František Běhounek - Akce L

Procházel prázdnou komorou a podle návyku pečlivě uzavřel za sebou dvojité dveře, když do ní vstoupil. Tato přesná dbalost předpisů mu zachránila život. Ačkoli ubohá ponorka byla rozlámána mocným výbuchem na řadu kusů a na nespočetné drobnější trosky, komora, v které dlel mladý poručík, podivnou hříčkou náhody se uchovala v celku a oboje její dvojité dveře odolaly tlaku vody. A tak byl Olaf Nielsen jediným mužem, jenž přežil zkázu ponorky Pierre Curie. Při prudkém vzestupném pohybu lehké trosky k hladině narazil hlavou na nízký strop a pozbyl vědomí. Když potom opět procitl, trvalo mu hodně dlouho, než si uvědomil, co se přihodilo.

Kolem něho byla úplná tma a on sám ležel nepohodlně na boku v místě, kde se sbíhala podlaha komory s její boční stěnou. Pokusil se vstát, ale neudržel se na nohou při ustavičném houpavém pohybu trosky, kterou moře, rozvlněné ještě výbuchem, pohazovalo ze strany na stranu jako korkovou zátkou. Olafa bolela nesnesitelně hlava a tma kolem něho ho velmi skličovala. Nevěděl nic o osudu svých druhů, ale v tu chvíli na ně ani nemyslil. Tápal rukama kolem sebe a snažil se zjistit, zda do jeho úkrytu nevniká moře. Stěny byly úplně suché a to ho poněkud uklidnilo.

Hledal po kapsách a našel zavírací nůž. Seškrabal barvu ze stěny, která probíhala šikmo nad ním, a brzy do jeho trosky svitl malým okénkem den. Viděl, že komora leží téměř úplně na boku a že se obojí její dveře, umístěné proti sobě, noří nejméně z poloviny do vody. Nemělo smyslu pokoušet se je otevřít, aby se obnovil vzduch v komoře, moře by se vhrnulo dovnitř a jeho komora by klesala na dno oceánu, neboť rezistit bylo něco těžší než voda. Musí vystačit se vzduchem, který má. Rychle odhadoval, kolik ho asi je, a výpočet ho dosti uspokojil. Komora měla obsah asi dvaceti krychlových metrů a to musilo stačit nejméně na stejný počet hodin.

Ke katastrofě došlo časně zrána, a třebaže říjnový den nebyl příliš dlouhý, měla pomocná letadla, startující ze západní Francie, dosti času dospět na místo katastrofy dávno před západem slunce. Olaf se pokoušel vstát a rozhlédnout se okénkem, které si vyškrábal nad hlavou. Po jistém úsilí se mu to podařilo a udržel se i chvíli na nohou na šikmých stěnách, ale nic neviděl. Ačkoli se již vodní páry vzniklé výbuchem rozptýlily, zastíraly i nízké vlny rozhled z trosky, čnějící jen nepatrně nad hladinou.

Potom míjely dlouhé hodiny a pocit žízně se stával čím dál tím nesnesitelnější, avšak pomoc nepřicházela. Rezistit byl dokonalým izolátorem nejen tepla, ale i zvuku, a tak Olaf neslyšel hluk leteckých motorů nad oceánem a nemohl z něho čerpat duševní posilu. Denního světla začalo zvolna ubývat a také hodinky, které se při katastrofě nezastavily, hlásily poručíkovi, že již brzy nastane večer. A právě ve chvíli, kdy se začalo snášet šero nad oceán a kdy již přestal doufat v záchranu, spatřila jeho trosku bdělá hlídka Vineyardu ve vzdálenosti půl kabelu na pravoboku lodi. Čtvrt hodiny nato už v záři světlometů zvedl lodní jeřáb trosku s poručíkem na palubu.

Promítací stěna se rozsvětlila v přestávce před dalším obrazem.

Jan se na chýlil k Petrovi, který seděl tiše, bez pohnutí. Spatřil v jeho očích potlačované slzy. Sevřel mu přátelsky rameno. „Měl bys Vítovi závidět,“ řekl účastně. „Měl nejkrásnější smrt, jakou si kdo může přát, položil život za záchranu celého lidstva!“ Petr beze slova přikývl. Jan má pravdu, přemýšlel, jeho prastrýc Vít Borský byl průkopníkem slavného zápasu o záchranu světa. Zahynul, avšak dílo, na němž spolupracoval, se zdařilo. A nejen v Atlantiku, kde potom jiné hlubinné ponorky pokračovaly v práci lodi Pierre Curie, ale i na dně Tichého oceánu. Ponorka D. I. Mendělejev úspěšně prorazila dno kurilského příkopu a za její první sondou následovaly další. Jiné ponorky zdolaly nebezpečí, které hrozilo pod ostatními tichomořskými příkopy. Za necelá dvě léta bylo navrtáno přes sto sond a jen jednou se opakoval tragický případ lodi Pierre Curie na ponorce Svante Arrhenius. Tentokrát však si nezachránil život ani jediný člen posádky.

