František Běhounek - Akce L

„Jsem velmi rád, že tyhlety nejmenší potvory, jako jsou protogeny, viry a baktérie, dnes už neexistují,“ prohlásil s uspokojením Petr a otřel si oči, které mu zvlhly při pohledu na hošíka s obrnou. Jeho kamarádi s ním souhlasili. Boj s nejmenšími nepřáteli života je zaujal tak, že následující část filmu, předvádějící úžasné pokroky chirurgie, sledovali trochu přezíravě. Snad tu působila i skutečnost, že šlo o věci běžné a známé. Vítězství nad viry a baktériemi patřilo dávné minulosti a dýchla z něho romantika boje s neviditelným nepřítelem.

Veliký rozmach chirurgie se datoval od úspěšného dokončení výzkumu ústřední nervové soustavy, k němuž položil pevné základy slavný ruský fyziolog I. P. Pavlov. Když se do všech podrobností objasnila neobyčejná úloha, kterou hraje ústřední nervová soustava ve všech životních pochodech, dověděl se teprve chirurg, čeho všeho se smí odvážit, chce-li operativně zhojit porušený orgán anebo jej úplně nahradit orgánem zdravým, přeneseným z těla jiného, stejně anebo podobně utvářeného živočicha. Po odstranění virů a baktérií zůstala sice úloha chirurgova omezena téměř výhradně na úrazy, ale i tu nalézal široké pole působnosti. Velký rozvoj jiných vědních oborů umožnil vypracování nových operačních technik a takové zákroky, o nichž chirurgové z poloviny dvacátého století mohli jen snít.

Jestliže se tehdy podle vzoru ruského chirurga Filatova nahrazovala vadná oční rohovka zdravou, přenesenou z oka právě zemřelých osob, nyní se vyměňovala i sítnice, a nejen sítnice, dokonce i celé oko. Používalo se k tomu očí některých velkých opic, o nichž se zjistilo, že jejich způsob vidění je přesně stejný jako u člověka. Opice byly k tomu účelu chovány ve velkých přírodních rezervacích, v krajích, kde byly zvyklé žít, a rychlá letadla je odtamtud dopravovala v několika hodinách na nejvzdálenější místa, kde se prováděla operace.

Nepoužívalo se jen očí těchto velikých savců, chirurgové dovedli jakýkoli jiný jejich vnitřní orgán s neklamnou zručností přemístit transplantovat, jak se říkalo odborně — do člověka. Srdce nečinilo výjimku a chirurg nemusil se svou prací nijak spěchat. Po celou dobu operace rozvádělo umělé srdce krev do žil a tepen se stejným tlakem a výkonem jako přirozené srdce živé. Jen jeden orgán nebylo možno tímto způsobem nahradit: mozek člověka s jeho vyspělou ústřední nervovou soustavou, ovládající všechny životní pochody, od zpracování potravy až po myšlení a vytváření nových hodnot.

Skutečnost, že transplantace mozku je v roce 2200 ještě neřešitelným úkolem, dala podnět k horlivé výměně názorů mezi Janovými hosty. Podivovali se nad tím, že se nikdo nepokusil ani o podobnou operaci u zvířat a Jan, jenž zpočátku tiše naslouchal debatě, nakonec se do ní vmísil. Jako syn známého chirurga vědělo těchto problémech o něco více než ostatní hoši, ačkoli se jeho zájmy nesly jiným směrem.

„Na tom přece není nic divného, že to nikdo nezkusil, vždyť. to ani zkusit nejde,“ prohlásil.

„Rád bych věděl proč?“ řekl pohrdlivě Petr, který měl neomezenou důvěru v současnou vědu a techniku. „Mozek přece není nic tak neobyčejného.“

„Snad tvůj,“ škádlil ho jeden z hochů a bystře uhnul před jeho pěstí.

„To je přece jasné,“ tvrdil Jan. „Mozek se svým ústředím nervové soustavy je nejvyšším řídícím orgánem celého těla. I když pacient je v narkóze, vykonává mozek svou práci a kontroluje všechny životní pochody pacientova těla, třebaže jsou narkózou utlumeny. Kdybys třeba jen na okamžik jeho činnost přerušil — a to bys musil, když ho chceš nahradit jiným mozkem —, je po pacientovi. Bylo by potřebí udržovat po tu dobu v činnosti nějaký umělý mozek, jako se to děje při transplantaci srdce, kde zatím pracuje umělé srdce, ale umělý mozek se dosud nezdařilo sestrojit.“ Zatímco hoši víceméně žertem uvažovali o tom, jaká by to byla výhoda, kdyby ti, kdo jsou špatní počtáři, mohli získat umělý mozek s velkými matematickými schopnostmi a znamenitou pamětí, přešel film k další etapě Vítězného pochodu. Jmenovala se Svět bez hladu a líčila úžasné pokroky v produkci rostlinné a živočišné. Bylo jich vskutku zapotřebí i potom, kdy vysušením oceánů a zúrodněním tropických i polárních pustin získali lidé nové ohromné plochy obdělávatelné půdy. Po vítězství nad nejmenšími nepřáteli množil se počet obyvatel Země velmi rychle a bylo nutno opatřit dostatek potravy pro všechna nová ústa.

