František Běhounek - Akce L

„Tohle bude pečeně, Li Wangu!“ prohlásil nadšeně rudovlasý dlouhán.

„Jedl jsi už někdy v životě smažené telecí nožičky, kamaráde? Jestli ano, tak tohle je ještě desetkrát lepší. Sloní tlapy pečené na rožni! A což teprve chobot! Dal bych za to všechna jídla na světě!“

„Je to stejně dobré jako malý vykrmený tlustý pes?“ tázal se dychtivě Číňan, který se při jeho nadšené chvále sloní pochoutky mlsně olizoval.

„Brrr, pečený pes, máš ty nápady!“ otřásl se nechutí jeho druh Irčan Paddy O'Moore.

„Kdo nejedl vykrmeného pečeného psa, neví, co je dobrého!“ tvrdil v pevné víře Li Wang. Za tohoto rozhovoru si oba natáhli tlusté kožené rukavice, vyložené izolační hmotou z pružného plastiku, a dali se do práce. Velkými kleštěmi záhy spojili přetržené dráty a spoj utužili řádným sletováním.

„Tak to bychom měli,“ řekl spokojeně Paddy, když uložili všechny nástroje do příruční kabely, připevněné k rámu motorky.

„Ale ty dobré věci tu nenecháme, viď?“ ujišťoval se Li Wang. Ukázal na mrtvého tlustokožce.

„Jsi ty ale chytrá hlavička, Li Wangu!“ posmíval se Paddy. „Rozum dá, že je tady nenecháme. Pro koho, pro hyeny a šakaly? Supi se už beztak začínají sletovat!“ Ukázal k nebi, kde podobni černým tečkám pomalu kroužili bystroocí ptáci, zdravotní policie afrických pustin, rychle odstraňující zdechliny. Montéři nebyli k takové práci vyzbrojeni, a proto je stálo trochu námahy velkým zavírákem Paddyho O'Moora odříznout mohutné konce sloních končetin a chobot.

Zabalili svou kořist do trávy, přivázali ohromný ranec k Číňanově motorce a ujížděli do tábora.

Vedoucí inženýr Nor Bjerkness vyslechl se zájmem jejich hlášení.

„Sloní stádo na úpatí Dračích hor, kdo by to byl před sto lety řekl?“ pravil. „Už koncem devatenáctého století byli v Kapsku vyhubeni a stáhli se daleko na sever, až skoro k veliké řece Zambezi. Stačilo, že je pár desítek let nikdo nepronásledoval a vrátili se zase na jih. Doufejme, že nám nebudou už trhat elektrickou hradbu z drátů. Jsou chytří a mají svoje vlastní zpravodajství. Tohleto stádo jistě uvědomí zakrátko všechny své druhy v okruhu sta mil o nebezpečí, které na ně číhá v těch tenkých drátech.“

Přijal s úsměvem návrh Paddyho na táborák s pečenými sloními tlapami. „Mohli bychom jím oslavit desátý kilometr náčelníku,“ navrhoval ryšavý Irčan. Inženýr zvážněl. „Hrom aby do desátého kilometru, Paddy!“ řekl mrzutě. „Už dva dny se pohybujeme v tak tvrdé skále, že jsme za tu dobu zlámali víc vrtáků než za celé dva předchozí týdny. Půjde-li to takhle dále, budeme muset zastavit práci, dokud nám nedojdou náhradní vrtáky z Kapského Města. Dnes asi desátý kilometr sotva dotáhneme!“ Při pohledu na zklamaný obličej Li Wanga neubránil se úsměvu. „Paddy má pravdu, tvrdí-li, že se téhle pochoutce nic nevyrovná,“ pravil. „Jedl jsem v Číně tvého vykrmeného tlustého psa, Li Wangu, a uznávám, že je to znamenitý pokrm, ale sloní chobot je přece jen o hezkých pár procent lepší. Nic si z toho nedělej, že ho dnes neochutnáš, Pitt ho dá do lednice a o nic nepřijdeš. Zítra nebo pozítří bude stejně dobrý jako dnes!“ Číňan se zatvářil mrzutě, ale neodporoval. Odevzdali sloní maso kuchaři Pittovi a odešli za svou prací. Posádka Bjerknessova tábora byla nečetná. Skládala se z tuctu mechaniků a montérů, dvou inženýrů, černého kaferského kuchaře Pitta a tří pomocných zaměstnanců.

