František Běhounek: Akce L

Kurilský příkop byl podrobně proměřován americkou fregatou Tuscarora již v roce 1874. Tehdy ještě neexistovaly ozvěnové přístroje k měření mořských hloubek a fregata s sebou vezla mnoho kilometrů dlouhé ocelové dráty, na jejichž konci byla upevněna železná olovnice. Naměřila v kurilském příkopu nějvětší hloubku 8512 metrů a zjistila, že hlubina je tu hodně rozsáhlá jak do šířky, tak i do délky.

O osmdesát let později, v polovině dvacátého století, podnikla tu sovětská loď Vítěz pod vedením akademika L. A. Senkjeviče několikaletý rozsáhlý výzkum, který se nevztahoval jen na kurilský příkop, ale i na jeho severní pokračování, hlubinu aleutskou, a na jižní hlubinu japonskou. Vítěz byl ke svému úkolu vypraven zcela jinak než americká fregata. Měl několik druhů ozvěnových hloubkoměrů, mezi nimi i ultrazvukový, takže mohl měřit hloubky dna s velikou přesností. Kromě toho však s sebou vezl i patnáctikilometrové ocelové lano, podobně jako Tuscarora, jenže jeho účel byl jiný, neslo na svém konci zvláštní samočinný vrták, který byl s to vehnat do mořského dna ocelovou trubici až třicet metrů dlouhou a brát vzorky materiálu z celé hloubky třiceti metrů.

Vítězovy výsledky přinesly různá překvapení. Především to byla skutečnost, že v místě, kde před osmdesáti lety Tuscarora naměřila jen 8512 metrů, našel Vítěz 10 382 metrů, téměř o dva kilometry více! Na druhé straně zase nejhlubší oblast kurilského příkopu nebyla ani zdaleka tak rozsáhlá, jak udávaly americké výsledky. Ukázalo se, že největší hlubiny, přes 9000 metrů, tvoří jen úzkou soutěsku, která se táhne jako 5 kilometrů široká brázda v délce 500 kilometrů a má zcela rovné dno.

O tomto rozdílu mezi americkými a sovětskými výsledky se v odborných kruzích dlouho diskutovalo. Zpočátku vyslovená domněnka, že měření Tuscarory, provedená drátěným hloubkoměrem, nebyla přesná, byla záhy vyvrácena. Všechny zkušenosti a srovnání starších měření olovnicových a novějších měření ozvěnových totiž ukázaly, že olovnicová měření jsou stejně přesná, ba někdy i přesnější než některá měření ozvěnová. Skutečně také, pokud se používalo k ozvěnovým měřením jen obyčejného zvuku, stávalo se zhusta, že výsledky byly zkresleny, neboť zvuk pronikal vrstvami mořské vody různé hustoty a měnil tak rychlost na své dráze od vysílače k mořskému dnu a zpět k lodnímu přijímači.

Odborníci se naKonec shodli na tom, že obě lodi, jak Tuscarora, tak i Vítěz, měřily dobře. Rozdíl ve výsledcích měření byl způsoben tím, že mořské dno „pracovalo“ po celých těch osmdesát let, která dělila výpravu americkou od sovětské. Pokleslo a zúžilo se a natáhlo se zároveň do délky, takže dosáhlo spojení s aleutským a japonským příkopem. Že tu podmořské síly byly odedávna v intenzivní činnosti, ukázaly i hlubinné vrty Vítězovy. V nejnižších vrstvách třicetimetrové sondy, zapuštěné do mořského dna, byl objeven pel z takových listnatých a jehličnatých stromů, jaké se vyskytují v nynějších lesích mírného podnebního pásma. Střední vrstvy obsahovaly pel trpasličích bříz, vrb a osik, které rostou dodnes v polárních oblastech, kdežto v nejvyšších vrstvách sondy byl opět pel stromů z lesů mírného pásma. Byl to nezvratný doklad, že tato místa Tichého oceánu měla rychle za sebou a v dobách nepříliš vzdálených — i když snad odlehlejších než doba, kdy zmizela v oceánu Atlantida — tři různá podnebí: mírné, ledové a opět mírné.

O všech těch starých výzkumech psal tisk a mluvila televize v oněch pohnutých dobách, kdy zkáza ohrožovala celou zeměkouli.

Zajímaly lidstvo daleko méně než prostředky připravené k odvrácení zkázy. Byly tu a zdálo se, že lze mít důvěru v jejich úspěch. Především kdekoho zajímalo, jak bude dosaženo jedenáctikilometrových hloubek a jakým způsobem tam budou provedeny vrty, sahající do hloubky třiceti kilometrů a snad i větší. Noviny, rozhlas, televize a s nimi i film, který hoši sledovali se zatajeným dechem, vrátily se opět do minulosti.

