František Běhounek - Akce L

Elektrobusy a letadla byly k dispozici v hojném počtu a s jejich pomocí bylo možno dosáhnout bližšího i vzdálenějšího okolí ve velmi krátké době. Výlet do apeninských hor přes San Marino po výborné bezprašné dálnici z plastické hmoty trval elektrobusem necelé dvě hodiny a za ještě kratší dobu dorazili letadlem k severním břehům Jónského moře. Tam se věnovali podle osobní záliby plavání, jízdě v plachetním nebo elektrickém člunu, popřípadě i rybolovu.

Malý kroužek tří Čechů a tří Srbů, jehož mlčky uznávaným náčelníkem byl Slavo Dragutin, měl jiné zájmy. Nadevše milovali horolezectví. Prohlašovali, že je to jediný „mužný“ sport, před nímž ustupují všechny ostatní sporty daleko do pozadí. „Takový tenis, hokej, kopaná, a jak tomu všemu říkáte, to jsou umělosti, které si lidé vymysleli,“ tvrdil pokaždé Michal Křížek, ohnivý hlasatel předností horolezectví. „Když zlézáš takový nepřístupný vrch, bojuješ s přírodou, přemáháš její úklady a pronikáš do jejích tajemství. Kde jsi se svým hokejem?“ dotíral na obránce ledního sportu, který se těšil ve dvaadvacátém století stejné oblibě nejširších vrstev jako v polovině dvacátého století. Srbští členové Dragutinova kroužku hlasitě litovali, že se narodili tak pozdě, že nejvyšší hory světa, Mount Everestu nyní 11 300 metrů vysokého, počítalo-li se od snížené hladiny moří — bylo již dávno dobyto a že na hřebenech Himálaje vznikla základna raketových letů, na kterou vedou dokonalé dálnice.

„Nejste správní horolezci,“ káral je Vašek Přibyl, jiný člen kroužku, statný rozvážný hoch. „Horolezec se nehoní za výškovými rekordy, jeho cílem musí být překonat i nejnesnadnější terén. Ukázal bych vám u nás v Čechách některé jehly a komíny, které jsou docela nízké, a přesto tam už po staletí jezdí trénovat horolezci z ciziny!“

„Máš pravdu,“ připojil se k němu Dragutin. „V našem Krasu jsou podobná místa a na některá z nich se dodnes nikdo nedostal.“ Tato slova hochy velmi zaujala a návrh podívat se na ta místa vyšel současně z několika úst.

„To by šlo,“ prohlásil Dragutin po krátkém přemýšlení. „Můžeme se o to aspoň pokusit. Znám pěknou malou náhorní plošinu, která leží nedaleko těch špiček. Dostaneme se na ni docela dobře vrtulníkem. Jen je otázka, jaké počasí je naplánováno na nejbližší dny pro tuhletu oblast. Po mokrých skálách se dobře lézt nedá.“ Na tuto otázku byla snadná odpověď, stačilo nahlédnout do ročenky, kde bylo podrobně udáno počasí na celý rok pro všechna místa. Zjistili, že je právě vhodná doba k zamýšlenému výletu, poněvadž v severoadriatické oblasti bude v nejbližším týdnu suché počasí, jak toho vyžadovala místní úroda.

Povolení k výletu dostali od náčelníka tábora bez obtíží, vrtulník uměl řídit každý z nich — to byla část povinného školního výcviku — a tak již druhý den časně zrána vyrazili. Měli zásoby potravin na týden, všechny potřeby k táboření — o horolezecké výzbroji ani nemluvě — a po letu, který trvalo málo déle než hodinu, vznášeli se již nad holými bílými skálami krasového pohoří. Dragutin, opatřený velmi podrobnou mapou, dával hochovi u řízení pokyny a po krátkém bloudění se vrtulník bezvadně snesl na nevelikou plošinu, nad kterou se příkře zvedaly štíhlé, rozeklané a oslnivě bílé vrcholky skal.

Bylo to místo jako stvořené k táboření, ačkoli tu nerostl ani trs travičky. Chladná bystřinka s velmi chutnou vápenitou vodou vinula se stříbrným proužkem po skálách a víc než vodu si od svého tábora nežádali.

Potravin měli dost a jiřina Marešová, třetí člen české části kroužku, přívětivá hezká tmavovláska, o jejíž přízeň zápasil Michal s Petarem Bogunovičem, ujala se vlády nad zásobami a kuchyní. Přenechali jí pohodlnou kabinu vrtulníku a sami se utábořili pod přenosným skládacím stanem z plastické hmoty. Noci byly v této nadmořské výšce sice velmi chladné, ale to jim nemohlo vadit. Stan byl teplý, a navíc měli ještě pohodlné a velmi teplé spací pytle z umělé tkaniny, takže vůbec nebylo potřebí vytápět stan nebo kabinu letadla penitinovými elektrickými kamínky jakmile se utábořili, podnikli první průzkum terénu a vybrali si jehly, které budou v příštích dnech zlézat. Podle plánu se vydali na horolezeckou túru za nejčasnějšího jitra, hned jak slunce ozlatilo nejvyšší hroty skal. Byly to namáhavé výstupy v terénu naprosto vyprahlém, bez jediného zeleného lístku, ale přesto byli všichni nadšeni každodenními výlety a Jiřina nezůstávala za svými přáteli ani o krok pozadu.

