František Běhounek - Akce L

Ukazoval 200 metrů, ačkoli sestup trval teprve pět minut. Loď Pierre Curie se tedy ponořovala velmi rychle. Natáhl ruku k vypínači a zhasil světlo, které bylo samočinně zapojeno v okamžiku, kdy se uzavřel palubní příklop. V místnosti zavládla hluboká tma, jen občas zasvitlo za oknem fosforeskující tělo ryby plující kolem.

„Černá noc,“ prohodil poručík. „Být to v poledne a za slunného dne, měli bychom přísvit až do čtyř set padesáti metrů. Jsem zvědav, jestli dá kapitán zapojit vnější osvětlení. Možná že se nechá přemluvit zoologem, abychom pluli ve tmě. Nikitin byl celý žhavý na hlubinné ryby s barevnými světly!“ Zdálo se, že kapitán vyhověl přání zoologa Nikitina, ježto sestup pokračoval v hluboké tmě, ačkoli ručička hloubkoměru již překročila číslici 800 metrů. Ani nejmenší zásvit se už neobjevil za oknem; ryby, jichž bylo dosti ještě v hloubce tří set metrů, zmizely úplně. Náhle oba muži vzkřikli úžasem. Podle okna se mihla narůžovělá zářící plocha a kus dále za ní dva krásné svítící body, modrý a červený.

„Viděl jsi, Olafe?“ tázal se vzrušeně Vít.

„Viděl,“ přisvědčil klidně Švéd. „Ryba s růžově světélkujícími žábrami a táhla za sebou jako na laně dva majáky, červený a modrý.

Uvidíme takových asi ještě víc.“ Měl pravdu. Loď Pierre Curie nyní zvolnila sestup, zřejmě na zoologovo přání. Než poklesli pod 1200 metrů, spatřili oba přátelé ještě rybu s pěti svítícími čárami na hrudi, řadu ráčků světélkujících v různých barvách a jako poslední ukázku tohoto podivného světa hlubin rybu téměř třímetrovou, s ostrými hranami trupu, s hlavou, která sahala do poloviny celého těla a byla vyzbrojena ostrými řídkými dlouhými zuby. Ryba nesla na předlouhém tykadle, jež vybíhalo z její hlavy, rudě zářící světélko.

Bylo dobře vidět, jak tento drobný maják přitahuje malé ráčky, na okamžik se zahemžili kolem něho, ale hned nato zmizeli mezi ostrými zuby podivného dravce.

„Vida, tahle ryba má docela lidský důmysl,“ prohodil poručík.

„Právě tak jsme chodívali doma ve Švédsku s lucernou v noci na pstruhy do našich horských říček. Světlo je podivuhodně přitahovalo a za chvíli jsme měli plný džber.“

„Jak nesportovní, takhle chytat pstruhy!“ horšil se Vít.

„Ale praktické,“ smál se Olaf. „Jak dlouho bys je chytal na mušku?“ Hloubkoměr ukazoval 1500 metrů, když okolí ponorky zalila stejnoměrná bílá záře. Vypadalo to, jako by celé moře světélkovalo, a skutečně tomu tak bylo.

„Vida, kapitán dal uvést do chodu mezonové osvětlení,“ prohodil Olaf. „Čeká nerovné dno. To je rozdíl proti světlometům potápěčů z minulého století, nemyslíš? Ti chudáci viděli sotva na několik metrů, kdežto náš rozhled je téměř neomezený.“ „Poněvadž světélkuje voda sama účinkem mezonů,“ řekl Vít. „Je to Čerenkovovo záření, které tehdy už znali, ale nemohli ho využít k osvětlování mořských hlubin, protože měli jen velmi slabé zdroje mezonů a nedovedli mezony usměrnit. Náš atomový urychlovač nám jich vyrábí dostatek. Podívej se, co je to tamhle za podivný útvar, Olafe!“ Ukázal rukou k temnému, ostře ohraničenému stínu, který náhle vyvstal přímo před nimi, po pravém boku ponorky, ve vzdálenosti necelých sto metrů.

„Skála, ale podivná skála: má nahoře plošinu docela rovnou a na ní leží nějaké dlouhé balvany,“ řekl Olaf. Skála zřejmě zajímala velitele ponorky, neboť zarazil sestup a dal uvést do chodu nosné šrouby a hnací šroub. Loď Pierre Curie se pomalu blížila k temnému útvaru. O chvíli později se zastavila přímo proti plošině ve vzdálenosti sotva desíti metrů. Užaslým mladým mužům se naskytl pohled na změť trosek dlouhých bělavých sloupů a zurážených hlavic, tesaných do pravidelných útvarů. Mírné chvění ponorky ohlásilo, že kapitán dal opět uvést do chodu hnací šroub, aby ji udržel na jednom místě.