Nebylo již možno přenechávat osud žní rozmarům počasí a velikým úkolem první poloviny dvaadvacátého století bylo vyřešení problému světového řízení počasí. Byl to těžký úkol, protože bylo nutno vzít v úvahu různé důležité činitele, které spolupůsobí při vytváření počasÍ. Je to především nakloněná poloha zemské osy, která způsobuje, že stejně veliké plochy zemského povrchu přijímají od slunce různá množství tepla, podle toho, pod jakým úhlem na ně dopadají jeho paprsky. Čím je tento úhel menší, tím méně tepla dostane, a proto polární končiny, kam slunce svítí vždy jen pod malým úhlem — na pólech činí největší výška slunce nad obzorem jen 23 stupně —, jsou na tom nejhůře.

Různé zahřívání zemského povrchu a otáčení Země kolem osy vede k promíchávání různě teplých vzdušných vrstev, které se prostírají nad rovníkovými a polárními oblastmi. Tak vznikají pravidelné pasátní větry, které vanou následkem zemského otáčení na severní polokouli od severovýchodu a na jižní od jihovýchodu. Severně a jižně od konečné hranice jejich dosahu táhne se pásmo západních větrů a nad ním potom, v oblasti severního a jižního pólu, převládaly východní větry polární fronty. Polární fronta s velmi ostrými teplotními rozdíly často nevítaně zasahovala daleko na jih — nebo na sever, šlo-li o polární frontu jižní točny — a působila zemědělským závodům největší mrzutosti.

Proudící vzdušné masy měly různý stupeň vlhkosti. V oblasti vysokého vzdušného tlaku, kde šlo zpravidla o sestupné vzdušné proudy, byl vzduch suchý a počasí krásné; to byla takzvaná anticyklóna. Jejím protějškem byla cyklóna, oblast s nízkým tlakem vzduchu a se vzestupnými vlhkými vzdušnými proudy, vytvářejícími dešťové mraky a špatné počasí. Pojem „špatný“ byl ovšem poněkud nesprávný, pro rolníka, čekajícího na vláhu, bylo takové špatné počasí největším dobrodiním.

Protějškem pasátů byly monzuny, vznikající obrovským promícháním vzdušných mas různých tlaků. Nejvýznamnější z nich byly monzuny Indického oceánu, které vyrovnávaly rozdíly vzdušného tlaku mezi jižní Afrikou a Přední Asií. V létě vanuly od jihozápadu a přinášely indickým rolníkům vytoužený déšť a vysokým horám himálajským spousty sněhu; v zimě byl jejich směr opačný. Rozdílné oteplování vzdušných vrstev nad mořem, kde bylo pomalé, ježto voda odváděla přijaté sluneční teplo do hloubky, a nad pevninou, kde se vzduch rychle ohříval, způsobovalo ostré rozdíly mezi drsným podnebím vnitrozemským a mírným podnebím oceánským. Nadto se ještě vytvářely mocné mořské proudy teplé i studené vody, zasahující daleko do míst největšího ohřívání moře a ovlivňující velmi význačně podnebí blízkých pobřeží. Teplý Golfský proud, čerpající nejteplejší vody z Mexického zálivu a z takzvaného pasátového příhonu, který mu přiváděl vody od západního pobřeží Afriky, byl z nich nejznámější. Protékal od Mexického zálivu — po němž měl jméno — na severovýchod, omýval západní břehy Skandinávie a zasahoval vysoko nad severní polární kruh, až ke Špicberkům. Jeho zásluhou byla průměrná zimní teplota severního Norska značně vyšší než zimní teplota Čech, ačkoli Čechy leží téměř o dvacet stupňů blíže k rovníku než tyto severonorské kraje. Vysunul také hranici plovoucího ledu u západních Špicberků vysoko na sever a umožňoval k nim po pět měsíců v roce volný přístup lodím. Ke grónským břehům, ležícím ve stejné zeměpisné šířce, mohly se lodi přiblížit jen po několik týdnů, a ještě s nebezpečím, poněvadž led tu byl v ustavičném pohybu. Protějškem Golfského proudu, působícího v severním Atlantiku, byl teplý proud Kurošio, tekoucí v Tichém oceáně od Filipínského souostroví na severovýchod podle východních břehů japonských.