„Měl jsem zpočátku strach vzít s sebou ženskou, myslil jsem, že tě budeme muset všude tahat za sebou na laně, ale příjemně jsem se zklamal,“ prohlásil upřímně vůdce malé čety Dragutin na sklonku třetího dne jejich pobytu v horách.

„Co sis myslil?“ zlobila se Jiřina. „Máš předpotopní názor na ženy ve sportu! My toho zastaneme víc než muži!“ V jistém směru měla pravdu; večer, když se pořádně utahaní vrátili do tábora, projevovala při chystání jídla mnohem víc čilosti než její kamarádi, kteří se unaveně natáhli a „byli líní na krok“, jak o nich opovržlivě prohlašovala.

Bylo jim to málo platné, neslevila jim nic z jejich povinností a dovedla je náležitě zaměstnat. Přesto ji měli všichni rádi, i když si někdy stěžovali na její umíněnost.

„Nedá se nic dělat,“ říkával odevzdaně rozvážný Vašek. „Ona za to ani nemůže, všechny Jiřiny jsou umíněné a svéhlavé. Dejte psovi špatné jméno a můžete ho rovnou utopit!“ To bývalo podnětem k menší prudké výměně názorů mezi ním a Jiřinou, při které se ostatní dobře bavili. Vždy skončila smírně, tím spíše, že Dragutin vzal zpravidla Jiřinu v ochranu. Nadešla však chvíle, kdy i Dragutin byl nucen dát Vaškovi za pravdu.

Stalo se to v poslední den jejich pobytu v horách. To už měli za sebou všechny naplánované túry mimo jedinou. Šlo o podivně utvářenou jehlu, které pro její oslňující barvu říkali Bělka. Dragutin ji mnohokrát důkladně studoval triedrem jak z tábora, tak i z okolních vrcholků, které zlezli, a pokaždé dospěl k názoru, že by bylo velmi nebezpečné pokoušet se o ni. Měla několik převisů, jejichž zdolání by bylo bývalo nanejvýš svízelné, a třebaže Jiřina — podporovaná Michalem a Petarem — umíněně tvrdila, že tam jsou zářezy, po nichž lze nejvyšší převisy obejít, Dragutin s konečnou platností rozhodl, že Bělku nechají na pokoji. Vašek a třetí Srb, Dragoljub Jovanovič, dali mu za pravdu, Michal a Petar mlčeli a neodvážili se nahlas odporovat, jen Jiřina ještě delší chvíli protestovala. Ale nakonec zmlkla i ona a Dragutin měl za to, že se dala přesvědčit.

Den odletu se přiblížil. Bylo rozhodnuto, že se ráno bude spát déle než jindy, potom že podniknou krátký výlet do nedaleké jeskyně.

Bylo v ní velké množství zkamenělin z křídové doby, kdy krasové pohoří vzniklo z mohutných nánosů bahna na dně tehdejších moří.

Potom poobědvají, zruší tábor a odletí do prázdninové osady. Zprávu o tomto programu odeslal také Dragutin rádiem veliteli prázdninového tábora. Ale události se utvářely zcela jinak a pozměnily od základu jejich plán. Když se ráno onoho dne, který měl být posledním dnem jejich pobytu v horách, Dragutin probudil, shledal nejprve, že už je hodně pozdě — schylovalo se k deváté —, a potom, že Michal a Petar nejsou ve stanu. Vašek a Dragoljub ještě blaženě spali. Nepřítomnost dvou druhů zpočátku Dragutina nijak nezneklidnila. Byl ještě ponořen do příjemného polospánku, který předchází stavu úplné bdělosti, a řekl si, že jsou patrně zaměstnáni s Jiřinou chystáním snídaně. Ale nezvyklé ticho, které vládlo kolem stanu, záhy ho vyburcovalo k čilosti. Rychle vylézt ze spacího pytle a ze stanu, několika cviky na čerstvém vzduchu rozehnal krev do ztuhlých údů a potom se začal rozhlížet po zmizelých druzích. Náhorní plošinku přehlédl snadno, nebyla veliká. Ani na ní, ani v kabině vrtulníku, kam hned nato nahlédl, nenašel živé duše. Pryč byli nejen Petar s Michalem, ale i Jiřina.