František Běhounek - Akce L

A přece potřeba nové orné půdy byla čím dále tím naléhavější. Ve světě, z něhož vymizely války, hlad a většina nemocí, hlavní překážky. rozvoje lidstva, počet obyvatel rychle rostl. Z půltřetí miliardy, kterou měl v polovině dvacátého století, stoupl brzy již na pět miliard a očekávalo se, že se toto číslo za necelých sto let zdvojnásobí.

I když se podařilo neobyčejně zvýšit rostlinnou produkci především tím, že věda stále zvyšovala procenta sluneční energie využitá k tvorbě rostlinné hmoty, zdála se již dosti blízká budoucnost hrozivou.

Volání „Chléb pro příští generace“ stalo se heslem dne, heslem stále naléhavějším a neúprosnějším, vybízejícím k úpornému zápasu s přírodou, k boji předem prohranému, neopatří-li pro něj věda nové zbraně.

Neočekávaný obrat v této situaci, která se stále přiostřovala, přinesl rok 2133. Jako každý rok sešla se 1. srpna Světová komise vědeckého plánování, aby rozdělila témata vědeckých úkolů pro příští rok. Fyzikálněchemická sekce plánovací komise omezila počet ročních úkolů na 222.

V tomto počtu byly zahrnuty úkoly z nejrůznějších fyzikálněchemických oborů, od termodynamiky až po radioaktivitu. Byly to úkoly různého teoretického i praktického významu a úkol nazvaný „výzkum rotační a vibrační energie jednoduchých molekul“ patřil rozhodně mezi méně významné. V diskusi nechyběly dokonce hlasy vyjadřující podiv nad tak starou a mnohokrát již přibranou tematikou a velké světové fyzikálněchemické ústavy, moskevský, leningradský, berlínský, pařížský, londýnský a newyorský, projevily naprostý nezájem o tento úkol. Zdálo se již, že bude škrtnut z programu výzkumu v příštím roce, když profesor Bartošek, vedoucí pražského fyzikálněchemického ústavu, projevil ochotu ujmout se ho.

Bylo zvykem, že se k řešení výzkumných úkolů vytvářely kolektivy složené z nejlepších odborníků celého světa, které potom rok i déle pracovaly v ústavu, jenž byl pověřen příslušným úkolem. Ale na otázku předsedy sekce, koho si bude přát ze zahraničních odborníků, odpověděl profesor Bartošek, že vystačí s vlastními pracovníky. Byl zkušený organizátor a znal dobře své lidi. Hned po poradě nadiktoval své sekretářce příslušné pokyny. „To je úkol jako stvořený pro doktora Klouzala,“ prohlásil.

Doktor Klouzal byl muž středních let, neobyčejně rozvážný v pohybech, řeči i práci. Přidělený úkol přijal s bručením, že je to zbytečná retrospektiva, že už to všechno dávno bylo vyřešeno, a po celé dvě hodiny se snažil dokázat svému představenému, že by mohl s takovým kolektivem trávit čas daleko užitečnější a nadějnější prací. Profesor Bartošek ho dlouho poslouchal, násilím krotil svůj vznětlivý temperament, až se konečně neudržel a vybuchl, že o úkolu bylo rozhodnuto v daleko odpovědnějším kolektivu, než je jejich ústav, a že je zbytečné o jeho závažnosti debatovat. Nato si Klouzal pohodlně vyklepal vyhaslou lulku do Bartoškova malého cigaretového popelníku z mořské lastury — čin, který Bartoška nepřestal zlobit za celá ta léta, co pracoval s Klouzalem —, rozvážně si lulku znovu nacpal, zapálil ji profesorovým elektrickým zapalovačem, pomalu vstal, povytáhl si kalhoty a neochotně prohlásil, že se tedy do toho dá. „A zapněte si, prosím vás, pás u pláště, chodíte jako utržený!“ domlouval mu profesor, když se jeho spolupracovník už obrátil k odchodu. Měl Klouzala rád a nadevše si cenil jeho poctivé práce, ale zlobily ho nekonečné a mnohdy bezúčelné debaty, které byl Klouzal kdykoliv ochoten zapřádat. O chvíli později se jeho rozmrzelost nadobro rozplynula a ochotně souhlasil, když Klouzal žádal, aby mu byl přidělen ještě aspirant Vzdorný.