Jestliže se lidem podařilo poměrně záhy vystoupit v balónu do výšek několika kilometrů, působil jim sestup do vodních hlubin velké potíže. Jejich ústrojí si poměrně snadno zvyklo na nižší tlak vzduchu a pobyt ve výšce tří až čtyř tisíc metrů snášeli zcela dobře, kdežto práce v potápěčských oblecích — skafandrech — jim činila velké potíže, i když šlo jen o hloubky 100 metrů. Déle než čtvrt hodiny tu člověk nevydržel pracovat. Příčinou byl vzduch vdechovaný pod značným tlakem; dusík v něm obsažený se rozpouštěl v krvi, kde působil zhoubně, zejména při pozdějším rychlém vylučování. Proto bylo nutno zvedat potápěče velmi pomalu zpět na palubu lodi, odkud byl kompresorem vháněn vzduch do jeho dýchacího přístroje.

Při rychlém stoupání k hladině totiž tlak na potápěčovo tělo rychle klesal a dusík se z jeho krve rychle vylučoval. Později dostali potápěči celotělový krunýř, který odolával vodnímu tlaku, a nebylo potom potřebí přivádět vzduch pod tlakem, který by se rovnal tlaku vody.

Nahradili také dusík héliem, vzácným plynem, který se neslučuje s žádnou látkou a nepůsobí potíže dýchací. Tak se podařilo sestoupit až do hloubky 200 metrů a pobýt v ní krátkou dobu.

Co bylo těchto 200 metrů proti výšce 22 kilometrů, do které se lidé vznesli v třicátých letech 20. století? Průkopníkem tu byl Švýcar působící v Belgii, fyzik August Piccard. V roce 1931 vystoupil se svým asistentem Pavlem Kipferem ve stratosférickém balónu do výšky téměř 16 kilometrů. Použili ocelové gondoly kulového tvaru, byla vzduchotěsně uzavřena, a tak bylo možno udržovat stejný tlak vzduchu, na jaký je člověk zvyklý v malých výškách. Američan William Beebe použil stejného způsobu, aby dosáhl větších mořských hlubin než dosavadních 200 metrů. Koule, do které vstoupil s Otisem Bartonem, byla rovněž ocelová a měla průměr jen půldruhého metru a stěny necelé 4 centimetry silné. Okénky z křemenného skla, která měla jen 15 centimetrů v průměru, mohl osvětlovat a pozorovat mořské hlubiny.

Tento první podmořský hlubinný přístroj byl nazván batysféra, místem jeho činnosti byl západní Atlantik, blízké okolí Bermudských ostrovů. Byla to křižovatka 32. severní rovnoběžky s 64. stupněm a 30. minutou západní délky od Greenwiche, ležící asi 700 kilometrů na východ od amerických břehů. Zde podnikli oba muži v letech 1930 až 1931 řadu sestupů, při nichž dosáhli největší hloubky 910 metrů. Dýchali kyslík z bomby, kde byl zhuštěn pod tlakem, a vydýchaný kysličník uhličitý byl pohlcován draselným louhem. Na vodní páru, kterou člověk vydechuje v hojném množství, zapomněli při prvním sestupu úplně a byli k smrti vyděšeni, když se na ně začala ve stružkách řítit voda se stěn, na nichž se vodní pára srážela. Domnívali se, že jejich batysféra povolila a že se do ní hrne mořská voda pod tlakem několika desítek atmosfér!

Po dvacet let zůstal rekord Beebeho a Otisův nepřekonán, potom se přihlásil opět profesor Piccard, kterému pomalu šlo na sedmdesátý rok. Beebeho batysféra, připoutaná k lodi a omezená ve svých pohybech ho neuspokojovala. Vymyslil jakýsi podmořský balón, nezávislý na lodi, který pojmenoval batyskaf Byla to veliká nádrž tvaru banánu, zhotovená z poměrně tenkého ocelového plechu, a nesla ve svém spodku ocelovou kulovou gondolu, která měla dva a čtvrt metru v průměru a vážila padesát tun. Nádrž měla stejný úkol jako balón plněný plynem lehčím než vzduch — byla zásobárnou nosné síly podmořské lodi. Za tím účelem byla jen zčásti naplněna vodou a ve zvláštních odděleních bylo 90 krychlových metrů tekutého plynu lehčího než voda. Plyn mohl být vypuštěn a nahrazován vodou, což bylo stejné, jako kdyby se z balónu vypustil vodík a tím se snížila jeho nosnost, batyskaf potom klesal. Tato plynná náplň Piccarda neuspokojovala, a proto ji v druhém modelu batyskafu nahradil benzínem, který je o třetinu lehčí než voda.