„Vypadá to jako trosky nějakého řeckého chrámu,“ poznamenal udiveně Olaf. „Jistě archeolog Winter přemluvil kapitána, abychom se tu zastavili.“

„Jsou to trosky chrámu,“ pravil tiše Vít a rozčileně povstal. „Jsme v místech Platónovy legendární Atlantidy. Jen se divím, že to všechno není pohřbeno pod nánosem hlubinného bahna!“

„Kde by se tu vzalo při tak silném proudění vody?“ namítl Olaf.

„Podívej se na rychloměr! Šroub nás žene rychlostí desíti uzlů, a přesto stojíme na místě! Tak prudké je tu proudění!“ Vít neodpověděl. Pohlížel upřeně k troskám zřícených sloupů a ve své vzrušené obrazotvornosti se domníval, že pod nimi vidí kostry těl rozdrcených v oné noci hrůzy, kdy zemětřesení v jediné chvíli zničilo celou rozsáhlou pevninu se vším, co na ní žilo. Ponorka se začala pomalu pohybovat a obeplula v několika minutách celé rozvaliny. Zaujímaly plošinu horského vrcholku a zdálo se, že se v temných stínech hory ještě rýsuje pravidelná klikatá cesta, která vedla po jejím úbočí ke zříceninám chrámu.

Ponorka Pierre Curie prodlela ještě několik minut u pradávných trosek a potom se od nich začala rychle vzdalovat. Skála brzy zmizela zrakům obou přátel a ručička hloubkoměru se dala zase do pohybu.

Od chvíle, kdy se loď začala ponořovat, uplynula právě hodina, když její sestupný pohyb ustal. V tu dobu se vznášela nad zcela rovným dnem, které kryl nevysoký nános hlubinného bahna. Ponorka si nesedla na dno; kapitán dal spustit dvě silné kotvy, jednu na přídi a druhou na zádi, a zakotvil ve výšce asi deseti metrů nade dnem. Až dosud pracovaly nosné šrouby, udržující ponorku v stále stejné hloubce. Nyní dal kapitán vypumpovat ze zatěžovacích nádrží několik set litrů vody a potom nosné šrouby zastavil. Ponorka byla teď lehčí než voda. Vznášela se nad mořským dnem a napínala kotevní řetězy.

Všechny tyto práce byly provedeny ještě před večeří, kterou odložili na mimořádně pozdní hodinu. Hned potom nastoupilo mužstvo s hlubinným strojem pod vedením Stroganovovým. Šlo nejprve o to, spustit ze spodku ponorky ocelový válec, v němž se bude pohybovat vrták. To bylo provedeno bez nesnázÍ. Ostrý okraj válce s pěticentimetrovými stěnami se zaryl do nízkého bahna. Nyní bylo potřebí vypudit z něho vodu a pevně jej při tmelit ke skalnímu dnu.

Tentokrát nemohli použít pump, poněvadž válec dole, v místě, kde přiléhal k mořskému dnu, nebyl utěsněn. Místo nich nastoupil vzduch, napěchovaný do nádrží z rezistitu pod tlakem tisíce atmosfér. V několika vteřinách vytlačil dva tisíce litrů vody, které vyplňovaly ocelový válec. Vysokotlaké injektory začaly potom hnát do spár mezi dolním krajem válce a skálou mořského dna roztavený rezistit.

Měl teplotu dvou set stupňů, když opouštěl stříkačky, ale rychle tuhl ve styku s ocelovými stěnami, které okolní voda ochladila na několik stupňů nad nulou. Nato byl přívod stlačeného vzduchu do válce zastaven a Stroganov dal uvést do chodu kompresory, které začaly čerpat vzduch zpět do rezistitových nádrží. Zastavil kompresory, když tlak vzduchu ve válci klesl na jednu atmosféru a vyrovnal se s tlakem vzduchu uvnitř ponorky. Byli v hloubce 3500 metrů a ručička vodního manometru udávala tlak 360 atmosfér. Za celou hodinu, kterou věnovali pozorování vzdušného manometru, nepohnula se jeho ručička ani o zlomek atmosféry. To byl důkaz, že ocelový válec je rezistitem řádně utěsněn a že je s to čelit tlaku mořské vody. Přímé pozorování dna válce ukázalo, že se v něm za celou tu dobu neobjevila ani kapka.