František Běhounek - Akce L

„Přístroj je v podstatě elektrický ventilátor, prohánějící výfukové plyny zvláštními roztoky, které je pohlcují,“ vysvětloval hlasatel.

„A muž, který se jím zabývá, je laborantem biochemického ústavu, kde se pracuje na výzkumu karcinogenních látek, to jest látek, které buď jsou přímo původci rakoviny, anebo přispívají k jejímu vzniku.

V polovině dvacátého století stála úmrtnost na rakovinu na druhém místě a zatlačila do pozadí tuberkulózu. Tehdy lidé zahájili úporný boj proti rakovině; boj trval téměř sto let, skončil však úplným vítězstvím vědy. Dnes patří tato hrozná choroba dávné minulosti stejně jako choroby ostatní. Pokud nedojde k nenapravitelným úrazům, umírají lidé jen konečným opotřebováním organismu a dožívají se průměrně sto padesáti let, jak to také plně odpovídá embryonálnímu vývoji člověka jako savce.“ Mezitím muž na obraze skončil nasávání páchnoucích plynů, složil své přístroje do kufříku a pomalu vlekl nemalé břemeno k tramvaji.

„Nedali mu na to ani vůz!“ podivoval se Petr.

„Neměli jich tehdy tolik jako my dnes a poháněli je benzínem, který byl dosti drahý, ne elektřinou, čerpanou z penitinu,“ vysvětloval Jan. Film zatím přeskočil nezajímavé dlouhé putování laborantovo s těžkým břemenem do výzkumného ústavu a otevřel pohled do chemické laboratoře s celým jejím složitým vybavením. Různé chemické procesy, které potom následovaly, vaření, destilování, filtrování, promývání a jiné zajímaly jen hocha z chemické větve patnáctiletky, ostatní se při nich trochu nudili. Film je zkrátil, jak to jen šlo, a rychle přešel k závěru celé dlouhé práce. Byla to malá skleněná lahvička, naplněná průzračnou kapalinou. Muž oděný v bílý laboratorní plášť, s gumovými tenkými rukavicemi na rukou, pořizoval snímek spektra této kapaliny, oddělené s takovou námahou a velkým vynaložením času z výfukových plynů Dieselova motoru. Nato posunul fotografickou desku tak, že se ve cloně spektrografu octla její neexponovaná část a zhotovil spektrum tekutiny, kterou vzal z lahvičky označené 3,4 benzpyren.Potom desku vyvolal a po vykoupání v tekoucí vodě vysušil. S velkým zájmem ji pak prohlížel proti mírně ozářené bílé matnici.

Na desce se ukázaly dva matné světlé pruhy, ležící vedle sebe, a přesně ve stejném místě pod nimi dva pruhy zcela podobné, ale mnohem jasnější. Ostrá bílá stupnice spektrografu, která se ofotografovala na desce současně s prvním spektrem, ukazovala, že obě dvojice světlých pruhů mají přesně stejné vlnové délky.

„Bylo již dříve známo, že uhlovodík nazvaný tři čtyři benzpyren může vyvolat u pokusných zvířat zhoubný nádor,“ vysvětloval doprovod filmu.

„Spektrum jasně dokazovalo, že se tento nebezpečný uhlovodík ve výfukových plynech Dieselových motorů vyskytuje, ale tento důkaz nepovažovali badatelé ještě za dosti průkazný a podnikli s oddělenou tekutinou biologický pokus.“ Obraz přeskočil do velké světlé laboratoře s dlouhým kameninovým pultem, umístěným přímo pod oknem. Laborant přivezl na lehkém vozíku několik drátěných klecí, z nichž některé byly prázdné, v jiných zase byly stěsnány bílé myšky, které se čile rozběhly po pultu, jakmile jim otevřel dvířka jejich vězení. Hned za laborantem přišel lékař a zahájil svou práci. Do malé injekční stříkačky nasával po jednom krychlovém centimetru z tekutiny oddělené z výfukových plynů a vstřikoval je myškám pod kůži. Laborant hned po injekci umístil myšky do prázdné klece. Ne všechny myšky byly podrobeny tomuto trápení, určitá část jich nedostala injekci, a ty laborant kladl do zvláštní klece, když předtím poznamenal jejich bílé hřbítky fialovým anilínovým inkoustem. Zakrátko byly odbaveny všechny myšky z klece označené písmenem A a přišly na řadu myšky z klece, na jejímž štítku bylo namalováno B. Napohled se nijak nelišily od obyvatelek předchozích, ačkoli patřily k jinému kmeni myšek. Prošly stejným postupem, část jich dostala injekci, část nikoli, myšky bez injekce šly zase do zvláštních klecí.