Na to všechno myslel Petr a jeho pocit lítosti nad předčasnou smrtí Vítovou znenáhla mizel. Už jen prchavě se ozval při vzpomínce na poslední slova, která Vít pronesl, než sestoupil z paluby do ponorky: „Svět je krásný a život také!“ Petr se probral ze svého zadumání a začal naslouchat rozhovoru kamarádů. Přeli se o to, za jak dlouho by bylo došlo ke katastrofě, kdyby nebyly zasáhly hlubinné ponorky. Názory se různily a jeden z hochů dokonce mínil, že snad všechna ta ohromná práce byla zbytečná a že by k světovému výbuchu a k potopě po něm následující nebylo vůbec došlo. Petr si vzpomněl, že jeho otec dospěl kdysi k podobnému závěru. Připustil velkou sopečnou činnost — ta ostatně byla nepopiratelná —, ale nesouhlasil s teorií Jolyho, že dojde k poklesu pevnin do ohnivé propasti a k světové potopě. Sám se s ním o to několikrát přel; Málo se mu, že tento otcův názor snižuje hrdinství prastrýce Víta, a už z tohoto citového důvodu s ním nesouhlasil.

Chtěl se vmísit do diskuse svých druhů, ale pokračování filmu mu v tom zabránilo. Na stěně se objevila skalnatá jihoafrická krajina, pokrytá tu a tam zelenými plochami husté trávy, s ostrůvky neproniknutelných trnitých křovin a s ojedinělými nevysokými citlivkovými stromy, jejichž koruny se podobaly zvonům obráceným k nebi. Obraz se posunul dopředu a otevřel pohled na rozlehlý tábor s četnými buldozery, jeřáby a vrtnými stroji. Bylo tu vidět jen málo lidí, stroje nahrazovaly v té době už téměř úplně jejich práci. Nový záběr ukázal plot z dvojitého drátu, napjatého na lesklých izolátorech. Ohraničoval tábor v širokém okruhu, malé stádo slonů, které se k němu zvolna přiblížilo, spásajíc cestou vrcholky citlivek, záhy se přesvědčilo, že tyto tenké pavučiny, přehrazující jejich cestu, jsou vážnou překážkou, kterou není radno podceňovat. Starý mohutný samec s nalomeným klem a s potměšile se blyštícíma očkama vztáhl pohrdavě chobot, aby si uvolnil cestu touto nicotnou závorou. Velká bílá tabule s klikatými blesky jej mohla varovat, kdyby její výstraze byl mohl porozumět. Ale obrovský tlustokožec ani neměl čas věnovat jí pozornost. Jeho dlouhý šedý pohyblivý chobot byl od drátu ještě hezky daleko, když šlehla klikatá fialová jiskra.

Slon vyrazil bolestný řev a ustoupil o krok. Jeho chobot visel jako ochrnutý a v místě, kde ho zasáhl elektrický oheň, černal se pruh spálené kůže. Stádo se nerozhodně zastavilo v uctivé vzdálenosti od drátů nabitých elektřinou a pohlíželo na svého vůdce. Ten se nemínil vzdát. Couvlo několik kroků a pak s krátkým zlostným zařváním vyrazil proti křehké hradbě. Setrvačnost rozběhu přenesla těžké tělo přes začarovaný kruh. Oba silné ocelové dráty praskly jako tenká nit, ale slon naplno zasažený elektrickým proudem napětí 5000 voltů zhroutil se mrtev hned za prolomenou hradbou. Stádo odpovědělo na jeho pád poděšeným řevem, déle však nečekalo. Sloni se podivuhodně obratně otočili a krátkým těžkým klusem opustili místo, kde zahynul jejich vůdce.

O několik minut později se přihnali k místu, kde ležel mrtvý obr, dva muži na motorkách. Jeden z nich byl malé postavy, žluté tváře a jako trnka černých, šikmých očí, druhý vysoký, kostnatý, s jasně rudým vlasem. Mluvili spolu podivnou směsí výrazů pocházejících z nejrůznějších jazyků, z které se počínala rodit světová řeč lili.