František Běhounek - Akce L

Roztavení grónského a antarktického ledovce a zúrodnění odkrytých skal bylo jen první etapou ohromného díla, které se začalo rozvíjet s objevem Klouzalových rezonátorů. Nová území se rychle osídlovala a hlubinné studny je v krátké době zaopatřily potřebnou energií. Na místech, kudy si kdysi k smrti unavená družina kapitána Scota razila cestu hlubokým sněhem k jižní točně, rostla zlatá kukuřice a jiné obilí z půdy proteplené ohromnou sítí potrubí, napojeného na energetické studny. Sotva bylo toto dílo pod severní točnou a kolem jižní točny skončeno, přikročil svět k novému, ještě daleko rozsáhlejšímu, které neobyčejně změnilo tvář zeměkoule.

Tentokrát šlo o vysušení oceánů do hloubky dvou a půl kilometru.

Světová technická rada rozpočetla trvání celého díla na padesát let, ale podařilo se splnit plán o celých deset let dříve. Dílo bylo hned zpočátku zahájeno v ohromném měřítku. Na všech šesti pevninách — Antarktis se stala šestým dílem světa, rovnocenným rozsahem i úrodou s Evropou — bylo založeno přes tisíc odpařovacích stanic, rozsetých po všech březích Atlantského a Tichého oceánu i po březích vnitrozemských moří, jako je Baltské, Středozemní a Černé. Na těchto stanicích nepracovali jen místní obyvatelé, nýbrž i cizinci. Již dlouho bylo zvykem, že Světový úřad práce rozmisťoval pracovníky podle toho, kam se sami hlásili. Vzhledem k velkému počtu pracovišť nebylo ani valně potřebí příliv přihlášek nějak usměrňovat nebo určení pracovníků měnit proti jejich přání, v průměru se poptávka vyrovnávala s potřebou.

Toto veliké promíchávání lidí různých jazyků neobyčejně přispělo k dalšímu vývoji světového jazyka „lingua universalis“ neboli liu, jak se mu zkráceně říkalo. Byly v něm zastoupeny nejvýraznější prvky nejrůznějších jazyků, světových i těch, jimiž mluvilo třeba jen několik set tisíc lidí. Záleželo na oblibě, které se slovu dostalo, aby se vžilo.

Zpočátku byl tento jazyk nebohatý na výrazy a od pracoviště k pracovišti se dosti lišil, ale záhy se ho zmocnili jazykovědci, sjednotili jej a upravili jeho jednoduchou mluvnici tak, že bylo možno vyjádřit jím vše a použít ho i jako jazyka literárního. Na všech pracovištích vznikaly jazykové kroužky, a poněvadž nová řeč skutečně byla stručná, jasná a výstižná a její mluvnice velmi prostá, učili se jí lidé rychle. Než skončilo „Velké vodní dílo“, jak byla tato etapa ve vývoji lidstva nazvána, stala se liu skutečným světovým jazykem, jímž se mluvilo všeobecně od pólu k pólu a od západoamerických břehů až po břehy východoasijské. Liu se také stala závěrečným kamenem, stmelujícím navždy jednotu lidstva.

Ve všech pěti tisících odpařovacích stanic byla zřízena gigantická čerpadla, poháněná penitinovými elektromotory, ženoucí mořskou vodu s výkonem mnoha tisíc litrů za vteřinu do veliké věžovité baterie Klouzalových rezonátorů. V nich se odpařovala a vodní pára byla zase srážena ve vodu — tentokrát už „sladkou“, říční, schopnou zavlažovat pole. Většinou byla vedena potrubími z plastické hmoty, dlouhými tisíce kilometrů, na místa, kde byly zakládány ohromné zavlažovací nádrže. Těmi místy byla Sahara, poušť Gobi a Kalahari a písčiny australského vnitrozemí. Menší část sladké vody byla elektricky rozkládána na kyslík a vodík, a oba tyto plyny byly hromaděny pod tlakem mnoha set atmosfér v silnostěnných válcích z plastické hmoty.

Po odpaření mořské vody zbylo velké množství solí, které v ní byly rozpuštěny, z každého krychlového metru vody se tak získalo průměrně 35 kg solí, převážně chlorid sodný a hořečnatý, síran hořečnatý a sodný a sloučeniny draselné. Byly to cenné látky pro chemický průmysl, a zejména hořčík se brzy nesmírně uplatnil při novém způsobu získávání energie z atomových jader, tento způsob byl mnohem vhodnější než starý, který čerpal energii z atomových jader uranu, plutonia a vodíku.

