František Běhounek - Akce L

Elektronkový paprsek odhalil skrytého škůdce, i když ještě nebyl s to ukázat jej ve všech podrobnostech. Virus byl až tisíckrát menší než buňky a dovedl se mezi nimi znamenitě skrývat. Elektronovým mikroskopem byl objeven i v rakovinných nádorech a tehdy poprvé pojali biologové podezření, že je původcem této zhoubné nemoci.

V polovině dvacátého století vznikl mezi nimi prudký boj o to, zda je tento názor správný, anebo mají pravdu ti, kdo tvrdí, že rakovinu vyvolávají vnější vlivy, mezi nimi určité chemické látky, jako je například uhlovodík 3,4 benzpyren. Stoupenci virové teorie tvrdili, že přítomnost takových „rakovinotvorných“ uhlovodíků byla prokázána i ve žluči naprosto zdravých lidí, kteří se dožili úctyhodného věku a vůbec neonemocněli rakovinou. Odpůrci virů zase odmítali průkaznost snímků z elektronového mikroskopu a na důvodech, které uváděli, bylo mnoho pravdy. Nebylo možno popřít, že zvětšovací technika elektronového mikroskopu je velmi primitivní. Mnohý biologický předmět, jehož snímek se měl zhotovit, musil být předtím opatřen velmi tenkou vrstvou kovu; tehdy byl elektronový paprsek různě pohlcován v různě hutných částech předmětu a mohl vytvořit na fotografické desce obraz předmětu skládající se z různě světlých částí.

„Jsou to stínové obrázky umrtvené živé hmoty,“ posmívali se odpůrci virové teorie a měli v podstatě pravdu. Přesto prokázal elektronový mikroskop badatelům, zkoumajícím nejmenší částice živé i neživé hmoty, cenné služby. Ukázal jim také poprvé nesmírně zajímavého jedince, kterého věda neznala a který se projevil jako úporný nepřítel baktérií a nejcennější spojenec člověka v jeho boji s těmito původci nakažlivých chorob. Dostal jméno bakteriofág, žrout baktérií, a bylo neobyčejně zajímavé pozorovat jeho činnost. Ačkoli byl tisíckrát menší než baktérie, přisál se s nesmírnou energií k tenké blance chránící její tělo, prokousal ji a pronikl do jejího nitra. Tam ji potom začal hltat, ale dřív než strávil celý její obsah, rozpadl se na veliký kolektiv mnoha set bakteriofágů, kteří vítězně zaujali místo, kde dříve žila baktérie.

V polovině dvacátého století stáli badatelé, přede všemi těmito objevy v údivu a celkem bezradně. Vyskytl se názor, který razil sovětský biolog G. M. Bošjan, že virus, bakteriofág i sama baktérie jsou celkem jen různé jevy společné podstaty a důkazem různých přechodů nebuněčné hmoty v buněčnou. Bošjan však byl potírán i vlastními krajany.

Trvalo téměř sto let a stálo to práci mnoha set kolektivů nejschopnějších odborníků, než všechny tyto záhady byly uspokojivě objasněny a lidé byli zbaveni svých nejmenších, a přitom nejzhoubnějších nepřátel, virů a baktérií. Dvě cesty tu vedly k úspěchu: nesmírné zdokonalení protonového mikroskopu a uplatnění označených atomů při výzkumu života virů a baktérií. Jak protonový mikroskop, tak atomy označené atomy stejnorodými, ale radioaktivními, vysílajícími neviditelné, dobře zjistitelné záření, byly známy už v první polovině dvacátého století. V proto novém mikroskopu byl elektron nahrazen protonem, velmi rychlým atomovým jádrem/vodíku. Tím bylo teoreticky možno zvětšovat až čtyřmiliónkrát, ale praktické provedení naráželo na stejné potíže jako u elektronového mikroskopu. V první polovině dvacátého století nebylo možno prosvětlovat předměty protonovým zářením jinak, jen když obdržely tenkou kovovou masku, která pohlcovala protony do té míry, že na fotografické desce vznikl stínový zvětšený obraz předmětu. To ovšem znamenalo práci s materiálem mrtvým a pokovením i pozměněným, zcela stejně jako u elektronového mikroskopu. Protonový mikroskop sice předměty dále zvětšil — ve srovnání s mikroskopem elektronovým —, ale v podstatě na nich neukázal žádné nové podrobnosti.