„Půjde na to od lesa,“ usmál se. V tom se nemýlil. Klouzal po velmi důkladném studiu odborné literatury rozdělil dílčí úkoly a pustil se do práce opravdu od samých základů, počínajících rentgenovými spektry krystalických mřížek. „Odbočujete od tématu, v pevné mřížce může přece jít jen o kmity atomů kolem rovnovážných poloh, ne o rotaci a kmity molekul,“ připomenul mu jednoho dne Bartošek, ale vzápětí toho litoval. Klouzal mu přednesl tříhodinový výklad o vlastnostech hmoty, a když konečně odešel, odvolán k důležité poradě, jejíž počátek zdržel o celou hodinu, byl Bartošek po delší dobu neschopen práce. Potom už moudře upustil od dalších připomínek a ponechal Klouzalovi volnou ruku.

Každého jitra o osmé konával se pohovor, při němž doktor Klouzal rozdílel denní úkoly svým spolupracovníkům. Marek, tichý samotář, zpravidla se brzy vytratil s odůvodněním, že jeho teoretická práce je dlouhodobá a nevyžaduje právě nových dispozic, ale ostatní musili trpělivě vyslechnout důkladné pokyny vedoucího. Trojlístek mladých hochů, Vozka, Jarošek a Vzdorný, měl dobré nervy a nedal si kazit náladu podrobnými příkazy a připomínkami představeného.

Jinak tomu však bylo u doktorky Bajerové. Živá, povídavá, srdečná, velmi oblíbená v celém ústavě, pozbývala často trpělivosti při nekonečných úvahách Klouzalových, který byl jejím kolegou ze studií.

Občas zvedla odevzdaně oči ke stropu — což velmi rozčililo Klouzala, když ji při tom přistihl —, občas zatěkala pohledem k oknu a zalitovala, že jeho mléčnými tabulkami není nic vidět, nebo se zadívala na štíhlé Klouzalovy prsty pohrávající si ustavičně s lulkou, a uvažovala, pocházejí-li černé rámečky nehtů od tabáku, nebo od mazadel přístrojů, v jejichž útrobách se doktor Klouzal s nesmírnou zálibou vrtal.

„Myslím, že je toho pro dnešek dost, Jeníčku, a že to hoši jaksepatří všechno pochopili, co od nich chcete,“ prohlašovala tehdy, když Klouzal překročil míru její trpělivosti. Rázně se pak zvedla a tím býval pohovor zakončen. Přes tyto drobné nepříjemnosti, jimiž si koneckonců nikdo vážně nekazil náladu, šla práce dobře kupředu.

Klouzal se s bystrou intuicí upjal k velmi staré práci ruské fyzičky Arkadjevové o zbytkovém záření. Šlo o záření, jehož kmitočet ležel mezi kmitočtem molekul a Roentgenova záření. Byl to dávno opomíjený obor fyziky a Klouzal si umínil, že ústav musí vyrobit účinný generátor tohoto záření. Jím pak chtěl ovlivnit molekulární rotaci a vibraci a proniknout tak do jejího mechanismu.

Sestavení generátoru šlo poměrně rychle, zato snahy o zvýšení jeho účinnosti narážely na ustavičné potíže. Přesto se i tak podařilo dosáhnout významných změn v molekulárním spektru a Klouzal se radostně pochlubil svými snímky Bartoškovi. Sklidil zaslouženou pochvalu a zdržel Bartoška — k jeho velkému podivu — toho dne jen velmi málo. Spěchal, chtěl vyvést na procházku svou dcerušku, malou Jiřinku, a s neobvyklým chvatem udílel pokyny trojlístku mladých hochů. Měli udělat sérii nových snímků a vyvolat je, aby byly do rána suché, musí se hned ráno proměřovat.

Hoši ho poslouchali roztržitě, jen jedním uchem, poněvadž toho dne chystali v laboratoři malou oslavu. Vozka měl svátek — jmenoval se Jiří, ale všeobecně byl znám v laboratoři pod přezdívkou „roztržitý Božetěch“, kterou mu udělil Bartošek ve chvíli roztrpčení a v týž den kupodivu slavil narozeniny i aspirant Vzdorný. Doktorka Bajerová se zúčastnila, dalším hostem byla mladá a veselá laborantka Jana, která dovedla s hochy dobře zápolit, když natropili v laboratoři nepořádek, a jako šestý byl přizván z elektrochemického oddělení asistent Slíva, hudebník a znamenitý zpěvák.