Pocházela většinou z mezinárodního sboru Vrtné služby, jen inženýr Van Wlyck a kuchař byli místní jihoafričtí usedlíci. Takových táborů jako jejich bylo v oné době několik tisíc. Byly roztroušeny po celé zeměkouli, od severního pobřeží Ellesmerovy země až pod jižní pól, od Skalistých hor a Kordiller až po Nový Zéland. Vznikly jako přirozený důsledek určité etapy civilizačního vývoje, jejíž počátek tvořily hlubinné oceánské vrty.

Začalo se s vrty, které měly jen půl metru v průměru, ale dosahovaly už znamenitých hloubek 25 až 30 kilometrů. Technika vrtů se stále zdokonalovala a v několika letech se podařilo rozšířit průměr vrtné šachty na jeden metr a pak i na půldruhého metru. Tehdy přišlo několik geofyziků současně na nápad nahradit hlubinnými šachtami atomovou energii, jejíž zásoby surovin byly tak neočekávaně ztenčeny katastrofou na pobřeží jihopolární pevniny. Skutečně také v hlubinných studnách se skrývaly nepřeberné zásoby tepelné energie, pocházející z radioaktivního záření. Stoupání teploty s hloubkou bylo podle povahy horniny velmi rozdílné, teplota na dně šachty 25 km hluboké však nikdy nebyla nižší než 1000 stupňů Celsia. Časté byly i případy, kdy dosahovala dvojnásobných hodnot.

Stačilo tedy hnát vzduch kompresory do těchto hlubin, kde se rychle ohříval a vracel se obohacen o energii, která mohla pohánět mohutné turbogenerátory. I v průměrném terénu, kde stoupala teplota jen o jediný stupeň na každých 25 metrů hloubky, stačila hlubinná studna, pracující s vteřinovým příkonem 500 krychlových metrů vzduchu ohřátého na 1000 stupňů Celsia, dodat za rok 330 miliónů kilowattových hodin energie. Každá studna se výkonem vyrovnala atomovému — reaktoru středního typu, třicet studní dodávalo stejné množství energie jako všechna vodní díla postavená v Československu do konce dvacátého století.

Vrtný tábor na úpatí Dračích hor měl za úkol vyhloubit studnu, která by dodávala energii potřebnou pro zřízení velké vodní přehrady na horském přítoku řeky Oranje. Účelem vodního díla bylo získat celoroční zásobu vláhy, která promění step v úrodná pole. Hlubinná studna měla potom nově osídlenou oblast zásobovat energií. V době, kdy se sloní stádo pokusilo o nájezd na tábor, navrtala Bjerknessova družina právě desátý kilometr a nálada v táboře byla povznesená.

Sloní pečeně se však Li Wang toho dne nedočkal, desátá rudá značka stále ještě neproběhla ústím mohutného hnacího stroje do temných hlubin vrtu. A tak byla každodenní večeře z konzerv. Li Wang nespokojeně bručel, je však třeba říci, že neprávem. Konzervy už dávno ztratily nepříjemnou jednotvárnost, byly mnohem dokonalejší než výrobky dvacátého století a ničím se nelišily od čerstvě upraveného jídla, ani chutí, ani vzhledem, ani výživnou hodnotou. Pokrm připravený podle nejlepších kuchařských předpisů byl vzduchotěsně uzavřen v plechovkách, plněných sterilizovaným vzácným plynem argonem, jehož přítomnost zaručovala, že v nich nemůže dojít k žádným dodatečným chemickým pochodům. Po uzavření probíhaly plechovky na běžícím pásu kuželem silného radioaktivního záření, které v nich dokonale vyhubilo všechny mikroorganismy. Taková konzerva musela vydržet stovky let, aniž se její obsah sebeméně porušil. Konzervy měly dvojité stěny, do úzkého prostoru mezi ně byla vložena chemická látka, která se na vzduchu silně ohřála. Stačilo navrtat vnější obal konzervy a vpustit k chemikálii vzduch, za několik minut byl obsah konzervy náležitě horký. Tak mohli mít lidé teplé jídlo, kdykoli potřebovali, jak mezi polárními ledy, tak i v afrických a asijských pouštích, aniž musili s sebou vléci nepříjemnou přítěž paliva.

Tentokrát se Bjerknessova družina rozešla po večeři dříve než kdy jindy. Všichni byli jaksepatří unaveni a toužili po odpočinku. Dva muži odešli na noční směnu k vrtnému stroji, ostatní se odebrali na lůžka. Ve společné ložnici zavládl záhy klid, rušený jen hlasitějším oddechováním některého spáče a tichým bzučením větráků, vhánějících svěží noční vzduch do nízké dusné místnosti.