem na západ, protékal bývalým průlivem La Manche a čtyři sta kilometrů jihozápadně od Brestu vléval se do východního Atlantiku.

Cestou přijímal Labe, které do něho ústilo umělým kanálem, Temži z pravé strany a Seinu z levé. Podobně byl upraven tok Visly, která byla uměle spojena s Odrou a společně s ní se vlévala umělým řečištěm do Labe. Tak tyto řeky, které dříve ústily do Baltského a Severního moře, odváděly nyní své vody přímo Atlantskému oceánu, délka rýnského řečiště vzrostla víc než dvojnásobně.

Mnohé řeky nebylo možno tolik prodloužit, aby dosáhly nových mořských břehů, ale nebylo toho potřebí a také by to nebylo přineslo žádný užitek. Byly mezi sebou velmi účelně propojeny sítí vhodně založených kanálů a ústily do vnitrozemských sladkovodních moří.

Nejvíce byla tato zásada uplatněna u velikých řek sibiřských, v nitru Sibiře vzniklo tehdy sladkovodní moře, které navrhoval už v polovině dvacátého století sovětský inženýr Davydov. Nebylo vždy možno splavnit řeky přirozeným spádem jejich koryt až k ústí do moře, ale pro vyspělou techniku to nebyla žádná překážka. Starý způsob splavňování řek vodními komorami byl opuštěn a výškové rozdíly na různých místech jejich toků se překonávaly ohromnými vodními zdvižemi. V podstatě tu šlo o plavební komoru pohyblivou ve svislém směru.

„Tohle všechno vlastně známe jaksepatří z učebnic a ze školního filmu, vždyť je to práce našeho století, a přesto to člověka znovu napne, když to tak všechno vidí rychle po sobě,“ prohlásil jeden z hochů, když tento obraz Vítězného pochodu skončil.

„Určitě!“ souhlasil horlivě Petr. „Já sám moc lituji, že jsem se narodil trochu pozdě a nemohl jsem se velkého vodního díla přímo zúčastnit. Představte si, co to bylo za projekty a jak si inženýři přišli na své! Tak třeba jen když se spojila Antarktida s Austrálií a s Novým Zélandem a Austrálie s Novou Guineou, se všemi Sundskými ostrovy, s Filipínami a s asijskou pevninou a když se stavěly dálnice od jižního pólu až skoro k severnímu. Jaká to musila být báječná práce! Ale teď se nic neděje. Leda by…,“ zarazil se a nedokončil.

„Co leda by, dopověz to!“ dotírali na něj všichni hoši s výjimkou Jana, který tušil, co má Petr na mysli. Ale Petr se ošíval a nechtěl prozradit, oč jde. „Snad čtete“ noviny a posloucháte rozhlas hoši, ne?“ vytáčel se. „Nech si ty své tajnosti, beztak nebudou stát za mnoho!“ horšil se jeden hoch.

„On má na mysli konferenci v Atlantiku, ale z té moc zajímavého nebude,“ řekl pohrdavě jiný hoch. Jan se tiše usmál. Jako hostitel hleděl zabránit hádce, která hrozila propuknout.

„Nechme toho zatím, hoši!“ pravil smířlivě. „Napijme se raději na dlouhé zdraví doktora Klouzala a jeho kolektivu! Zaslouží si to, vždyť z jejich skromné práce nakonec celé to obrovské vodní dílo vzniklo!“

„Ať žijí!“ volali nadšeně hoši a jejich sklenky, naplněné báječně vonící oranžádou, srazily se k srdečnému přípitku.

„Teď jsme se vrátili zase hezky dozadu!“ prohlásil jeden hoch, když se začal odvíjet osmý obraz Vítězného pochodu.

„Ne tak příliš,“ řekl Jan. „Tohle je nějaká okrajová čtvrť Staré Prahy, podle domů asi z první poloviny dvacátého století.“ Hlasatel záhy potvrdil, že se nemýlil.

„Nač čekají ti lidé?“ podivoval se jeden hoch.

„Nač? Přece na trolej, nevidíš tabulku stanice a číslo trati?“ upozorňoval Petr.

„Aha!“ řekl hoch. „Ale trvalo jim to tehdy, než se dočkali!“

„A to ještě to film jistě zkracuje,“ soudil Petr. Hoši zvyklí na elektrobusy, jezdící v půlminutových přestávkách, se smáli.

„To měli lidé tehdy hodně času,“ soudil jeden z nich.

„Naopak!“ odporoval Jan. „Pracovali mnohem déle, než se pracuje dnes, práce zdaleka nebyla tak mechanizovaná a potřebné energie bylo mnohem méně. Také procento duševních pracovníků bylo mnohem nižší než dnes. Týden měl tehdy šestačtyřicet pracovních hodin a jen výjimečně v povoláních ohrožujících zdraví šestatřicet.“

„A dnes je dvacet hodin maximum!“ podotkl jeden chlapec a z jeho hlasu vyznívala soustrast s lidmi dvacátého století.

„Jen povinné maximum, vždyť hodně lidí pracuje ze záliby často mnohem déle,“ opravil ho Jan. Z promítací stěny se ozval dunivý rachot, který ustavičně sílil a nakonec zmohutněl tak, že si hoši, nezvyklí hluku, zacpávali uši.

Těžký nákladní automobil vjel do ulice a z jeho výfuku se valil hustý kouř spálených pohonných látek. Lidé čekající u staničního sloupku ustupovali k domům, ale sotva se rozptýlila kouřová clona, která zalehla širokou ulici, objevilo se nové auto a předchozí obraz se opakoval.

„V tomhle bych se udusil!“ prohlásil jeden hoch. „Psst, tiše, nepřerušujte hlasatele!“ napomínal Petr. „Je škoda, že náš film nedosáhl ještě takové dokonalosti, aby předvedl i pocity čichové,“ zněl slovní doprovod obrazu.

„Žádná škoda,“ mínil jeden hoch, který studoval chemickou větev patnáctiletky. „Tyhle spálené těžké uhlovodíky pekelně páchnou, to bychom odtud musili utéci. Chudáci, kteří v tomhle žili! Četl jsem někde, že když tenhle kouř z výfuku starých Dieselových motorů, používaných ve dvacátém století, vnikl do otevřeného vozu tramvaje, trvalo to hezkou chvíli, než se vůz vyvětral, ačkoli byl v pohybu a vzduch jím protahoval.“ Podobný výklad zazněl i z rozhlasu.

„Přesto bylo několik málo lidí, kteří tento ohavný dým Dieselových motorů dokonce vyhledávali a šli za ním,“ pokračoval hlasatel. Obraz ulice zmizel a objevil se uzavřený dvůr před garážÍ. Stál na něm velký nákladní vůz s motorem v chodu a hustá oblaka výfukového kouře se líně převalovala nad špatnou dlažbou. Občas se z nich vynořila postava mladého muže, který něco kutil kolem nevelkého přístroje; přístroj stál na dlažbě a dlouhý kabel jej spojoval s elektrickou zásuvkou umístěnou uvnitř garáže.