František Běhounek: Akce L

Ponorka Pierre Curie byla původně určena pro tichomořské příkopy, kde se očekávalo nejbližší nebezpečí, ale po těchto zprávách byla odeslána do Atlantiku. Pro Tichý oceán byly chystány další tři ponorky, které právě dokončovaly svůj výstroj v pobaltských docích, D. L. Mendělejev, Nikola Tesla a Emest Rutherford. S ponorkou Pierre Curie nebyly ani provedeny všechny zamýšlené zkoušky, zejména hlubinné, s takovým spěchem byla zahajována ochranná opatření. I když si odborníci mnoho neslibovali od jediného hlubinného vrtu, který roztavenému čediči uvolní cestu na dno oceánu, uznávali, že předčasné odeslání ponorky velmi přispěje k uklidnění veřejnosti. Skutečně také stálá myšlenka, že lidstvo žije nad ohnivou propastí, do které se může každou chvíli propadnout většina obydlené pevniny, a že potopa zahladí vše, co na této pevnině existuje, počala nahlodávat klid i těch nejstatečnějších.

Zpráva, že hlubinná ponorka Pierre Curie opustila bergenský přístav a že pluje rychlostí šedesáti mil do Atlantského oceánu na místo, které odborníci označili za nejohroženější, vzbudila všeobecný pocit úlevy. Tato loď byla vyzbrojena nejmodernějšími prostředky 21. století, aby mohla zdárně plnit svůj těžký úkol. Měla výtlak 5000 tun a byla poháněna atomovým reaktorem, který měl výkon 50 000 koní. Její dvojité stěny, vyztužené příčnými nosníky, byly zhotoveny z rezistitu, nové plastické hmoty, o níž laboratorní zkoušky dokázaly, že v této konstrukci snese bez nejmenších následků tlak tří tisíc atmosfér na jeden čtvereční centimetr, což znamená, že by ponorka mohla bez úhony sestoupit i do třicetikilometrových hloubek, kdyby vůbec takové hloubky na zeměkouli existovaly.

Ponorka byla opatřena hlubinným vrtákem zhotoveným z nového druhu oceli, který svou tvrdostí daleko předčil všechny dosavadní ocelové slitiny. Zkoušky podniknuté na velmi tvrdé skandinávské prahorní rule ukázaly, že ani v tříkilometrové hloubce nebylo vůbec ostří vrtáku otupeno. S velkou pravděpodobností bylo možno očekávat, že vrták zmůže i dvacetikilometrové hloubky, pro případ, že by selhal, vezla s sebou ponorka dva náhradní kusy. Veliká péče byla věnována hnacímu ústrojí vrtáku. Jeho nejchoulostivější částí bylo velmi pružné ocelové lano. Mělo 10 centimetrů v průměru a délku takovou, jaká byla hloubka vrtu. Lano zprostředkovalo přenos síly na vrták a vykonávalo trvale s ním spirální pohyb kolem svislé osy.

Lodní komory byly z největší části zaplněny zásobou těchto ocelových lan v úhrnné délce padesáti tisíc metrů.

Proti válečným ponorkám starých dob měla tedy ponorka Pierre Curie neobvyklé vybavení. Lišila se od nich dvěma vodorovnými šrouby, které čněly nad palubu jako u vrtulníku. Pomocí těchto šroubů se mohla ponorka zastavit v libovolné podmořské poloze a nebylo potřebí namáhat výškové zařízení. Ačkoli pumpy měly vysoký výkon a byly s to vyprázdnit vodu ze zatěžovacích komor i ve značné hloubce, kde musily čelit vysokému tlaku okolní vody, nebyla ponorka Pierre Curie na ně odkázána. Mohla se snadno vznést z největších hloubek až k hladině, když odvrhla malou část vnější železné přítěže, rozmístěné podle kýlu a ovládané z velitelské kajuty elektromagneticky.

Posádka lodi Pierre Curie byla mezinárodní, jak bylo zvykem u podniků vysoce důležitých. Velitelem výpravy byl jeden z největších světových odborníků v ražení tunelů a hloubkových vrtů, ruský inženýr Petr Michajlovič Stroganov. Kapitánem ponorky byl Fin, mužstvo pocházelo z pobaltských zemí. Ve vědeckém štábu výpravy byli zastoupeni Francouzi, Angličané, Němci, Švédové a jeden Čech, atomový fyzik Vít Borský, předek Petrův. Nejen děj sám, ale i tato skutečnost byla příčinou, že hoch sledoval nyní film s největší účastí.

V rodinné tradici bylo jméno tohoto předka nejslavnějším jménem.

Všechny památky na něho byly chovány v největší úctě a s obrazem jeho mladé tváře se Petr setkával denně, jakmile otevřel oči — visel přímo proti jeho lůžku.