Hoši litovali myšky podrobené píchání injekční jehlou a jejich soucit s nimi ještě vzrostl, když je film předvedl, jak vypadaly za dva měsíce. Ty, které dostaly injekci a pocházely z klece označené A, měly většinou tělíčka znetvořená různě velkými nádory. Ploužily se pomalu a bez zájmu o své okolí po červeném hlazeném kameni laboratorního pultu, zatímco jejich družky, nesoucí na hřbetě vybledlý anilínový pruh, rejdily vesele kolem nich. Zvláštní bylo, že všechny myšky z klece B, ať již dostaly injekci či nikoli, byly zdravé a čile pobíhaly po pultu, hledajíce mlsně nějaké sousto.

„Jak to, že těmhle myškám se nic nestalo?“ podivovali se hoši.

Před mnoha lety, v době, kterou zachycoval film, podivovali se tomu stejně největší odborníci, zabývající se výzkumem vzniku rakoviny.

Vysvětlení přišlo o řadu let později, když se podařilo probádat vlastnosti nejmenších nepřátel člověka, baktérií nebo mikrobů a ještě, mnohem menších virů.

Baktérie byla živočichem, živočichem podivuhodným, který se množil neobvyklým způsobem a byl tak malý, že unikal zraku, ale přece jen to byl živý tvor. Zato virus po dlouhá staletí byl neviditelným nepřítelem člověka a společně s baktériemi ničil jeho zdraví a přiváděl jej předčasně do hrobu. Byl mnohem menší než baktérie a choval se nesmírně záludně. Měl podivuhodnou vlastnost, která dlouho klamala ty, kdo se zabývali jeho výzkumem. Když se jim podařilo oddělit ho s nesmírným množstvím jeho druhů od rostlin, které napadal stejně jako živočichy, počal se tvářit jako neživá hmota. I v těle žijících tvorů, ať již rostlin nebo zvířat a lidí, choval se velmi záludně. Byl daleko menší než buňka, o které se dlouho vědci domnívali, že je nejmenším útvarem živé hmoty, schopným přijímat zvenčí různé látky a živit se jimi. To mu umožňovalo žít mezi nimi nepoznán, „maskován“, jak říkali odborníci. V tomto údobí své existence byl jen skrytým nepřítelem člověka, nepřítelem, jenž ještě nezahájil záškodnickou činnost a jen tiše číhal na vhodnou příležitost.

Pěstitelé tabáku se často setkávali s podivnou chorobou, ohrožující jejich sklizeň. Na listech tabáku se objevily temně hnědé skvrny, seřazené do pravidelných útvarů, připomínajících mozaiku, složenou z pestrých kamínků. Nazvali tuto chorobu mozaikovou nemocí a stáli před ní bezradně už proto, že neznali jejího původce. Ruský badatel D. I. Ivanovskij oddělil v roce 1892 po dlouhém úsilí z listů takto postižených zvláštní látku. Zjistil, že krystalizuje a že má stejné složení jako bílkoviny. Jeho objev upadl v zapomenutí a po 43 letech jej znovu učinil Američan Stanley. Věda zatím už pokročila a Stanleyho práce vzbudila pozornost a byla dále rozvíjena. Po krátkém váhání se badatelé shodli v tom, že tu jde o podivuhodného neviditelného jedince, který má mimořádné schopnosti: v těle hostitelově — jako zde byl tabákový list — se chová jako živý tvor a mimo ně jako neživá hmota, schopná krystalizovat jako kterýkoli nerost. Dali mu také jméno, nazvali ho virus, což znamená v latině jed.

Bylo to správné pojmenování, ačkoli v té době si ještě nikdo neuvědomil, jakým zhoubným jedem je virus všemu, co žije, a jaká smrtelná onemocnění způsobuje. Trvalo dlouho, než se badatelům podařilo virus spatřit. Obyčejný mikroskop, schopný zvětšit předměty nejvýš dvoutisíckrát, úplně tu selhal. Potom nahradili fyzikové světelný paprsek elektrony, velmi rychlými, drobnými, oku neviditelnými částicemi záporné elektřiny, a pomocí magnetů a elektrických polí je soustředili na pozorovaný předmět. Tak vznikl elektronový mikroskop, zvětšující desettisíckrát a za zvláště dobrých poměrů i stotisíckrát.