František Běhounek: Akce L

Film zachytil působivou scénu „poslední večer lidstva“. Hloučky starších mužů, žen a dětí vyhlížejí na mořském břehu návrat mladých bojovníků. Oceán je neklidný, vlny narážející na skalnatý břeh temně duní. Všechny jímá obava o početné loďstvo malých plachetnic. Marně je vyhlížejí. Obzor je prázdný a chmurný, moře i nebe se čím dále tím více zatmívají, ačkoli hodina soumraku ještě nenadešla.

Neklid se zmocňuje lidí, kupících se v hloučky. Už několik dní se půda chvěje pod jejich nohama, puká a rozestupuje se širokými a dlouhými trhlinami. Z některých hor začaly vystupovat horké páry.

Kněží nadarmo zapalovali oběti bohům, aby odvrátili jejich hněv.

Ten večer začíná padat šedý horký prach. Nebe náhle zčerná tak, že není vidět ani na krok. Poděšení lidé zapalují pochodně. Šílený strach je pudí do chrámů, ale mramorové krovy se řítí na jejich hlavy a od pobřeží se valí ohromná vlna jako vysoká hradba. Lidé i domy mizí pod vodními spoustami, v jejichž mocném hluku zaniká každý lidský výkřik. Pak nastává ticho. Zmizely hory, zmizeli lidé i jejich příbytky, na obraze se ještě vlní vysokými hřebeny vzduté moře, ale černý závoj na nebi se již trhá a v trhlinách probleskují hvězdy.

„To musilo být hrozné,“ praví tiše Jan, který se ze všech hochů nejvíce vžil do předváděného obrazu.

„Jistě, ale filmaři to hezky napodobili,“ poznamenal věcně Petr.

„Tohleto ostatně všichni dobře známe,“ pokračoval při pohledu na plastickou mapu dna Atlantského oceánu. Jako obrovské S táhl se na ní od severu k jihu přes rovník hřbet podmořského horstva, které po nedávném částečném vysušení oceánů vystoupilo nad hladinu. Na východ od něho, mezi ním a evropskými a africkými břehy, rýsovalo se velmi nerovné údolí. Z horského hřbetu samého vysoko čněly štíhlé pyramidy. Jejich vrcholy se kdysi zvedaly nad hladinu Atlantského oceánu a lidé je nazvali ostrovy Madeirské, Kanárské a Zeleného mysu.

„Tady jsme získali tisíce čtverečních kilometrů nové půdy, ale tím se jistě bude film ještě zabývat,“ podotkl Petr. „Co přijde teď?“ Brzy se to dověděl. Mapa měla jen připomenout dějiště příštích velikých událostí. Film pokračoval v přerušené osnově. Po návratu do Francie si René Bernard ověřil, že úlomky skal mořského dna jsou skutečnou lávou, která ztuhla na vzduchu, a že Platónův příběh o Atlantidě není pouhou bájí. Retrospektivně se mihl na stěně obraz z Ruské akademie věd s Vernadského „strojem času“ a byl vystřídán průřezem zemské kůry. Drobné světlé tečky v temné hornině znázorňovaly rozptýlené atomy radioaktivních prvků. V dlouhých přestávkách z nich šlehaly krátké, rychle zanikající blesky, stopy drah radioaktivních paprsků. Jejich teplo se v hornině nesmírně pomalu hromadilo.

Světlá křivka, znázorňující na spodním okraji obrazu růst teploty horniny, stoupala velmi pomalu, zatímco číslice pod ní, udávající, jak plynul čas, rychle se měnily a záhy zaznamenávaly milióny let.

Obraz se změnil v měřítku. Na temném podkladu pluly dvě ohromné světlejší kry, které se do něho hluboko nořily. Jednu tvořila Evropa s Afrikou a Asií, druhou obě americké pevniny. Byly tu ještě dvě menší kry, Grónsko a jihopolární pevnina. Temný podklad byl čedič hlubokých vrstev zemské kůry. Světlejší kry tvořila žula. Teď tu byly dvě křivky teplot, jedna pro žulu a druhá pro čedič. Žulová křivka stoupala mnohem volněji než čedičová, čedič se rychleji ohříval. Jen tam, kde tvořil dno oceánů, stoupala jeho teplota pomaleji, voda jej ochlazovala. I když na něm žulové kry pevnin plavaly, nebyl zpočátku kapalný, jen poddajný a tvárlivý jako vrstva vosku, který ještě neztuhl. Ale když se v něm stále a stále hromadilo radioaktivní teplo, měkl víc a více.