V průlivu La Manche řádila krutá bouře, ale kapitán lodi Pierre Curie jí raději čelil na hladině, i přes nepohodlí posádky. Tak mohl udržet plnou rychlost lodi, kdežto mělkost průlivu by jej byla nutila k velmi opatrnému postupu, kdyby se byl chtěl ponořit a plout v klidných vodách. Díky této rychlosti, kterou udržovala dnem i nocí, dorazila ponorka na stanovené místo v Atlantském oceáně za 40 hodin po svém vyplutí z Bergenu. Místo leželo na 47. severní rovnoběžce a na 28. západním poledníku, asi 500 mil na sever od Azorských ostrovů. Je to přesně místo, kde před sto padesáti lety loď Isle de France přetrhla svůj podmořský telegrafní kabel. Je to místo, které odborníci označili za střed podzemního neklidu a za nejvhodnější bod zásahu. Kapitán Karin se ujistil rádiovými signály z navigačních družic Země, že je na správném místě, a dal neprodleně rozkaz k opuštění paluby a k potápěnÍ. Byl vlahý zářijový podvečer a ohromná červená sluneční koule se právě začala hroužit do mírně zvlněných nekonečných vod oceánu. Dva muži, kteří dleli s námořníkem na hlídce na nízké palubě, naposled se rozhlédli po šedé vodní pláni. Zapadající slunce na ni vrhalo dlouhý rudý vějíř, který se prohýbal a vlnil s pohybem vodní hladiny.

Signální zvonky se rozezvučely nepřetržitým ostrým tónem. Námořní poručík Švéd Nilsen přistoupil k muži, jenž stál opřen o zábradlí paluby a upíral zrak přímo ke slunci, které již začalo mizet v oceánu.

„Nu tak, Víte, je čas!“ pravil vlídně, poklepávaje mu na rameno.

Vít Borský se vytrhl z hlubokého zadumánÍ. „Svět je krásný a život také!“ pravil zasněně.

„Jistěže je, a proto by nebylo účelné zavřít si vchod do lodi a nechat se spláchnout vlnami z tohoto světa, až se začne Pierre Curie ponořovat!“ pravil se smíchem mladý Švéd. Vzal kamaráda pod ramenem a odváděl ho k poklopu, kde už stál hlídkový námořník, stíhající je neklidným pohledem. Byl nejvyšší čas k sestupu a příklop se uzavřel nad jejich hlavami, ještě když dleli na schodech. Do večeře chyběla ještě plná hodina a poručík byl přesvědčen, že za tu dobu provede kapitán celý sestup. Podle map tu mělo být mořské dno v hloubce necelých čtyř tisíc metrů a k zdolání této vzdálenosti musila hodina bohatě postačit.

Oba mladí muži se odebrali do Vítovy laboratoře. Byla přeplněna různými přístroji, většinou elektrometry a počítači paprsků, ale těm nyní nevěnovali pozornost; zajímalo je okolí lodi Pierre Curie při sestupu na mořské dno. Ponorka neměla vlastně oken v pravém slova smyslu. Plastická hmota, rezistit, z níž byla zbudována, byla dokonale čirá s mírným nazelenalým zbarvením. Nebylo proto potřebí oken; zato ta místa, kde přímý přístup denního světla nebyl vítán, měla šedomodrý nátěr, který činil lodní stěny neprůhlednými. Ve Vítově laboratoři byla ponechána celá vnější stěna v původním stavu a podle potřeby se zastírala černou záclonou, když bylo nežádoucí, aby slunce svítilo přímo na přístroje.

Vít a jeho přítel, jenž měl právě volno, přitáhli si nízké pohodlné židle ke stěně a zahleděli se do temných mořských stínů. „Připadám si jako francouzský učenec Pierre Aronnax v ponorce kapitána Nema,“ pravil s úsměvem Vít, jenž se zatím již zhostil své zádumčivosti.

„Skutečně, máš pravdu,“ při svědčil živě poručík. „Loď Pierre Curie se mnohem více podobá vysněné Vernově ponorce, Nautilu kapitána Nema, než ponorkám, jaké existovaly před zavedením atomového pohonu. Když jsem studoval námořní akademii, učili jsme se o starých konstrukcích podmořských lodí a museli jsme také absolvovat jízdu v modelu, který byl postaven přesně podle vzoru ponorek z druhé světové války. Nepřál bych ti, víte, tu zkušenost. Měli jsme všichni strašnou mořskou nemoc, od kapitána až po nejmladšího plavčíka. Lodní prostory byly těsné, přeplněné stroji s bojovými potřebami, a všude to nesnesitelně páchlo výpary z akumulátorových baterií a z naftových motorů. Vzduch byl těžký, vyměňoval se jen při vynoření, žádný čerstvý kyslík z bomb, jako máme tady, a žádné chemické čistění vzduchu. A ke všemu ještě to nepohodlí malých prostor, největší ponorky nedosahovaly tehdy výtlaku patnácti set tun, vyjma jediný ponorkový křižník, který postavili Francouzi v třicátých letech minulého století.“ Vít se podíval na hloubkoměr, visící nad příčnou stěnou kajuty.