Odpařování mořské vody a jímání vzniklých produktů znamenalo jen část velkého vodního díla, které zásadně změnilo tvář zeměkoule.

Bylo nutno předem pomýšlet na skutečnost, že všechny dosavadní přístavy přestanou přístavy být, neučiní-li se přiměřená opatření.

Poněvadž Severní moře s mělkým průlivem La Manche a Svatojiřským bylo úplně vysušeno, přestal být Londýn jedním z největších světových přístavů. Týž osud stihl Leningrad, ježto Baltské moře zmizelo úplně. New York nebyl na tom o nic lépe; nový pruh země, sta kilometrů široký, který se zvolna vynořil z vod, odřízl ho od Atlantiku. A stejně tomu bylo na všech jiných pobřežích. Veliký problém zněl, co s loďstvem? Při neobyčejně vyspělé technice nečinilo rychlé zakládání nových přístavů nejmenších potíží, ale kam zatím uklidit lodi, které se ve většině případů nezbytně musily octnout na dně dosavadních přístavů, jakmile hladina moří klesne jen o několik desítek metrů?

Celá otázka byla předem pečlivě rozvážena podle podrobné mapy hloubek všech moří, která byla zvláště ještě k tomu účelu doplněna.

Tak se ukázalo, že Mexický záliv a Karibské moře, které spolu splývají, nebudou valně dotčeny snížením hladiny o 2500 metrů. Od východu jsou chráněny souvislým pásmem ostrovů, na ostatních stranách americkou pevninou. Loďstva celého světa zde našla dostatek místa a jejich přístup do všech moří byl usnadněn proražením dvou kanálů, z nichž jeden vedl mezi ostrovem Kubou a Haiti a druhý mezi Haiti a Portorikem. Tyto kanály byly stále prohlubovány tou měrou, jakou pokračovalo vysoušení oceánů. Když bylo „Velké vodní dílo“ skončeno, vznikly tu dva hluboké mořské kaňony, jejichž stěny, svislé jako zeď, zvedaly se místy až do výše 1800 metrů.

Před zahájením vysušovací akce zaujímala světová moře 71 procent povrchu zeměkoule a pevnina jen 29 procent, když dílo skončilo, zvětšila se pevnina víc než o polovinu a pokrývala téměř polovinu zemského povrchu. Atlantský oceán změnil svůj vzhled nejvíce, Tichý oceán s velkými hlubinami byl postižen značně méně. Středem Atlantiku se táhla nová řada velkých ostrovů. Měla tvar obrovského srpu s ostřím obráceným proti Starému světu a s držadlem zasahujícím téměř k jihopolární pevnině. Nejvyššími vrcholy tohoto nového souostroví se staly dosavadní ostrovy Azorské na severu a ostrov Tristan da Cunha na jihu. I ve východní části Atlantiku se vynořily některé ostrovy, jeden z nich, ležící nad rovníkem mezi střední částí nové pevniny a Afrikou, rovnal se rozlohou italskému poloostrovu.

K nejpronikavějším změnám tváře zeměkoule došlo na severu.

Baltské moře zmizelo úplně, Severní, Bílé, Karské a Barentsovo rovněž. Sibiřské a severoruské břehy postoupily vysoko na sever, místy až za 82. rovnoběžku, a nová pevnina pohltila všechny ostrovy východosibiřského a Nordenskjoldova moře, i Novou zemi, zemi Františka Josefa, Severní Zemi a Špicberky. Mocný pás nové země, místy širší než 1000 kilometrů, spojoval Skandinávský poloostrov s Grónskem. Pohltil Shetlandské ostrovy, Faerské ostrovy a veliký ostrov Island s jeho ledovci, sopkami a gejzíry a vybíhal na severu až nad bývalý ostrov Jan Mayen.

K stejně hlubokým zásahům došlo na americké straně. Zmizela rozsáhlá Hudsonova zátoka a Grónsko se všemi polárními ostrovy, které ležely severně od kanadských břehů, splynulo s americkou pevninou. Beringovo moře zmizelo rovněž a Asie byla spojena s Amerikou novou zemí, místy víc než 2000 kilometrů širokou. Tak se stala z hlubokého moře, oblévajícího severní točnu, veliká uzavřená vodní oblast, oddělená od zbytku Grónského moře hrází několik set kilometrů širokou, která spojovala Špicberky s bývalými severovýchodními břehy Grónska. Bylo plánem příštích desítiletí vysušit jak zbytek moře točnového, tak i Grónského. Na tomto díle se právě pracovalo.