I s tímto nedokonalým protonovým mikroskopem však byl učiněn nový objev, o němž se později ukázalo, že má základní význam pro zachování a prodloužení života. Byl to objev podivných tělísek tyčkové podoby, která byla ještě stokrát menší než viry. Zpočátku jim badatelé říkali tyčinky X, později, když byly prozkoumány jejich vlastnosti, dostaly jméno proto geny, prvotvůrci. Skutečně se ukázalo, že na jejich přítomnosti a činnosti závisí, zda se z nebuněčné hmoty vytvoří virus a jeho dalším vývojem baktérie. Ale to všechno bylo zjištěno po mnohaleté práci a teprve potom, když se podařilo zdokonalit protonový mikroskop tak, že zvětšil živou hmotu věrně do všech podrobností, aniž bylo potřebí umrtvit a pozměnit ji nánosem kovové vrstvičky.

Použití „radioaktivních zvědů“ neboli „stopovací metody“ bylo starého data. Už v druhém desítiletí dvacátého století pokusili se různí badatelé sledovat cesty obyčejných atomů tím způsobem, že je smíchali s radioaktivními atomy téhož prvku. Záření těchto atomů jim nejen prozradilo, kde jsou nezářící atomy, ale i kolik jich je, ježto pokaždé, když si část nezářících atomů vybrala určitou cestu, dala se toutéž cestou i stejná část atomů zářících. Zpočátku se tato velmi důmyslná stopovací metoda, která ušetřila chemikům nesmírně mnoho práce a často je vyvedla i ze slepé uličky, omezovala jen na několik málo přírodních radioaktivních prvků, ale později, když roku 1934 manželé Joliot-Curieovi objevili umělou radioaktivitu, podařilo se z každého prvku připravit zářící atomy. To vedlo k neobyčejným pokrokům v biologii a v biochemii a v první polovině jedenadvacátého století umožnila stopovací metoda důkladné prozkoumání vlastností protogenů, virů a baktérií.

Potom se ukázalo, jakou ohromnou úlohu hrají protogeny v životě rostlin, zvířat i lidí. Byly nebuněčného původu stejně jako viry a skládaly se z různých bílkovin právě jako viry. Měly však podivuhodnou schopnost měnit buněčnou hmotu v zákeřné viry a spolu s nimi pak vytvářet ještě zhoubnější baktérie, původce nejrůznějších nakažlivých chorob. Nebyly přítomny v každém organismu ve stejném množství a jejich přítomnost v něm závisela velmi zákonitě na vnějších podmínkách, na prostředí, v němž se vyskytovaly. Podobně závisela i jejich činnost na vnějších podmínkách, na výživě organismu a na látkách, které mu byly podány. Nyní se objasnila i stoletá „záhada bílých myšek“, proč myšky z klece B neonemocněly rakovinným nádorem, ačkoli dostaly injekci 3,4 benzpyrenu odděleného z výfukových plynů, stejně jako myšky z klece A. Jejich tělíčka nehostila záludné nepřátele, protogeny, kdežto v myškách A jich byla početná kolonie, která účinkem 3,4 benzpyrenu v krátké době tak vzrostla, že vytvořila veliké množství virů, původců rakoviny. Od prozkoumání vlastností protogenů byl už jen krok — třebaže ještě dosti dlouhý — k přesnému zjištění podmínek jejich vzniku a k jejich odstranění ze světa v pravém slova smyslu. Nebyl to jen virus rakoviny, který dovedly vytvářet, byla tu ještě početná řada jiných virů, původců jiných rozšířených chorob, od nepříjemné, i když málo nebezpečné a velmi rozšířené chřipky až po mozkovou obrnu. Soucit, který pocítili hoši při pohledu na myšky, postižené ohyzdnými nádory, ještě vzrostl, když spatřili hošíka s ochrnutýma nohama, jak pracně a pomalu kráčí za pomoci zvláštního strojku. Byl kdysi napaden virem mozkové obrny, nepřítelem, který měřil jen jednu desetitisícinu milimetru, a toto byly dlouhodobé následky jeho zákeřného útoku.