Okamžik, kdy roztál, měl strašlivé následky. V tu chvíli poklesly pevninské kry hlouběji do rozbředlého čediče a ohromná vlna tisíce kilometrů dlouhá zalila jejich pobřeží, postupovala dál a dále do nitra pevnin a zastavila se teprve na úpatí vnitrozemských horských hřbetů. Evropa pod ním zmizela téměř úplně, jen alpský, karpatský, apeninský a skandinávský hřeben čněly z vln. Uralský hřbet ukazoval ještě místo, kde hraničila Evropa s Asií, z rozlehlé asijské pevniny zbyla jen vysoká pásma Himálaje a odbočných horských řetězů. Roztavená čedičová láva prolomila tenkou chladnou slupku čediče, dno oceánů, a rozlila se po ní širokými mocnými proudy.

Hoši pozorovali jako očarováni obraz všesvětové katastrofy.

„To byla potopa!“ řekl tiše Petr za všeobecného ticha, stíraje si pot s čela. Obraz se odvíjel dále. Teplotní křivka čediče začala zvolna klesat Nesmírně pomalu zase tuhl a pevninské kry se z něho stejně pomalu vynořovaly zpět do polohy, kterou měly dříve, než se roztavil. Krátké silné šipky směřující od oceánů k okraji ker, vyznačovaly ohromné síly, které zapůsobily na pobřeží, jakmile roztavené hmoty začaly opět tuhnout. Okraje pevnin se pod jejich náporem bortily a vrásnily ve vysoká pohoří. Celý děj se zvolna ustaloval. Moře ustoupilo z pevniny, opět se objevila suchá země a na Zemi, z které zmizeli všichni lidé, počal se vyvíjet nový život, od nejjednodušších forem počínaje. Teplotní křivky sestoupily do nejhlubších poloh a počaly velmi pomalu zase stoupat.

To byl osud Země, jak jej roku 1923 předpověděl anglický geolog Joly na základě prací Vernadského. Tvrdil, že takové potopy se už v dějinách zeměkoule vyskytly šestkrát, pokaždé však v době, kdy ji člověk ještě neobýval. Příští potopa zničí celé jeho dílo a celý jeho rod. Joly našel málo přívrženců své předpovědi, ačkoli uváděl nesporná fakta, že se severní polokoule trvale otepluje, že toto oteplování začalo už na konci 18. století a že se ve 20. století nápadně urychlilo. Řada pozemských ledovců na Skandinávském poloostrově, v Alpách, na Islandě i na vysokých horách afrických se velmi zmenšila nebo vůbec zmizela. Hranice plovoucího polárního ledu ustoupila na sever a za ní posunuli svá sídliště savci, ptáci i ryby. Sledi opustili severní pobřeží Islandu a grónští Eskymáci začali lovit tresky, které jejich otcové ještě neznali. Ve Finsku a ve Švédsku se počalo dařit žitu, jež dříve nemohlo pro chladné podnebí uzrát do klasů, v nejsevernějších oblastech sibiřských a kanadských začala rozmrzat půda. Stáda pižmového tura na polárních ostrovech, ležících na sever od Kanady, neobyčejně vzrostla, poněvadž nacházela novou potravu na loukách, které pokryly rozmrzlou zemi. Na Islandu se oteplilo podnebí o tolik, že tam za pouhých 15 let přibylo 37 nových druhů zvířat a několik jiných druhů, milujících zimu, opustilo ostrova přesídlilo výše na sever.

To všechno byly varovné známky, ale nikdo jich nedbal. Geologové namítali proti nečetným obráncům teorie Jolyho, že takových chladných a teplých údobí, trvajících desetitisíce a statisíce let, vystřídalo se už na zeměkouli více. Vliv radioaktivního tepla, nahromaděného v hlubinách zemské kůry, však uznat nechtěli, ačkoli nebyli s to podat uspokojivý výklad střídání dob teplých s ledovými. Připustili raději, že se severní točna pohybuje po dlouhé kličce, že asi před dvaceti milióny let ležela v Beringově úžině, která dělí Asii od Severní Ameriky, a putovala pak směrem k východu. Přesunula se přes polární ostrovy, ležící na sever od Kanady, a stále svůj pohyb zrychlovala. Před půl miliónem roků se octla na západním pobřeží Grónska, na 70. rovnoběžce, a brzy potom zabočila k severu. Bylo velmi odvážné připisovat severnímu pólu takové choutky, ale jak jinak mohli tito geologové vysvětlit ložiska kamenného uhlí v Grónsku, na Špicberkách a na sovětských ostrovech země Františka Josefa, to jest až nad 80. rovnoběžkou, jen tisíc kilometrů od současné polohy severního pólu? Když nechtěli uznat vliv místního nahromadění radioaktivního tepla, musili předpokládat, že tyto končiny měly tehdy subtropické podnebí, v němž se dařilo ohromným přesličkám, plavuním a kapradinám, jejichž zuhelnatěním vznikly dnešní zásoby paliva.